World of Warcraft
   
 
  Povídky

Alhakovi příběhy

Železné hory


dolí Železných hor byla zaplavena mlhou. Pouze vrcholky horských masivů se tyčily nad tuto kaši. Alhak přiložil měch s vodou k ústům a mohutně se napil. Výstup po schodech do výše dvouset stop na vrchol brány ho velmi zmohl. Nemohl popadnout dech. V dálce jen viděl světla. Mnoho světel. Pochodně armády skřetů ,která se chystá napadnout Železnou bránu. Skřetů tam muselo být nejmíň deset tisíc. Znepokojen tímto pohledem Alhak uchopil signální roh a zatroubil aby na tábor upozornil.
       Zpráva se šířila jako blesk. Za několik chvil již o tomto táboru věděl i Theorgh vládce všech trpaslíků. Theorgh zrovna seděl na kamenném trůně posázeném lístkovým zlatem a drahokamy všech možných barev. Když uslyšel tuto zprávu byl silně znepokojen. Skřeti nezaútočili již celých deset let. Theorgh byl ukázkovým trpaslíkem. Vysoký jeden metr s plnovousem sahajícím mu až po pás zdobený kamennými sponami a devíti copy. Vlasy měl černé jako uhel stejně jako plnovous. Jeho svalnaté tělo bylo zobrazením síly. Podél boků se mu houpaly dvě jednoruční sekery. Obě dvě zdobily runy zaručující jejich nositeli ochranu. „Připravit obranu. Každý kdo udrží v ruce sekeru bude bránit naši vlast.“ Za půl dne již stálo u Železné brány dva tisíce trpaslíků. Mladí ,staří ,muži ,ženy všichni se rozhodli nedát svou zem zadarmo. Theorgh stál v čele všech trpaslíku se vztyčenými sekerami. „Je nás míň ale jsme trpaslíci. Nenecháme naši zem zadarmo. Budeme bojovat i kdybychom měli zemřít. Ale to se nestane. Děti kováře nevzdávejte se. Budeme se bít za naši zem. Za náš lid. Za našeho boha Thánona.“ Z davu se ozývalo křičení a vyvolávání jména Theorgh.
       Armáda skřetů se pomalu blížila k ohromné bráně. Táhla s sebou dvě obléhací věže a obrovské beranidlo ve tvaru vlka. Bojovníci trpaslíků se seřadila na vrcholu. Když se útočníci dostatečně přiblížili trpaslíci začali lít horký olej a házet kameny. Z řad útočníků se ozývalo smrtelné kňučení ,ale skřeti se nevzdávali. Beranidlo již dorazilo na místo a stálo přesně mezi obléhacími věžemi. Mezitím co beranidlo bušilo do brány začali skřeti lézt po věžích na vršek brány. První ze skřetů již stál mezi trpaslíky ,ale stačila jediná rána sekerou a skřet padal dolů ze závratné výše a dole zabil dva další skřety. Skřeti se po žebřících tlačili nahoru ,aby než zemřou zabili co nejvíce trpaslíků. Další várka oleje zalila jednu věž. Ta začala hořet ,ale skřeti ji uhasili vodou z nedalekého jezýrka. Útok pokračoval. Skřeti se valili na vrcholek brány a trpaslíci sekali kolem sebe sekerami. Ozývalo se kňučení skřetů ,ale i smrtelné výkřiky trpaslíků. Alhak se podíval dolů a spatřil ,že mrtví skřeti opět vstávají. Zděsil se toho obrazu a začal to říkat ostatním. Skřeti zemřeli pouze pokud jim byla useknuta hlava. Když toto trpaslíci zjistili byli zděšeni. Naštěstí přišli na způsob jak skřetům hlavu setnout. Trpaslíci sekali skřety do noh dokud je nesložili na kolena a potom jim usekli hlavu. Ale tento způsob boje byl namáhavý a zdlouhavý. Trpaslíků stále ubývalo ,ale skřeti jakoby měli stále další v zásobě a stále více se jich valilo na bránu. Mrtví trpaslíci stávali z mrtvých a začali bojovat proti svým přátelům.
       V tomhle měla prsty magie. Černá magie. Za chvíli začala bouře. Blesky lítaly přímo do trpaslíků. Ze dvou byl jen jeden tisíc trpaslíků. Trpaslíci se před skřety a svými druhy stahovali za bránu. Jeden z nemrtvých trpaslíků otevřel bránu útočníkům. Obránci se sice snažili bránit ,ale útočníků bylo stále více. Navíc se k nim přidávali stále další mrtví trpaslíci. Alhak kolem sebe sekal sekerou co mu síly stačili. Když na něj jeden skřet zaútočil trpaslík odvrátil úder sekerou a hned nato ji zarazil útočníkovi do stehna takovou silou ,že přetl i kost a sekera se na druhé straně nohy vynořila venku. Skřet klesl a to se mu stalo osudným. Alhak se napřáhl a z otočky mu setl hlavu. V zápalu boje si nevšiml ,že jeho krále obestoupili skřeti. Theorgh se nedal ,ale síly mu docházely. Když ho spatřil Alhak snažil se k němu dostat .ale jeden skřet ho udeřil kyjem takovou silou ,že mu zpřelámal nohy. Alhak ležící na zemi již nestál skřetům za námahu. Alhak byl poslední trpaslík který přežil. Přestože volal ať jdou k němu ,že je pozabíjí. Skřeti jen kolem něj pochodovali stále hlouběji do celého Andoranialu domova lidí, elfů a draků. Do domova jež měli trpaslíci hlídat a nyní selhali a na Andoranial se valí masy skřetů. Alhak již byl téměř v bezvědomí ,když k němu došel muž v černém plášti a dlouhými šedými vousy. Pleť bílá jako sníh ještě více zvýraznila jeho strašidelný obličej. Vystouplé lícní kosti a černé oči se dívali do prázdna. Od pravého oka se přes nos táhla dlouhá jizva. Byl to magus. To on vyvolal tu bouřku a oživil všechny mrtvé. Podíval se na Alhaka. „Andoranial bude trpět díky mně. Vetřu se do všech společenství. Tobě to říkám abych ti smrt ještě více znepříjemnil. Teď víš o osudu celé země a nikoho nemůžeš varovat.“ Meč proťal Alhakovi hrudník a najednou bylo ticho. Již nic necítil a nikdy neucítí.



Jeskyně Ferungo

lhak procházel jeskyní spolu s dalšími stovkami nemrtvých dále na východ. Všichni hleděli tupě před sebe. V očích neměli vůbec žádný život. Alhakovi něco hluboko v jeho hlavě říkalo ,že takhle by to být nemělo. Ano byl nemrtvý ,neměl emoce ,neměl myšlenky přesto mu ten hlas stále našeptával ,že něco není v pořádku. Nemohl to snést a tak na chvíli odbočil do menší cestičky vedoucí daleko do tmy. Pouze na konci celé jeskyňky bylo vidět malé světýlko. Opřel se o zeď a znažil se ten hlas dostat z hlavy. Když se opřel odpadl kus zdi a vyšlehlo z něj pronikavé světlo. Alhak si musel zakrýt oči. Bylo to diamamanty ,které odrážely světlo na konci tunelu. Z největší pravděpodobností vybrousili trpaslíci. Nikdo jiný by to takhle nedokázal. Když si trochu víc zvikl na oslnivé světlo uvědomil si co to před ním je. Slavná Thánonova zbroj a jeho sekery. Ale to je přece jen legenda ,nebo snad ne? Oblékl si pravou rukavici celou ze zlata jako zbytek zbroje a obě sekery. Ucítil najednou jako by byl hodně silný a taky což bylo zvláštnější cítil se živý. Pokud tohle dokázala tukavice co by dokázala celá zbroj a sekery dohromady?
       Prohlížel si jak vypadá ve zlaté zbroji posázené diamanty a drahokamy všeho druhu. Dokonce byli i barev které ještě neviděl ani u Theorgha a to on měl zbroj posázenou snad všemi druhy drahokamů ,které se v Andoranialu nacházely. Najednou mu začaly znovu narůstat kusy masa ,které již za dobu kdy byl nemrtvý odpadly. Vousy narostly do původní velikosti stejně jako vlasy. Najednou byl živý. Uchopil sekeru a na níž byly vyryty runy zajišťující ochranu nositeli a magickou sílu. Rozmáchl se sekerou proti skále. Sekera projela kamenem jako máslem. Alhak rychle vytrhl sekeru a rozběhl se zpět aby se vypořádal s nemrtvými jež doprovázel. Najednou se zastavil aniž by chtěl. Jakoby ho zbroj sama zastavila. Alhak se zhroutil k zemi a začal spát.
       Zjevil se před ním jakoby nic. Sám mocný Thánon. „Zdravím tě Alhaku tenhle úkol sem ti svěřil již když ses narodil. Doufám ,že mně nezklameš a svůj úkol splníš.“ A..ale nevím co mám dělat. J..já ani nevím jakto ,že jsem tu zbroj našel. Nevím co mám udělat a jak.“ Neboj se ,na všechno příjdeš časem. Hlavní je neunáhlovat se. Na všechno bude čas. Sice ti má zbroj dodá sílu a ochranu ,ale i tak si zranitelný. Tvá slabaina by mohla být právě v tom  ,že jsi trpaslík. Nesmíš se do všeho vrhat po hlavě. Musíš nabrat sílu a trénovat.“
       Najednou se probral. Byl to jen sen nebo vážně mluvil s jejich bohem. Nebo byl sen vše co se stalo. Na chvíli začal doufat ,že ani bitva se neudála dokud nepohlédl na ruce. Celé ze zlata a drahokamů. Přece jen to nebyl sen ,ale možná se mu jen zdálo o Thánonovi. Hodil všechny starosti za hlavu a raději uvěřil snu a vydal se ke světýlku aby nabral síly. 


Setkání po letech

rolir stál na kamenném náměstí obchodní čtvrtě lidské metropole Stormwind a sledoval hlavní městskou bránu. Najednou si všiml, že se asi metr nad zemí objevila zářivá trhlina v prostoru. Zvětšovala se až dosáhla výšky dvou metrů a dosahovala až na zem. Z trhliny vystoupila černovlasá žena s železnou holí na zádech oděná v dlouhé róbě. Od doby co jí viděl naposled jí povyrostly vlasy a svůj oblíbený zelený plášť nahradila tmavě fialovým. Co ovšem Brolira překvapilo byl vysoký muž oblečený do zvířecích kůží, který nejistě vystoupil z portálu za ní. Fakt že to byl Temný elf Brolira překvapil ze všeho nejméně.
„Brolire, jak už je to dlouho co jsme se naposledy viděli?“ zeptala se s úsměvem žena.
„Řekl bych že od té doby co jsme se omylem přenesli do postele tomu trpasličímu páru zrovna když stlali.“ Odpověděl s ještě širším úsměvem Brolir.
„A na to jsem skoro zapomněla“ odpověděla„ ale řekla bych že ti trpaslíci na to tak lehko nezapomenou.“
„A kdopak je tvůj mlčenlivý přítel Lareg?“ zeptal se při pohledu na elfa Brolir.
„Promiň málem bych zapomněla“ začala se omlouvat Lareg „Tohle je Yeyinde, druid ze Cenariova kruhu“
„Těší mě Yeyinde“ usmál se Brolir na elfa, ale ten na něj koukal jako na blázna.
„Takhle si asi moc nepokecáte“ vyhrkla Lareg a promluvila na Yeyindeho bezchybnou elfštinou. Ten z toho měl očividně radost, protože jí stejným jazykem téměř zazpíval odpověď.
„Bohužel umí obecným jazykem přibližně tolik, jako ty elfsky.“ Začala vysvětlovat Lareg „Říkal že ho taky těší“ dodala ještě.
„Dobře když jsme si tak hezky a barvitě popovídali, můžeme přejít na to proč si mě tu tak nutně potřebovala.“ V Brolirově hlase byl jasně slyšet sarkasmus a Lareg se pousmála.
„Tady to nebudeme riskovat budeš si s námi muset udělat výlet.“ Odpověděla.
„A kde přesně to můžeme riskovat?“ zeptal se Brolir.
Věděla že její odpověď ho nepotěší a tak odpověděla velice pomalu. „Na Měsíčním palouku.“
A odpověď ho kupodivu nepotěšila. „Před chvílí jsem se tuším zmiňoval o tom jak dopadl poslední pokus o přenos na podobnou vzdálenost“ odpověděl kysele.
„No dobře tak jsem se kapku sekla“ odpověděla mu ještě kyseleji.
„Jeden kontinent vedle neodpovídá mojí představě slovního spojení trochu sekla“
„Sotva jsem se to naučila a trochu jsem se přecenila. A jak vůbec víš kde je Měsíční palouk?“
„Nejsem pitomec abych nevěděl že někde v Ashenvale.“
„Hele bylo to dost dávno teď už ovládám portály mistrovsky.“
„A sakra to mi zní nějak povědomě.“
„Ty mysliteli, jak jsem se sem asi dostala? Myslíš že jsem udělala ten portál před hlavní bránou?“
„No dobře vyhrála si.“ Zakončil diskuzi Brolir a Lareg si po těch slovech očividně oddychla.
„Mimochodem kde je Yeyinde?“ zeptal se jen tak mimochodem.
„Hups“ vydechla.
„Co myslíš tím hups?“ Zeptal se Brolir.
„Tohle.“ Odpověděla a ukázala na kamennou dlažbu obchodní čtvrtě.
„Hups“ zopakoval po ní.
Na místě kde ještě před chvílí stál Yeyinde stála nyní výstavní ovce, která je oba sledovala nenávistným pohledem. Lareg musela během hádky nevědomky seslat kouzlo. Hned jak se jí ho podařilo zrušit začala se mu elfsky omlouvat. Naštvaně na ní něco zahučel a začal pokašlávat, protože v jeho hlase bylo pořád trochu slyšet mečení.
„Říká že až se příště začneme hádat jako staří manželé, schová se za nejbližší překážku“ překládala Lareg.
„Má celkem štěstí že jsi ho nespálila ohnivou koulí.“ Zašeptal Brolir, zatímco se Yeyinde pustil do odporně zeleného lektvaru, který vyhrabal někde z hloubi svého hábitu.
Yeyinde opět zahučel něco elfsky. Díky lektvaru už bez stopy mečení.
„Ptá se jestli už můžeme jít.“ Pustila se opět do překladu.
„Dobře, ale jak se tam chce dostat? Druidové nikomu nikdy nesvěřují kde leží Měsíční palouk a to značně stěžuje přenos.“ Odpověděl kousavě Brolir asi ještě nevychladlý z předchozí hádky.
„Trochu mi s tím pomůže jinak by sem ani nechodil.“ Vysvětlila a elfsky promluvila k Yeyindemu. Ten se nadšeně pustil do kouzelného přenosu. Díky tomu vypadal jako by v každé ruce držel silnou trpasličí svítilnu. Ve chvíli kdy shromáždil dost energie na daleký přenos se pustila do díla Lareg. Ve chvíli změnila přenosové kouzlo na portálové a objevila se totožná trhlina jakou s Yeyindem přišli. Yeyinde se do trhliny vrhnul s nadšením jaké by od něj Brolir nikdy nečekal.
„Nechala bych to udělat tebe, ale ty s dálkovým přenášením nemáš žádné zkušenosti.“ Řekla a zamířila k portálu.
„A divíš se s mými zkušenostmi?“ stačil odpovědět Brolir než Lareg zmizela v portálu. Pomalu přišel k portálu a zamyslel se co mu tohle dobrodružství může přinést. Nakonec si řekl že je to jedno a že s Lareg se člověk nikdy nenudí.Otázkou zůstává: Stojí o tuhle zábavu? Vstoupil do portálu a ten se za ním zavřel jako hluboká voda.

2.Rada měsíce
Čekali. Měsíční světlo dopadalo na budovy, pro ně od narození známé, avšak pro Lidi velmi exotické. Osm elfů a dva panteři sledovali malé jezírko uprostřed vesnice. Těsně před jezírkem se začal vytvářet zářivý portál. Z portálu vystoupil Yeyinde, jakožto nejmladší z Rady byl na Elfská měřítka neuctivý. Za ním vystoupila (i na lidská měřítka) mladá žena v s jako havran černými vlasy a přibližně stejně starý blonďák.
„Buď pozdraven Yeyinde i ty Lareg“ pozdravil jeden z přihlížejících elfsky.
„Buď pozdraven Brolire“ přešel elf do obecné řeči.
„I ty druide“ oplatil mu pozdrav Brolire.
„Jmenuji se Grad, ale dost formalit čeká na vás Rada“
„Rada?“ Elfské shromáždění se ani nepohnulo. Grad se otočil směrem k panterovi přímo naproti Brolirovi.
„To ti vysvětlí starší“ odvětil Grad a znovu zaujal své místo v kruhu Elfů. Brolir se snažil zjistit jestli na panterovi někdo sedí, ale nikoho nezahlédnul.
„Hledáš někoho člověče?“ Brolir nevěřil vlastním očím. Nepromlouval nikdo z okolí pantera. Promlouval sám panter.
„Copak? Koukáš na mě jako bych byl první mluvicí panter, kterého potkáváš.“ Zvířecí tlama vyloudila něco jako úsměv.
„Omlouvám se nikdy jsem nevěřil že se opravdu umíte proměnit na zvířata.“ Odpověděl v rychlosti Brolir.
„No byl si vyveden ze svého omylu a teď odpovím na tvou otázku.“ Zvířecí rysy vypadaly celkem komicky, když druid mluvil „Po prvním vyhnání Plamenné legie první z nás, polobůh Cenarius, tajně založil tuto radu a nazval ji Rada měsíce. Členy Rady se mohou stát jen ti nejmocnější z nás a ti jsou pečlivě vybíráni. Ostatní Druidové o této skupině ani neví. Členů může být však pouze 12 najednou. Nedávno byl při potyčce s několika nemrtvými Černokněžníky zabit jeden z nejstarších členů Rady. Jeho místo zaujal Yeyinde.“
„A k čemu potřebujete zrovna mě?“ zeptal se Brolir.
„Omyl mladý mágu, my tě k ničemu nepotřebujeme.“ odpověděl Grad nadutě.
„Tak to abych šel.“ Brolir neměl Elfy zrovna v lásce převážně pro jejich aroganci a oproti druidům byli všichni Elfové sebekritičtí.
„To bude velmi obtížné.“ ozval se panter za jeho zády. Brolirovy nohy omotaly kořeny, které tu před chvílí rozhodně nebyli a on ztratil rovnováhu.
„Fajn zrovna sem si chtěl lehnout do toho pěkného mechu.“ řekl Brolir, když spadl na zem.
„Grad chtěl naznačit že tvá účast není podmínkou úspěchu, ale i tak bude jistě velmi přínosná.“ Ozval se znovu panter.
„To jistě.“ Přidal se Grad a panter zavrčel.
„No dobře v čem vám mohu VYPOMOCI?“ poslední slovo Brolir vyslovil jako by ho vyzvracel.
„Pojď sem nerad mluvím s někým na zemi.“ Ozval se panter a kořeny kolem Brolirových kotníků povolily. Když se Brolirovi podařilo vstát zjistil že druidové se stačili posadit ke stolu, který doslova vyrostl ze země. Jediné volné místo u stolu bylo mezi Lareg a elfskou druidkou. Brolir čekal jestli se bude podávat jídlo, ale nepodávalo. Usoudil že stůl slouží pouze k poradě. Panterovi v čele stolu začali mizet drápy a měnit se na nehty. Po celém těle mi mu mizela srst, kromě hlavy, kde se prodlužovala. Tesáky se změnily na zuby. Druidovo tělo ztloustlo, ale pouze tím že na něm narostly svaly. Změna sice trvala asi vteřinu, ale žluté kočičí oči zůstaly druidovy ještě chvíli po tom. V čele stolu seděl Elf, jeho věk byl poznat pouze pomocí šedivých vlasů. I když musel být o několik tisíc let starší než Yeyinde, jejich kůže měla stejně tmavě fialový odstín a pod ní se skrývali úplně stejné svaly.
„Nedávno jsme zjistili že se dalo dohromady několik nejmocnějších černokněžníků, kteří jsou stále věrni Plamenné legii. Naši zvědové zjistili proč se tak stalo.“ Vypravil ze sebe druid naprosto stejným hlasem, jaký měl v podobě pantera.
„Mám hádat nebo mi to sladké tajemství řeknete?“ Brolira už to mlžení začalo dost otravovat.
„Dobře tedy. Chtějí vyvolat soukmenovce boha Ragnarose. Pána přílivu Neptulona.“

3.Setkání v Undercity
Vyděšený výraz na Brolirově tváři přiměl Grada k poznámce o projevení inteligence. Po stupňující se hádce se do sebe pustili jako kluci na pískovišti. Rozrazila je až magická stěna vytvořená Lareg.
„Váš láskyplný vztah necháme na později.“ ozvala se.
„Pravda. Bude mnohem užitečnější vymyslet co s těmi černokněžníky.“ řekl se panter přes hlavy ostatních druidů. Brolir a Grad se posadili zpátky na svá místa a znovu se začali věnovat diskuzi.
„Jediné co o tom spolku víme, je fakt že zítra ráno má přijet jeden z nich do Undercity, aby nakoupil zásoby, to je naše jediná šance.“ Začal panter.
„A šance k čemu přesně?“ zeptal se Brolir.
„Musíme ho sledovat až do jejich tábora samozřejmě.“ Vysvětlil panter.
„Ano skvělý plán, ztratíme se v davu nemrtvých a budeme ho nenápadně sledovat.“ Řekl Brolir.
„Samozřejmě že ne. Tuhle nepatrnou maličkost jsme neopomněli.“ Poznamenal Grad. Panter se podíval jeho směrem takovým způsobem že téměř připomínal svou zvířecí formu a Grad ihned zmlknul.
„Vlastně je to úkol pro mě.“ Připomněla Lareg nadšeně.
„Pro tebe? Potřebujeme se snad přenést do něčí postele?“ odpověděl jí Brolir slaďoučkým tónem.
„Fakt že ty by si nezvládl ani trefit se na určitý kontinent si zapomněl zmínit.“ Odpověděla ještě sladším tónem ona. Z davu se ozvala rychlá Elfština a Lareg překládala.
„Máme toho nechat, poněvadž víme jak naše hádky končí.“
„Já to sice nevím, ale opět jsme se odklonili od tématu.“ Panter už byl očividně unavený chováním jak dvou mágů, tak dvou mladých druidů. „Lareg mohla by si svému příteli říct v čem spočívá tvá úloha?“
„Vytvořila jsem několik kamenů iluzí. Pokud budou správně fungovat, měli by jsme se proměnit na nemrtvé. Samozřejmě jen vizuálně.“ Vysvětlila Lareg pyšně.
„Nikdy jsem nevěděl že to umíš.“ Udiveně odpověděl Brolir.
„Je tolik věcí, které umím a ty o nich ani nevíš.“ doplnila tajemně.
„A vaření to rozhodně nebude.“ Usadil ji Brolir.
„Zdá se že budeme muset najít nějaké dva mágy, u kterých nebude hrozit že se po cestě navzájem zabijí.“ Řekl znuděně panter, ale na oba mágy to zabralo jako rána bičem. Když oba zmlkli dodal: „Dobře tedy doporučoval bych vám vydat se na cestu.“

„Opravdu skvělé. Vážně skvělé.“ Postěžoval si Brolir, když do něj narazil další nemrtvý.
„Fakt že vypadáš jako nemrtvý nemění nic na tom že mluvíme pořád stejným jazykem, tak radši mlč.“ Usadil ho Grad, kterého vyfasovali jako experta na boj ve zvířecích podobách. Yeyindemu se moc nechtělo, ale protože jeho léčivé schopnosti byli mnohem větší než většiny rady byl poslán také. Už asi hodinu všichni 4 sledovali orkského černokněžníka, který se právě hádal z nemrtvým prodejcem kůží.
„Ještě chvíli a zaplatím to za něj sám.“ zašeptal Brolir. V té chvíli nacpal obchodník snad polovinu svého krámu do pytle, který si Ork přehodil přes rameno, už tak značně zatíženém zhruba půltuctem podobných pytlů. Jakmile se vydal směrem k chodbě vedoucí na povrch, vmísili se mezi skupinu nemrtvých válečníků, kteří mířily stejným směrem. Když válečníci změnili směr, plynule přešli ke skupince krvavých elfů. Na konci chodby stály dva hnusové, odporná stvoření sešitá z mrtvých těl. Na povrchu už jim byli iluze k ničemu, protože sledovaný se může kdykoliv ohlédnout a čtyři nemrtvý z Undercity celou cestu za zády už pobízí k podezření. Rychle k sobě přivolali koně, kteří byli maskovaní stejným způsobem jako oni. Potom Lareg a Brolir společnými silami zneviditelnili sebe, své koně, elfy i pantery, kteří Elfové používali místo koní. Orka našli kousek od místa, kde ho viděli naposledy. Snažil se napasovat veškeré zboží, které nakoupil na hřbet vlka, na kterých Orkové jezdili nejraději. Nebohé zvíře se pod vahou několika obřích pytlů i samotného Orka prohnulo, ale i tak se bez problémů rozjel směrem k hlavnímu východu z Undercity, který byl ukryt v ruinách Lordaeronu (chodba sloužila pouze jako vedlejší východ).
„No tohle bude veselé.“ Zašeptal Brolir do ucha Lareg. Nebylo to sice jednoduché vzhledem k tomu že jeli každý na jiném koni, ale pochopit to bylo mnohem jednoduší. Mířili ke stanici gobliních vzducholodí. Nenápadně se proplazili kolem skřeta, který vybíral poplatky a vstoupili na palubu vzducholodě. Ork zaplatil tolik zlata že by to uhradilo dvě cesty pro regiment vojáků a skřeti proto vypravili vzducholoď bez čekání na další zákazníky. Vzhledem k tomu že na palubě byli pouze dva skřeti řídící loď a Orkský černokněžník nebylo těžké najít místo, kde se mohli prospat. Připravili se na dlouhou cestu přes oceán.



RP příběh - Vlastizrádce
„Jak to vypadá?“zeptal jsem se když jsme dorazili.Byli jsme opravdu zvláštní skupina.Ostřílený válečník, královský poradce a vyšetřovatel, mladý mág Aroth který nedávno ukončil studium a krásná Mia která byla nejlepší lovkyní jakou Stormwind kdy viděl.A abych nezapomněl taky dva podivíni kteří se k nám vnutili zhruba v polovině cesty sem. Jeden byl starý a choval se jako učitel k tomu druhému, o hodně mladšímu.Celou cestu nemluvili, neřekli svá jména, povolání, odkud a kam jedou, nesundali si pláště …nic.Ale prosili nás aby mohli s námi, takže jsme je vzali.Ať už cestovali kamkoli, my jsme byli na místě. „Alterack valley“pomyslel jsem si. „Na tomhle místě nikdy nebude mír“. „Nic se neděje.Drží linie.Neútočí.“Informoval mě důstojník. „Měl byste se hlásit u velitele.“vložil se do hovoru vojín, držící s důstojníkem službu. „Ano, to asi ano, kde je Vrchní maršál Jjurajj?“

„Ehm“odkašlal si důstojník nervózně „Vrchní maršál Jjurajj byl zavražděn.“Stalo se to při nočním útoku, linie jsme neprorazili a tak byl volán ústup.“Začal důstojník a chtěl pokračovat, ale vojín mu skočil do řeči „A když už jsme byli skoro u pevnosti tak se najednou objevila oslňující záře která nás všechny obklopila.Nic jsme neviděli a když ustala všichni jsme byli na místech pouze vrchní maršál ležel na zemi mrtev.“ „Vojíne!“ zařval důstojník, na kterém bylo vidět že čekal pouze na to, až vojín skončí, aby neztropil trapnou situaci před nově příchozími. „Byl jsem ochoten akceptovat to že jste mi do řeči skočil jednou, ale to co zde předvádíte je neúnosné!“pokračoval „Běžte na ubytovnu, a běda vám jestli tu do pěti minut nebude náhrada za vás.“ „Ano, pane.“řekl vojín naučeně a odešel. „Omluvte chování toho mladého vojína.“ „Nic se nestalo.“ Ujistil jsem toho viditelně nervózního důstojníka.Zjevně byl upozorněn aby se k královskému poradci choval co nejlépe. „Ach ano, abych nezapomněl, novým velitelem je kněz, nevím jestli ji znáte, je to patriarcha Maldoom.“

„Maldoom? Toho neznám.“ujistil jsem důstojníka. „Zaveďte mě k němu.“a snažil jsem se to říci, jako že poroučím.Bylo opravdu legrační pozorovat jak se důstojník rozhoduje, jestli opustit stanoviště nebo odmítnout rozkaz i když jsem nebyl jeho nadřízený. „Jistě, pojďte zamnou.“řekl důstojník ze kterého tekl pot po litrech. Maldoom se ukázal být laskavým a vlídným a i když se to nezdálo nebyl pyšný.A to bylo na night elfa opravdu co říct. „Vítejte, stráže mi řekly že přicházíte.“uvítal nás. „Je nám líto co se stalo Jjurajjovi, znal jsem ho, a je to pro Alianci opravdu citelná ztráta.“řekl jsem tichým hlasem. „Ano, ano to je.“ Řekl stroze Maldoom. „Dnes vás nebudu zatěžovat úkoly, stráže vás odvedou na ubytovnu.“ Mávl rukou a stráže odhrnuly koberec, který byl provizorním vchodem do stanu. Zaražen, že jsme byli takhle vyhozeni, jsem se nezmohl na nic jiného než také mávnout rukou a dát tím povel aby mě družina následovala. Náš stan byl na opačném konci tábora.Když jsme vešli dovnitř, všimli jsme si že na poslední posteli sedí onen vojín, s kterým jsme mluvili u vchodu. „Ty tady bydlíš také?“ zeptal jsem se. „Ano“ odpověděl a otočil se k nám zády. „Jak chcete“ řekl jsem si pro sebe. „Odteď už s nikým mluvit nebudu.“ Celý večer byl klid.Žádné útoky, což bylo dobře. „Jdu se projít“ řekl jsem a odešel ze stanu.Měsíc byl v úplňku, stráže seděly kolem ohně, občas nějaká stráž vstala a šla z zkontrolovat nejbližší okolí a hned se zas běžela ohřát.Šel jsem dál a čím dál jsem byl, přemýšlel jsem jestli budu vědět kudy zpět, protože tábor byl opravdu velký.Vešel jsem do uličky mezi dvěma stany.Náhle se svět kolem zdál být podivně tichý.Tichý až na kroky za mými zády.Co se stalo pak se stalo velice rychle.Tasil jsem. „Kdo je tam?“. Oslňující zelená záře.Pustil jsem meč. „Pusť ten meč, ještě někomu ublížíš.“ Byl to ten stařec který s námi šel se svým učedníkem. „Vy? Kdo jste? Co chcete?“ vyhrkl jsem. „Je načase aby ses dozvěděl pravdu“ řekl. „Jsem Moonshire, učedník Cenaria, poté Marfuriona. Byl jsem se svým učedníkem Greentorentem, abych zastavil Maldooma. On už dávno neužívá Svaté magie. Je z něj troska. Žije teď jak bytost která se nemůže rozhodnout mezi nekromancii nebo pouze Temnou magii. Ale Maldoom si vždycky vybral to horší.Kdysi mě nechtíc strčil a já málem spadl z útesu.Říkal jsem že to neudělal schválně, že se nic nestalo, že se o tom nemusí nikdo dovědět, jen ať mi pomůže.Neudělal to.A navíc mě z toho útesu skopl.Kdybych jako druid nezvládl přeměnu v sovu, už bych tady nebyl.Nikomu jsem to neřekl, pouze svému učiteli. Ten mě nyní poslal zastavit Maldooma, který v šílenství Temné magie vyvraždil všechny mágy v tomto táboře, kteří od prvního momentu cítili jeho temnou magii.A poté když vybil mágy zabil i toho posledního který by mohl jeho magii cítit.“ „Jjurajj!“ skočil jsem mu do řeči. „Jjurajj byl paladin, cítil magii, slabě, ale přece.“ „Ano, my co máme s magií něco společného cítíme její užití i na velkou vzdálenost.“ „Co máš v plánu?“zeptal jsem se. „Přepadení?Léčku?“ „Nic, vstoupíme do stanu a zatkneme ho.“ Řekl prostě. „Bude se bránit“opáčil jsem. „Tak“řekl a zarazil se „ho zabijem“dořekl. „Vraťme se do stanu“ navrhl. „A znáš cestu?“ zeptal jsem se s úsměvem. „Kde je Aroth?“ zeptal jsem hned jak jsme se vrátili do stanu. „Odešel, říkal že se musí Maldooma na něco zeptat, a ten v kápi šel s ním.“ „Mio, vezmi si luk a pod! Vojíne ty taky! Neptejte se a pojďte! Moonshire!... ale Moonshire už tam nebyl.

Když jsme dorazili do stanu viděli jsme jak Maldoom drží Arotha jako rukojmího a Greentorent leží v bezvědomí u vchodu.Všechny stráže byly mrtvé. Moonshire stál s holí v ruce u vchodu a mířil na Maldooma. „Všechno skončilo, vzdej se!“ „Nikdy se nevzdám!Vždycky sem bojoval až do konce!“ „Sám víš že to není pravda. Ten kluk který nikdy nevzdával předem prohrané souboje umřel před padesáti lety! Když si mě skopl z toho útesu, vzdal si se! Vzdal si se i když by si bojovat nemusel! Neřekl bych to! Neřekl jsem to! A protože už nejsi ten kluk tak ti teď říkám : Vzdej se! A i když si zabil ty kouzelníky! I když si zabil Jjurajje! Bude tvůj trest mírný!“ říkal Moonshire, Maldoomovi. „Nemůžu! Napáchal jsem toho tolik! Nevěřím ti!“ „Vzdej se! Nenuť mě bojovat!“ „Budeš muset“ řekl tiše Maldoom. „En'shu falah-nah“ řekl Moonshire. „Tor ilisar'thera'nal“ opáčil Maldoom. Místnost naplnila záře a křik. Křik kouzel, která byla vyřknuta. Napadlo mě, že jestli Maldoom neblafoval a Aroth byl živý, musí tam teď ležet, uprostřed toho všeho. Musím tam jít. Je to moje povinnost. Sem jeho velitel, musím ho zachránit. Vydal jsem se v mlze kterou kouzla způsobila, k místu kde byl Maldoom s Arothem naposledy. Ještě pár kroků. Začal sem rukama hledat po zemi. Našel jsem! Byl to on. Vzal jsem ho. Všude létala kouzla. Náhle mě zasáhlo. Padl jsem na pravý bok, protože to co mě zasáhlo přišlo zleva.A k mému velkému překvapení to nebylo kouzlo co mě zabilo, byl to šíp.Mia chtěla jako vždy pomoct, ale v mlze střílela naslepo. „Ach, Mio“ vydechl jsem se slzami v očích, plný smutku z toho co přijde. Oči se mi začaly zavírat, ale já se snažil bojovat. Nezavřu je. Nikdy. Nesmím je zavřít. Ne… ….Moonshire vyhrál, ale Maldoom nebyl zabit a co víc, při převozu utekl. A v Alterac Valley nebyl nikdy mír…. 


RP příběh - Vlastizrádce
„Jak to vypadá?“zeptal jsem se když jsme dorazili.Byli jsme opravdu zvláštní skupina.Ostřílený válečník, královský poradce a vyšetřovatel, mladý mág Aroth který nedávno ukončil studium a krásná Mia která byla nejlepší lovkyní jakou Stormwind kdy viděl.A abych nezapomněl taky dva podivíni kteří se k nám vnutili zhruba v polovině cesty sem. Jeden byl starý a choval se jako učitel k tomu druhému, o hodně mladšímu.Celou cestu nemluvili, neřekli svá jména, povolání, odkud a kam jedou, nesundali si pláště …nic.Ale prosili nás aby mohli s námi, takže jsme je vzali.Ať už cestovali kamkoli, my jsme byli na místě. „Alterack valley“pomyslel jsem si. „Na tomhle místě nikdy nebude mír“. „Nic se neděje.Drží linie.Neútočí.“Informoval mě důstojník. „Měl byste se hlásit u velitele.“vložil se do hovoru vojín, držící s důstojníkem službu. „Ano, to asi ano, kde je Vrchní maršál Jjurajj?“

„Ehm“odkašlal si důstojník nervózně „Vrchní maršál Jjurajj byl zavražděn.“Stalo se to při nočním útoku, linie jsme neprorazili a tak byl volán ústup.“Začal důstojník a chtěl pokračovat, ale vojín mu skočil do řeči „A když už jsme byli skoro u pevnosti tak se najednou objevila oslňující záře která nás všechny obklopila.Nic jsme neviděli a když ustala všichni jsme byli na místech pouze vrchní maršál ležel na zemi mrtev.“ „Vojíne!“ zařval důstojník, na kterém bylo vidět že čekal pouze na to, až vojín skončí, aby neztropil trapnou situaci před nově příchozími. „Byl jsem ochoten akceptovat to že jste mi do řeči skočil jednou, ale to co zde předvádíte je neúnosné!“pokračoval „Běžte na ubytovnu, a běda vám jestli tu do pěti minut nebude náhrada za vás.“ „Ano, pane.“řekl vojín naučeně a odešel. „Omluvte chování toho mladého vojína.“ „Nic se nestalo.“ Ujistil jsem toho viditelně nervózního důstojníka.Zjevně byl upozorněn aby se k královskému poradci choval co nejlépe. „Ach ano, abych nezapomněl, novým velitelem je kněz, nevím jestli ji znáte, je to patriarcha Maldoom.“

„Maldoom? Toho neznám.“ujistil jsem důstojníka. „Zaveďte mě k němu.“a snažil jsem se to říci, jako že poroučím.Bylo opravdu legrační pozorovat jak se důstojník rozhoduje, jestli opustit stanoviště nebo odmítnout rozkaz i když jsem nebyl jeho nadřízený. „Jistě, pojďte zamnou.“řekl důstojník ze kterého tekl pot po litrech. Maldoom se ukázal být laskavým a vlídným a i když se to nezdálo nebyl pyšný.A to bylo na night elfa opravdu co říct. „Vítejte, stráže mi řekly že přicházíte.“uvítal nás. „Je nám líto co se stalo Jjurajjovi, znal jsem ho, a je to pro Alianci opravdu citelná ztráta.“řekl jsem tichým hlasem. „Ano, ano to je.“ Řekl stroze Maldoom. „Dnes vás nebudu zatěžovat úkoly, stráže vás odvedou na ubytovnu.“ Mávl rukou a stráže odhrnuly koberec, který byl provizorním vchodem do stanu. Zaražen, že jsme byli takhle vyhozeni, jsem se nezmohl na nic jiného než také mávnout rukou a dát tím povel aby mě družina následovala. Náš stan byl na opačném konci tábora.Když jsme vešli dovnitř, všimli jsme si že na poslední posteli sedí onen vojín, s kterým jsme mluvili u vchodu. „Ty tady bydlíš také?“ zeptal jsem se. „Ano“ odpověděl a otočil se k nám zády. „Jak chcete“ řekl jsem si pro sebe. „Odteď už s nikým mluvit nebudu.“ Celý večer byl klid.Žádné útoky, což bylo dobře. „Jdu se projít“ řekl jsem a odešel ze stanu.Měsíc byl v úplňku, stráže seděly kolem ohně, občas nějaká stráž vstala a šla z zkontrolovat nejbližší okolí a hned se zas běžela ohřát.Šel jsem dál a čím dál jsem byl, přemýšlel jsem jestli budu vědět kudy zpět, protože tábor byl opravdu velký.Vešel jsem do uličky mezi dvěma stany.Náhle se svět kolem zdál být podivně tichý.Tichý až na kroky za mými zády.Co se stalo pak se stalo velice rychle.Tasil jsem. „Kdo je tam?“. Oslňující zelená záře.Pustil jsem meč. „Pusť ten meč, ještě někomu ublížíš.“ Byl to ten stařec který s námi šel se svým učedníkem. „Vy? Kdo jste? Co chcete?“ vyhrkl jsem. „Je načase aby ses dozvěděl pravdu“ řekl. „Jsem Moonshire, učedník Cenaria, poté Marfuriona. Byl jsem se svým učedníkem Greentorentem, abych zastavil Maldooma. On už dávno neužívá Svaté magie. Je z něj troska. Žije teď jak bytost která se nemůže rozhodnout mezi nekromancii nebo pouze Temnou magii. Ale Maldoom si vždycky vybral to horší.Kdysi mě nechtíc strčil a já málem spadl z útesu.Říkal jsem že to neudělal schválně, že se nic nestalo, že se o tom nemusí nikdo dovědět, jen ať mi pomůže.Neudělal to.A navíc mě z toho útesu skopl.Kdybych jako druid nezvládl přeměnu v sovu, už bych tady nebyl.Nikomu jsem to neřekl, pouze svému učiteli. Ten mě nyní poslal zastavit Maldooma, který v šílenství Temné magie vyvraždil všechny mágy v tomto táboře, kteří od prvního momentu cítili jeho temnou magii.A poté když vybil mágy zabil i toho posledního který by mohl jeho magii cítit.“ „Jjurajj!“ skočil jsem mu do řeči. „Jjurajj byl paladin, cítil magii, slabě, ale přece.“ „Ano, my co máme s magií něco společného cítíme její užití i na velkou vzdálenost.“ „Co máš v plánu?“zeptal jsem se. „Přepadení?Léčku?“ „Nic, vstoupíme do stanu a zatkneme ho.“ Řekl prostě. „Bude se bránit“opáčil jsem. „Tak“řekl a zarazil se „ho zabijem“dořekl. „Vraťme se do stanu“ navrhl. „A znáš cestu?“ zeptal jsem se s úsměvem. „Kde je Aroth?“ zeptal jsem hned jak jsme se vrátili do stanu. „Odešel, říkal že se musí Maldooma na něco zeptat, a ten v kápi šel s ním.“ „Mio, vezmi si luk a pod! Vojíne ty taky! Neptejte se a pojďte! Moonshire!... ale Moonshire už tam nebyl.

Když jsme dorazili do stanu viděli jsme jak Maldoom drží Arotha jako rukojmího a Greentorent leží v bezvědomí u vchodu.Všechny stráže byly mrtvé. Moonshire stál s holí v ruce u vchodu a mířil na Maldooma. „Všechno skončilo, vzdej se!“ „Nikdy se nevzdám!Vždycky sem bojoval až do konce!“ „Sám víš že to není pravda. Ten kluk který nikdy nevzdával předem prohrané souboje umřel před padesáti lety! Když si mě skopl z toho útesu, vzdal si se! Vzdal si se i když by si bojovat nemusel! Neřekl bych to! Neřekl jsem to! A protože už nejsi ten kluk tak ti teď říkám : Vzdej se! A i když si zabil ty kouzelníky! I když si zabil Jjurajje! Bude tvůj trest mírný!“ říkal Moonshire, Maldoomovi. „Nemůžu! Napáchal jsem toho tolik! Nevěřím ti!“ „Vzdej se! Nenuť mě bojovat!“ „Budeš muset“ řekl tiše Maldoom. „En'shu falah-nah“ řekl Moonshire. „Tor ilisar'thera'nal“ opáčil Maldoom. Místnost naplnila záře a křik. Křik kouzel, která byla vyřknuta. Napadlo mě, že jestli Maldoom neblafoval a Aroth byl živý, musí tam teď ležet, uprostřed toho všeho. Musím tam jít. Je to moje povinnost. Sem jeho velitel, musím ho zachránit. Vydal jsem se v mlze kterou kouzla způsobila, k místu kde byl Maldoom s Arothem naposledy. Ještě pár kroků. Začal sem rukama hledat po zemi. Našel jsem! Byl to on. Vzal jsem ho. Všude létala kouzla. Náhle mě zasáhlo. Padl jsem na pravý bok, protože to co mě zasáhlo přišlo zleva.A k mému velkému překvapení to nebylo kouzlo co mě zabilo, byl to šíp.Mia chtěla jako vždy pomoct, ale v mlze střílela naslepo. „Ach, Mio“ vydechl jsem se slzami v očích, plný smutku z toho co přijde. Oči se mi začaly zavírat, ale já se snažil bojovat. Nezavřu je. Nikdy. Nesmím je zavřít. Ne… ….Moonshire vyhrál, ale Maldoom nebyl zabit a co víc, při převozu utekl. A v Alterac Valley nebyl nikdy mír…. 



RP příběh - Vlastizrádce
„Jak to vypadá?“zeptal jsem se když jsme dorazili.Byli jsme opravdu zvláštní skupina.Ostřílený válečník, královský poradce a vyšetřovatel, mladý mág Aroth který nedávno ukončil studium a krásná Mia která byla nejlepší lovkyní jakou Stormwind kdy viděl.A abych nezapomněl taky dva podivíni kteří se k nám vnutili zhruba v polovině cesty sem. Jeden byl starý a choval se jako učitel k tomu druhému, o hodně mladšímu.Celou cestu nemluvili, neřekli svá jména, povolání, odkud a kam jedou, nesundali si pláště …nic.Ale prosili nás aby mohli s námi, takže jsme je vzali.Ať už cestovali kamkoli, my jsme byli na místě. „Alterack valley“pomyslel jsem si. „Na tomhle místě nikdy nebude mír“. „Nic se neděje.Drží linie.Neútočí.“Informoval mě důstojník. „Měl byste se hlásit u velitele.“vložil se do hovoru vojín, držící s důstojníkem službu. „Ano, to asi ano, kde je Vrchní maršál Jjurajj?“

„Ehm“odkašlal si důstojník nervózně „Vrchní maršál Jjurajj byl zavražděn.“Stalo se to při nočním útoku, linie jsme neprorazili a tak byl volán ústup.“Začal důstojník a chtěl pokračovat, ale vojín mu skočil do řeči „A když už jsme byli skoro u pevnosti tak se najednou objevila oslňující záře která nás všechny obklopila.Nic jsme neviděli a když ustala všichni jsme byli na místech pouze vrchní maršál ležel na zemi mrtev.“ „Vojíne!“ zařval důstojník, na kterém bylo vidět že čekal pouze na to, až vojín skončí, aby neztropil trapnou situaci před nově příchozími. „Byl jsem ochoten akceptovat to že jste mi do řeči skočil jednou, ale to co zde předvádíte je neúnosné!“pokračoval „Běžte na ubytovnu, a běda vám jestli tu do pěti minut nebude náhrada za vás.“ „Ano, pane.“řekl vojín naučeně a odešel. „Omluvte chování toho mladého vojína.“ „Nic se nestalo.“ Ujistil jsem toho viditelně nervózního důstojníka.Zjevně byl upozorněn aby se k královskému poradci choval co nejlépe. „Ach ano, abych nezapomněl, novým velitelem je kněz, nevím jestli ji znáte, je to patriarcha Maldoom.“

„Maldoom? Toho neznám.“ujistil jsem důstojníka. „Zaveďte mě k němu.“a snažil jsem se to říci, jako že poroučím.Bylo opravdu legrační pozorovat jak se důstojník rozhoduje, jestli opustit stanoviště nebo odmítnout rozkaz i když jsem nebyl jeho nadřízený. „Jistě, pojďte zamnou.“řekl důstojník ze kterého tekl pot po litrech. Maldoom se ukázal být laskavým a vlídným a i když se to nezdálo nebyl pyšný.A to bylo na night elfa opravdu co říct. „Vítejte, stráže mi řekly že přicházíte.“uvítal nás. „Je nám líto co se stalo Jjurajjovi, znal jsem ho, a je to pro Alianci opravdu citelná ztráta.“řekl jsem tichým hlasem. „Ano, ano to je.“ Řekl stroze Maldoom. „Dnes vás nebudu zatěžovat úkoly, stráže vás odvedou na ubytovnu.“ Mávl rukou a stráže odhrnuly koberec, který byl provizorním vchodem do stanu. Zaražen, že jsme byli takhle vyhozeni, jsem se nezmohl na nic jiného než také mávnout rukou a dát tím povel aby mě družina následovala. Náš stan byl na opačném konci tábora.Když jsme vešli dovnitř, všimli jsme si že na poslední posteli sedí onen vojín, s kterým jsme mluvili u vchodu. „Ty tady bydlíš také?“ zeptal jsem se. „Ano“ odpověděl a otočil se k nám zády. „Jak chcete“ řekl jsem si pro sebe. „Odteď už s nikým mluvit nebudu.“ Celý večer byl klid.Žádné útoky, což bylo dobře. „Jdu se projít“ řekl jsem a odešel ze stanu.Měsíc byl v úplňku, stráže seděly kolem ohně, občas nějaká stráž vstala a šla z zkontrolovat nejbližší okolí a hned se zas běžela ohřát.Šel jsem dál a čím dál jsem byl, přemýšlel jsem jestli budu vědět kudy zpět, protože tábor byl opravdu velký.Vešel jsem do uličky mezi dvěma stany.Náhle se svět kolem zdál být podivně tichý.Tichý až na kroky za mými zády.Co se stalo pak se stalo velice rychle.Tasil jsem. „Kdo je tam?“. Oslňující zelená záře.Pustil jsem meč. „Pusť ten meč, ještě někomu ublížíš.“ Byl to ten stařec který s námi šel se svým učedníkem. „Vy? Kdo jste? Co chcete?“ vyhrkl jsem. „Je načase aby ses dozvěděl pravdu“ řekl. „Jsem Moonshire, učedník Cenaria, poté Marfuriona. Byl jsem se svým učedníkem Greentorentem, abych zastavil Maldooma. On už dávno neužívá Svaté magie. Je z něj troska. Žije teď jak bytost která se nemůže rozhodnout mezi nekromancii nebo pouze Temnou magii. Ale Maldoom si vždycky vybral to horší.Kdysi mě nechtíc strčil a já málem spadl z útesu.Říkal jsem že to neudělal schválně, že se nic nestalo, že se o tom nemusí nikdo dovědět, jen ať mi pomůže.Neudělal to.A navíc mě z toho útesu skopl.Kdybych jako druid nezvládl přeměnu v sovu, už bych tady nebyl.Nikomu jsem to neřekl, pouze svému učiteli. Ten mě nyní poslal zastavit Maldooma, který v šílenství Temné magie vyvraždil všechny mágy v tomto táboře, kteří od prvního momentu cítili jeho temnou magii.A poté když vybil mágy zabil i toho posledního který by mohl jeho magii cítit.“ „Jjurajj!“ skočil jsem mu do řeči. „Jjurajj byl paladin, cítil magii, slabě, ale přece.“ „Ano, my co máme s magií něco společného cítíme její užití i na velkou vzdálenost.“ „Co máš v plánu?“zeptal jsem se. „Přepadení?Léčku?“ „Nic, vstoupíme do stanu a zatkneme ho.“ Řekl prostě. „Bude se bránit“opáčil jsem. „Tak“řekl a zarazil se „ho zabijem“dořekl. „Vraťme se do stanu“ navrhl. „A znáš cestu?“ zeptal jsem se s úsměvem. „Kde je Aroth?“ zeptal jsem hned jak jsme se vrátili do stanu. „Odešel, říkal že se musí Maldooma na něco zeptat, a ten v kápi šel s ním.“ „Mio, vezmi si luk a pod! Vojíne ty taky! Neptejte se a pojďte! Moonshire!... ale Moonshire už tam nebyl.

Když jsme dorazili do stanu viděli jsme jak Maldoom drží Arotha jako rukojmího a Greentorent leží v bezvědomí u vchodu.Všechny stráže byly mrtvé. Moonshire stál s holí v ruce u vchodu a mířil na Maldooma. „Všechno skončilo, vzdej se!“ „Nikdy se nevzdám!Vždycky sem bojoval až do konce!“ „Sám víš že to není pravda. Ten kluk který nikdy nevzdával předem prohrané souboje umřel před padesáti lety! Když si mě skopl z toho útesu, vzdal si se! Vzdal si se i když by si bojovat nemusel! Neřekl bych to! Neřekl jsem to! A protože už nejsi ten kluk tak ti teď říkám : Vzdej se! A i když si zabil ty kouzelníky! I když si zabil Jjurajje! Bude tvůj trest mírný!“ říkal Moonshire, Maldoomovi. „Nemůžu! Napáchal jsem toho tolik! Nevěřím ti!“ „Vzdej se! Nenuť mě bojovat!“ „Budeš muset“ řekl tiše Maldoom. „En'shu falah-nah“ řekl Moonshire. „Tor ilisar'thera'nal“ opáčil Maldoom. Místnost naplnila záře a křik. Křik kouzel, která byla vyřknuta. Napadlo mě, že jestli Maldoom neblafoval a Aroth byl živý, musí tam teď ležet, uprostřed toho všeho. Musím tam jít. Je to moje povinnost. Sem jeho velitel, musím ho zachránit. Vydal jsem se v mlze kterou kouzla způsobila, k místu kde byl Maldoom s Arothem naposledy. Ještě pár kroků. Začal sem rukama hledat po zemi. Našel jsem! Byl to on. Vzal jsem ho. Všude létala kouzla. Náhle mě zasáhlo. Padl jsem na pravý bok, protože to co mě zasáhlo přišlo zleva.A k mému velkému překvapení to nebylo kouzlo co mě zabilo, byl to šíp.Mia chtěla jako vždy pomoct, ale v mlze střílela naslepo. „Ach, Mio“ vydechl jsem se slzami v očích, plný smutku z toho co přijde. Oči se mi začaly zavírat, ale já se snažil bojovat. Nezavřu je. Nikdy. Nesmím je zavřít. Ne… ….Moonshire vyhrál, ale Maldoom nebyl zabit a co víc, při převozu utekl. A v Alterac Valley nebyl nikdy mír…. 



RP příběh - Vlastizrádce
„Jak to vypadá?“zeptal jsem se když jsme dorazili.Byli jsme opravdu zvláštní skupina.Ostřílený válečník, královský poradce a vyšetřovatel, mladý mág Aroth který nedávno ukončil studium a krásná Mia která byla nejlepší lovkyní jakou Stormwind kdy viděl.A abych nezapomněl taky dva podivíni kteří se k nám vnutili zhruba v polovině cesty sem. Jeden byl starý a choval se jako učitel k tomu druhému, o hodně mladšímu.Celou cestu nemluvili, neřekli svá jména, povolání, odkud a kam jedou, nesundali si pláště …nic.Ale prosili nás aby mohli s námi, takže jsme je vzali.Ať už cestovali kamkoli, my jsme byli na místě. „Alterack valley“pomyslel jsem si. „Na tomhle místě nikdy nebude mír“. „Nic se neděje.Drží linie.Neútočí.“Informoval mě důstojník. „Měl byste se hlásit u velitele.“vložil se do hovoru vojín, držící s důstojníkem službu. „Ano, to asi ano, kde je Vrchní maršál Jjurajj?“

„Ehm“odkašlal si důstojník nervózně „Vrchní maršál Jjurajj byl zavražděn.“Stalo se to při nočním útoku, linie jsme neprorazili a tak byl volán ústup.“Začal důstojník a chtěl pokračovat, ale vojín mu skočil do řeči „A když už jsme byli skoro u pevnosti tak se najednou objevila oslňující záře která nás všechny obklopila.Nic jsme neviděli a když ustala všichni jsme byli na místech pouze vrchní maršál ležel na zemi mrtev.“ „Vojíne!“ zařval důstojník, na kterém bylo vidět že čekal pouze na to, až vojín skončí, aby neztropil trapnou situaci před nově příchozími. „Byl jsem ochoten akceptovat to že jste mi do řeči skočil jednou, ale to co zde předvádíte je neúnosné!“pokračoval „Běžte na ubytovnu, a běda vám jestli tu do pěti minut nebude náhrada za vás.“ „Ano, pane.“řekl vojín naučeně a odešel. „Omluvte chování toho mladého vojína.“ „Nic se nestalo.“ Ujistil jsem toho viditelně nervózního důstojníka.Zjevně byl upozorněn aby se k královskému poradci choval co nejlépe. „Ach ano, abych nezapomněl, novým velitelem je kněz, nevím jestli ji znáte, je to patriarcha Maldoom.“

„Maldoom? Toho neznám.“ujistil jsem důstojníka. „Zaveďte mě k němu.“a snažil jsem se to říci, jako že poroučím.Bylo opravdu legrační pozorovat jak se důstojník rozhoduje, jestli opustit stanoviště nebo odmítnout rozkaz i když jsem nebyl jeho nadřízený. „Jistě, pojďte zamnou.“řekl důstojník ze kterého tekl pot po litrech. Maldoom se ukázal být laskavým a vlídným a i když se to nezdálo nebyl pyšný.A to bylo na night elfa opravdu co říct. „Vítejte, stráže mi řekly že přicházíte.“uvítal nás. „Je nám líto co se stalo Jjurajjovi, znal jsem ho, a je to pro Alianci opravdu citelná ztráta.“řekl jsem tichým hlasem. „Ano, ano to je.“ Řekl stroze Maldoom. „Dnes vás nebudu zatěžovat úkoly, stráže vás odvedou na ubytovnu.“ Mávl rukou a stráže odhrnuly koberec, který byl provizorním vchodem do stanu. Zaražen, že jsme byli takhle vyhozeni, jsem se nezmohl na nic jiného než také mávnout rukou a dát tím povel aby mě družina následovala. Náš stan byl na opačném konci tábora.Když jsme vešli dovnitř, všimli jsme si že na poslední posteli sedí onen vojín, s kterým jsme mluvili u vchodu. „Ty tady bydlíš také?“ zeptal jsem se. „Ano“ odpověděl a otočil se k nám zády. „Jak chcete“ řekl jsem si pro sebe. „Odteď už s nikým mluvit nebudu.“ Celý večer byl klid.Žádné útoky, což bylo dobře. „Jdu se projít“ řekl jsem a odešel ze stanu.Měsíc byl v úplňku, stráže seděly kolem ohně, občas nějaká stráž vstala a šla z zkontrolovat nejbližší okolí a hned se zas běžela ohřát.Šel jsem dál a čím dál jsem byl, přemýšlel jsem jestli budu vědět kudy zpět, protože tábor byl opravdu velký.Vešel jsem do uličky mezi dvěma stany.Náhle se svět kolem zdál být podivně tichý.Tichý až na kroky za mými zády.Co se stalo pak se stalo velice rychle.Tasil jsem. „Kdo je tam?“. Oslňující zelená záře.Pustil jsem meč. „Pusť ten meč, ještě někomu ublížíš.“ Byl to ten stařec který s námi šel se svým učedníkem. „Vy? Kdo jste? Co chcete?“ vyhrkl jsem. „Je načase aby ses dozvěděl pravdu“ řekl. „Jsem Moonshire, učedník Cenaria, poté Marfuriona. Byl jsem se svým učedníkem Greentorentem, abych zastavil Maldooma. On už dávno neužívá Svaté magie. Je z něj troska. Žije teď jak bytost která se nemůže rozhodnout mezi nekromancii nebo pouze Temnou magii. Ale Maldoom si vždycky vybral to horší.Kdysi mě nechtíc strčil a já málem spadl z útesu.Říkal jsem že to neudělal schválně, že se nic nestalo, že se o tom nemusí nikdo dovědět, jen ať mi pomůže.Neudělal to.A navíc mě z toho útesu skopl.Kdybych jako druid nezvládl přeměnu v sovu, už bych tady nebyl.Nikomu jsem to neřekl, pouze svému učiteli. Ten mě nyní poslal zastavit Maldooma, který v šílenství Temné magie vyvraždil všechny mágy v tomto táboře, kteří od prvního momentu cítili jeho temnou magii.A poté když vybil mágy zabil i toho posledního který by mohl jeho magii cítit.“ „Jjurajj!“ skočil jsem mu do řeči. „Jjurajj byl paladin, cítil magii, slabě, ale přece.“ „Ano, my co máme s magií něco společného cítíme její užití i na velkou vzdálenost.“ „Co máš v plánu?“zeptal jsem se. „Přepadení?Léčku?“ „Nic, vstoupíme do stanu a zatkneme ho.“ Řekl prostě. „Bude se bránit“opáčil jsem. „Tak“řekl a zarazil se „ho zabijem“dořekl. „Vraťme se do stanu“ navrhl. „A znáš cestu?“ zeptal jsem se s úsměvem. „Kde je Aroth?“ zeptal jsem hned jak jsme se vrátili do stanu. „Odešel, říkal že se musí Maldooma na něco zeptat, a ten v kápi šel s ním.“ „Mio, vezmi si luk a pod! Vojíne ty taky! Neptejte se a pojďte! Moonshire!... ale Moonshire už tam nebyl.

Když jsme dorazili do stanu viděli jsme jak Maldoom drží Arotha jako rukojmího a Greentorent leží v bezvědomí u vchodu.Všechny stráže byly mrtvé. Moonshire stál s holí v ruce u vchodu a mířil na Maldooma. „Všechno skončilo, vzdej se!“ „Nikdy se nevzdám!Vždycky sem bojoval až do konce!“ „Sám víš že to není pravda. Ten kluk který nikdy nevzdával předem prohrané souboje umřel před padesáti lety! Když si mě skopl z toho útesu, vzdal si se! Vzdal si se i když by si bojovat nemusel! Neřekl bych to! Neřekl jsem to! A protože už nejsi ten kluk tak ti teď říkám : Vzdej se! A i když si zabil ty kouzelníky! I když si zabil Jjurajje! Bude tvůj trest mírný!“ říkal Moonshire, Maldoomovi. „Nemůžu! Napáchal jsem toho tolik! Nevěřím ti!“ „Vzdej se! Nenuť mě bojovat!“ „Budeš muset“ řekl tiše Maldoom. „En'shu falah-nah“ řekl Moonshire. „Tor ilisar'thera'nal“ opáčil Maldoom. Místnost naplnila záře a křik. Křik kouzel, která byla vyřknuta. Napadlo mě, že jestli Maldoom neblafoval a Aroth byl živý, musí tam teď ležet, uprostřed toho všeho. Musím tam jít. Je to moje povinnost. Sem jeho velitel, musím ho zachránit. Vydal jsem se v mlze kterou kouzla způsobila, k místu kde byl Maldoom s Arothem naposledy. Ještě pár kroků. Začal sem rukama hledat po zemi. Našel jsem! Byl to on. Vzal jsem ho. Všude létala kouzla. Náhle mě zasáhlo. Padl jsem na pravý bok, protože to co mě zasáhlo přišlo zleva.A k mému velkému překvapení to nebylo kouzlo co mě zabilo, byl to šíp.Mia chtěla jako vždy pomoct, ale v mlze střílela naslepo. „Ach, Mio“ vydechl jsem se slzami v očích, plný smutku z toho co přijde. Oči se mi začaly zavírat, ale já se snažil bojovat. Nezavřu je. Nikdy. Nesmím je zavřít. Ne… ….Moonshire vyhrál, ale Maldoom nebyl zabit a co víc, při převozu utekl. A v Alterac Valley nebyl nikdy mír….
RP příběh - Vlastizrádce
„Jak to vypadá?“zeptal jsem se když jsme dorazili.Byli jsme opravdu zvláštní skupina.Ostřílený válečník, královský poradce a vyšetřovatel, mladý mág Aroth který nedávno ukončil studium a krásná Mia která byla nejlepší lovkyní jakou Stormwind kdy viděl.A abych nezapomněl taky dva podivíni kteří se k nám vnutili zhruba v polovině cesty sem. Jeden byl starý a choval se jako učitel k tomu druhému, o hodně mladšímu.Celou cestu nemluvili, neřekli svá jména, povolání, odkud a kam jedou, nesundali si pláště …nic.Ale prosili nás aby mohli s námi, takže jsme je vzali.Ať už cestovali kamkoli, my jsme byli na místě. „Alterack valley“pomyslel jsem si. „Na tomhle místě nikdy nebude mír“. „Nic se neděje.Drží linie.Neútočí.“Informoval mě důstojník. „Měl byste se hlásit u velitele.“vložil se do hovoru vojín, držící s důstojníkem službu. „Ano, to asi ano, kde je Vrchní maršál Jjurajj?“

„Ehm“odkašlal si důstojník nervózně „Vrchní maršál Jjurajj byl zavražděn.“Stalo se to při nočním útoku, linie jsme neprorazili a tak byl volán ústup.“Začal důstojník a chtěl pokračovat, ale vojín mu skočil do řeči „A když už jsme byli skoro u pevnosti tak se najednou objevila oslňující záře která nás všechny obklopila.Nic jsme neviděli a když ustala všichni jsme byli na místech pouze vrchní maršál ležel na zemi mrtev.“ „Vojíne!“ zařval důstojník, na kterém bylo vidět že čekal pouze na to, až vojín skončí, aby neztropil trapnou situaci před nově příchozími. „Byl jsem ochoten akceptovat to že jste mi do řeči skočil jednou, ale to co zde předvádíte je neúnosné!“pokračoval „Běžte na ubytovnu, a běda vám jestli tu do pěti minut nebude náhrada za vás.“ „Ano, pane.“řekl vojín naučeně a odešel. „Omluvte chování toho mladého vojína.“ „Nic se nestalo.“ Ujistil jsem toho viditelně nervózního důstojníka.Zjevně byl upozorněn aby se k královskému poradci choval co nejlépe. „Ach ano, abych nezapomněl, novým velitelem je kněz, nevím jestli ji znáte, je to patriarcha Maldoom.“

„Maldoom? Toho neznám.“ujistil jsem důstojníka. „Zaveďte mě k němu.“a snažil jsem se to říci, jako že poroučím.Bylo opravdu legrační pozorovat jak se důstojník rozhoduje, jestli opustit stanoviště nebo odmítnout rozkaz i když jsem nebyl jeho nadřízený. „Jistě, pojďte zamnou.“řekl důstojník ze kterého tekl pot po litrech. Maldoom se ukázal být laskavým a vlídným a i když se to nezdálo nebyl pyšný.A to bylo na night elfa opravdu co říct. „Vítejte, stráže mi řekly že přicházíte.“uvítal nás. „Je nám líto co se stalo Jjurajjovi, znal jsem ho, a je to pro Alianci opravdu citelná ztráta.“řekl jsem tichým hlasem. „Ano, ano to je.“ Řekl stroze Maldoom. „Dnes vás nebudu zatěžovat úkoly, stráže vás odvedou na ubytovnu.“ Mávl rukou a stráže odhrnuly koberec, který byl provizorním vchodem do stanu. Zaražen, že jsme byli takhle vyhozeni, jsem se nezmohl na nic jiného než také mávnout rukou a dát tím povel aby mě družina následovala. Náš stan byl na opačném konci tábora.Když jsme vešli dovnitř, všimli jsme si že na poslední posteli sedí onen vojín, s kterým jsme mluvili u vchodu. „Ty tady bydlíš také?“ zeptal jsem se. „Ano“ odpověděl a otočil se k nám zády. „Jak chcete“ řekl jsem si pro sebe. „Odteď už s nikým mluvit nebudu.“ Celý večer byl klid.Žádné útoky, což bylo dobře. „Jdu se projít“ řekl jsem a odešel ze stanu.Měsíc byl v úplňku, stráže seděly kolem ohně, občas nějaká stráž vstala a šla z zkontrolovat nejbližší okolí a hned se zas běžela ohřát.Šel jsem dál a čím dál jsem byl, přemýšlel jsem jestli budu vědět kudy zpět, protože tábor byl opravdu velký.Vešel jsem do uličky mezi dvěma stany.Náhle se svět kolem zdál být podivně tichý.Tichý až na kroky za mými zády.Co se stalo pak se stalo velice rychle.Tasil jsem. „Kdo je tam?“. Oslňující zelená záře.Pustil jsem meč. „Pusť ten meč, ještě někomu ublížíš.“ Byl to ten stařec který s námi šel se svým učedníkem. „Vy? Kdo jste? Co chcete?“ vyhrkl jsem. „Je načase aby ses dozvěděl pravdu“ řekl. „Jsem Moonshire, učedník Cenaria, poté Marfuriona. Byl jsem se svým učedníkem Greentorentem, abych zastavil Maldooma. On už dávno neužívá Svaté magie. Je z něj troska. Žije teď jak bytost která se nemůže rozhodnout mezi nekromancii nebo pouze Temnou magii. Ale Maldoom si vždycky vybral to horší.Kdysi mě nechtíc strčil a já málem spadl z útesu.Říkal jsem že to neudělal schválně, že se nic nestalo, že se o tom nemusí nikdo dovědět, jen ať mi pomůže.Neudělal to.A navíc mě z toho útesu skopl.Kdybych jako druid nezvládl přeměnu v sovu, už bych tady nebyl.Nikomu jsem to neřekl, pouze svému učiteli. Ten mě nyní poslal zastavit Maldooma, který v šílenství Temné magie vyvraždil všechny mágy v tomto táboře, kteří od prvního momentu cítili jeho temnou magii.A poté když vybil mágy zabil i toho posledního který by mohl jeho magii cítit.“ „Jjurajj!“ skočil jsem mu do řeči. „Jjurajj byl paladin, cítil magii, slabě, ale přece.“ „Ano, my co máme s magií něco společného cítíme její užití i na velkou vzdálenost.“ „Co máš v plánu?“zeptal jsem se. „Přepadení?Léčku?“ „Nic, vstoupíme do stanu a zatkneme ho.“ Řekl prostě. „Bude se bránit“opáčil jsem. „Tak“řekl a zarazil se „ho zabijem“dořekl. „Vraťme se do stanu“ navrhl. „A znáš cestu?“ zeptal jsem se s úsměvem. „Kde je Aroth?“ zeptal jsem hned jak jsme se vrátili do stanu. „Odešel, říkal že se musí Maldooma na něco zeptat, a ten v kápi šel s ním.“ „Mio, vezmi si luk a pod! Vojíne ty taky! Neptejte se a pojďte! Moonshire!... ale Moonshire už tam nebyl.

Když jsme dorazili do stanu viděli jsme jak Maldoom drží Arotha jako rukojmího a Greentorent leží v bezvědomí u vchodu.Všechny stráže byly mrtvé. Moonshire stál s holí v ruce u vchodu a mířil na Maldooma. „Všechno skončilo, vzdej se!“ „Nikdy se nevzdám!Vždycky sem bojoval až do konce!“ „Sám víš že to není pravda. Ten kluk který nikdy nevzdával předem prohrané souboje umřel před padesáti lety! Když si mě skopl z toho útesu, vzdal si se! Vzdal si se i když by si bojovat nemusel! Neřekl bych to! Neřekl jsem to! A protože už nejsi ten kluk tak ti teď říkám : Vzdej se! A i když si zabil ty kouzelníky! I když si zabil Jjurajje! Bude tvůj trest mírný!“ říkal Moonshire, Maldoomovi. „Nemůžu! Napáchal jsem toho tolik! Nevěřím ti!“ „Vzdej se! Nenuť mě bojovat!“ „Budeš muset“ řekl tiše Maldoom. „En'shu falah-nah“ řekl Moonshire. „Tor ilisar'thera'nal“ opáčil Maldoom. Místnost naplnila záře a křik. Křik kouzel, která byla vyřknuta. Napadlo mě, že jestli Maldoom neblafoval a Aroth byl živý, musí tam teď ležet, uprostřed toho všeho. Musím tam jít. Je to moje povinnost. Sem jeho velitel, musím ho zachránit. Vydal jsem se v mlze kterou kouzla způsobila, k místu kde byl Maldoom s Arothem naposledy. Ještě pár kroků. Začal sem rukama hledat po zemi. Našel jsem! Byl to on. Vzal jsem ho. Všude létala kouzla. Náhle mě zasáhlo. Padl jsem na pravý bok, protože to co mě zasáhlo přišlo zleva.A k mému velkému překvapení to nebylo kouzlo co mě zabilo, byl to šíp.Mia chtěla jako vždy pomoct, ale v mlze střílela naslepo. „Ach, Mio“ vydechl jsem se slzami v očích, plný smutku z toho co přijde. Oči se mi začaly zavírat, ale já se snažil bojovat. Nezavřu je. Nikdy. Nesmím je zavřít. Ne… ….Moonshire vyhrál, ale Maldoom nebyl zabit a co víc, při převozu utekl. A v Alterac Valley nebyl nikdy mír….
RP příběh - Vlastizrádce
„Jak to vypadá?“zeptal jsem se když jsme dorazili.Byli jsme opravdu zvláštní skupina.Ostřílený válečník, královský poradce a vyšetřovatel, mladý mág Aroth který nedávno ukončil studium a krásná Mia která byla nejlepší lovkyní jakou Stormwind kdy viděl.A abych nezapomněl taky dva podivíni kteří se k nám vnutili zhruba v polovině cesty sem. Jeden byl starý a choval se jako učitel k tomu druhému, o hodně mladšímu.Celou cestu nemluvili, neřekli svá jména, povolání, odkud a kam jedou, nesundali si pláště …nic.Ale prosili nás aby mohli s námi, takže jsme je vzali.Ať už cestovali kamkoli, my jsme byli na místě. „Alterack valley“pomyslel jsem si. „Na tomhle místě nikdy nebude mír“. „Nic se neděje.Drží linie.Neútočí.“Informoval mě důstojník. „Měl byste se hlásit u velitele.“vložil se do hovoru vojín, držící s důstojníkem službu. „Ano, to asi ano, kde je Vrchní maršál Jjurajj?“

„Ehm“odkašlal si důstojník nervózně „Vrchní maršál Jjurajj byl zavražděn.“Stalo se to při nočním útoku, linie jsme neprorazili a tak byl volán ústup.“Začal důstojník a chtěl pokračovat, ale vojín mu skočil do řeči „A když už jsme byli skoro u pevnosti tak se najednou objevila oslňující záře která nás všechny obklopila.Nic jsme neviděli a když ustala všichni jsme byli na místech pouze vrchní maršál ležel na zemi mrtev.“ „Vojíne!“ zařval důstojník, na kterém bylo vidět že čekal pouze na to, až vojín skončí, aby neztropil trapnou situaci před nově příchozími. „Byl jsem ochoten akceptovat to že jste mi do řeči skočil jednou, ale to co zde předvádíte je neúnosné!“pokračoval „Běžte na ubytovnu, a běda vám jestli tu do pěti minut nebude náhrada za vás.“ „Ano, pane.“řekl vojín naučeně a odešel. „Omluvte chování toho mladého vojína.“ „Nic se nestalo.“ Ujistil jsem toho viditelně nervózního důstojníka.Zjevně byl upozorněn aby se k královskému poradci choval co nejlépe. „Ach ano, abych nezapomněl, novým velitelem je kněz, nevím jestli ji znáte, je to patriarcha Maldoom.“

„Maldoom? Toho neznám.“ujistil jsem důstojníka. „Zaveďte mě k němu.“a snažil jsem se to říci, jako že poroučím.Bylo opravdu legrační pozorovat jak se důstojník rozhoduje, jestli opustit stanoviště nebo odmítnout rozkaz i když jsem nebyl jeho nadřízený. „Jistě, pojďte zamnou.“řekl důstojník ze kterého tekl pot po litrech. Maldoom se ukázal být laskavým a vlídným a i když se to nezdálo nebyl pyšný.A to bylo na night elfa opravdu co říct. „Vítejte, stráže mi řekly že přicházíte.“uvítal nás. „Je nám líto co se stalo Jjurajjovi, znal jsem ho, a je to pro Alianci opravdu citelná ztráta.“řekl jsem tichým hlasem. „Ano, ano to je.“ Řekl stroze Maldoom. „Dnes vás nebudu zatěžovat úkoly, stráže vás odvedou na ubytovnu.“ Mávl rukou a stráže odhrnuly koberec, který byl provizorním vchodem do stanu. Zaražen, že jsme byli takhle vyhozeni, jsem se nezmohl na nic jiného než také mávnout rukou a dát tím povel aby mě družina následovala. Náš stan byl na opačném konci tábora.Když jsme vešli dovnitř, všimli jsme si že na poslední posteli sedí onen vojín, s kterým jsme mluvili u vchodu. „Ty tady bydlíš také?“ zeptal jsem se. „Ano“ odpověděl a otočil se k nám zády. „Jak chcete“ řekl jsem si pro sebe. „Odteď už s nikým mluvit nebudu.“ Celý večer byl klid.Žádné útoky, což bylo dobře. „Jdu se projít“ řekl jsem a odešel ze stanu.Měsíc byl v úplňku, stráže seděly kolem ohně, občas nějaká stráž vstala a šla z zkontrolovat nejbližší okolí a hned se zas běžela ohřát.Šel jsem dál a čím dál jsem byl, přemýšlel jsem jestli budu vědět kudy zpět, protože tábor byl opravdu velký.Vešel jsem do uličky mezi dvěma stany.Náhle se svět kolem zdál být podivně tichý.Tichý až na kroky za mými zády.Co se stalo pak se stalo velice rychle.Tasil jsem. „Kdo je tam?“. Oslňující zelená záře.Pustil jsem meč. „Pusť ten meč, ještě někomu ublížíš.“ Byl to ten stařec který s námi šel se svým učedníkem. „Vy? Kdo jste? Co chcete?“ vyhrkl jsem. „Je načase aby ses dozvěděl pravdu“ řekl. „Jsem Moonshire, učedník Cenaria, poté Marfuriona. Byl jsem se svým učedníkem Greentorentem, abych zastavil Maldooma. On už dávno neužívá Svaté magie. Je z něj troska. Žije teď jak bytost která se nemůže rozhodnout mezi nekromancii nebo pouze Temnou magii. Ale Maldoom si vždycky vybral to horší.Kdysi mě nechtíc strčil a já málem spadl z útesu.Říkal jsem že to neudělal schválně, že se nic nestalo, že se o tom nemusí nikdo dovědět, jen ať mi pomůže.Neudělal to.A navíc mě z toho útesu skopl.Kdybych jako druid nezvládl přeměnu v sovu, už bych tady nebyl.Nikomu jsem to neřekl, pouze svému učiteli. Ten mě nyní poslal zastavit Maldooma, který v šílenství Temné magie vyvraždil všechny mágy v tomto táboře, kteří od prvního momentu cítili jeho temnou magii.A poté když vybil mágy zabil i toho posledního který by mohl jeho magii cítit.“ „Jjurajj!“ skočil jsem mu do řeči. „Jjurajj byl paladin, cítil magii, slabě, ale přece.“ „Ano, my co máme s magií něco společného cítíme její užití i na velkou vzdálenost.“ „Co máš v plánu?“zeptal jsem se. „Přepadení?Léčku?“ „Nic, vstoupíme do stanu a zatkneme ho.“ Řekl prostě. „Bude se bránit“opáčil jsem. „Tak“řekl a zarazil se „ho zabijem“dořekl. „Vraťme se do stanu“ navrhl. „A znáš cestu?“ zeptal jsem se s úsměvem. „Kde je Aroth?“ zeptal jsem hned jak jsme se vrátili do stanu. „Odešel, říkal že se musí Maldooma na něco zeptat, a ten v kápi šel s ním.“ „Mio, vezmi si luk a pod! Vojíne ty taky! Neptejte se a pojďte! Moonshire!... ale Moonshire už tam nebyl.

Když jsme dorazili do stanu viděli jsme jak Maldoom drží Arotha jako rukojmího a Greentorent leží v bezvědomí u vchodu.Všechny stráže byly mrtvé. Moonshire stál s holí v ruce u vchodu a mířil na Maldooma. „Všechno skončilo, vzdej se!“ „Nikdy se nevzdám!Vždycky sem bojoval až do konce!“ „Sám víš že to není pravda. Ten kluk který nikdy nevzdával předem prohrané souboje umřel před padesáti lety! Když si mě skopl z toho útesu, vzdal si se! Vzdal si se i když by si bojovat nemusel! Neřekl bych to! Neřekl jsem to! A protože už nejsi ten kluk tak ti teď říkám : Vzdej se! A i když si zabil ty kouzelníky! I když si zabil Jjurajje! Bude tvůj trest mírný!“ říkal Moonshire, Maldoomovi. „Nemůžu! Napáchal jsem toho tolik! Nevěřím ti!“ „Vzdej se! Nenuť mě bojovat!“ „Budeš muset“ řekl tiše Maldoom. „En'shu falah-nah“ řekl Moonshire. „Tor ilisar'thera'nal“ opáčil Maldoom. Místnost naplnila záře a křik. Křik kouzel, která byla vyřknuta. Napadlo mě, že jestli Maldoom neblafoval a Aroth byl živý, musí tam teď ležet, uprostřed toho všeho. Musím tam jít. Je to moje povinnost. Sem jeho velitel, musím ho zachránit. Vydal jsem se v mlze kterou kouzla způsobila, k místu kde byl Maldoom s Arothem naposledy. Ještě pár kroků. Začal sem rukama hledat po zemi. Našel jsem! Byl to on. Vzal jsem ho. Všude létala kouzla. Náhle mě zasáhlo. Padl jsem na pravý bok, protože to co mě zasáhlo přišlo zleva.A k mému velkému překvapení to nebylo kouzlo co mě zabilo, byl to šíp.Mia chtěla jako vždy pomoct, ale v mlze střílela naslepo. „Ach, Mio“ vydechl jsem se slzami v očích, plný smutku z toho co přijde. Oči se mi začaly zavírat, ale já se snažil bojovat. Nezavřu je. Nikdy. Nesmím je zavřít. Ne… ….Moonshire vyhrál, ale Maldoom nebyl zabit a co víc, při převozu utekl. A v Alterac Valley nebyl nikdy mír….
RP příběh - Vlastizrádce
„Jak to vypadá?“zeptal jsem se když jsme dorazili.Byli jsme opravdu zvláštní skupina.Ostřílený válečník, královský poradce a vyšetřovatel, mladý mág Aroth který nedávno ukončil studium a krásná Mia která byla nejlepší lovkyní jakou Stormwind kdy viděl.A abych nezapomněl taky dva podivíni kteří se k nám vnutili zhruba v polovině cesty sem. Jeden byl starý a choval se jako učitel k tomu druhému, o hodně mladšímu.Celou cestu nemluvili, neřekli svá jména, povolání, odkud a kam jedou, nesundali si pláště …nic.Ale prosili nás aby mohli s námi, takže jsme je vzali.Ať už cestovali kamkoli, my jsme byli na místě. „Alterack valley“pomyslel jsem si. „Na tomhle místě nikdy nebude mír“. „Nic se neděje.Drží linie.Neútočí.“Informoval mě důstojník. „Měl byste se hlásit u velitele.“vložil se do hovoru vojín, držící s důstojníkem službu. „Ano, to asi ano, kde je Vrchní maršál Jjurajj?“

„Ehm“odkašlal si důstojník nervózně „Vrchní maršál Jjurajj byl zavražděn.“Stalo se to při nočním útoku, linie jsme neprorazili a tak byl volán ústup.“Začal důstojník a chtěl pokračovat, ale vojín mu skočil do řeči „A když už jsme byli skoro u pevnosti tak se najednou objevila oslňující záře která nás všechny obklopila.Nic jsme neviděli a když ustala všichni jsme byli na místech pouze vrchní maršál ležel na zemi mrtev.“ „Vojíne!“ zařval důstojník, na kterém bylo vidět že čekal pouze na to, až vojín skončí, aby neztropil trapnou situaci před nově příchozími. „Byl jsem ochoten akceptovat to že jste mi do řeči skočil jednou, ale to co zde předvádíte je neúnosné!“pokračoval „Běžte na ubytovnu, a běda vám jestli tu do pěti minut nebude náhrada za vás.“ „Ano, pane.“řekl vojín naučeně a odešel. „Omluvte chování toho mladého vojína.“ „Nic se nestalo.“ Ujistil jsem toho viditelně nervózního důstojníka.Zjevně byl upozorněn aby se k královskému poradci choval co nejlépe. „Ach ano, abych nezapomněl, novým velitelem je kněz, nevím jestli ji znáte, je to patriarcha Maldoom.“

„Maldoom? Toho neznám.“ujistil jsem důstojníka. „Zaveďte mě k němu.“a snažil jsem se to říci, jako že poroučím.Bylo opravdu legrační pozorovat jak se důstojník rozhoduje, jestli opustit stanoviště nebo odmítnout rozkaz i když jsem nebyl jeho nadřízený. „Jistě, pojďte zamnou.“řekl důstojník ze kterého tekl pot po litrech. Maldoom se ukázal být laskavým a vlídným a i když se to nezdálo nebyl pyšný.A to bylo na night elfa opravdu co říct. „Vítejte, stráže mi řekly že přicházíte.“uvítal nás. „Je nám líto co se stalo Jjurajjovi, znal jsem ho, a je to pro Alianci opravdu citelná ztráta.“řekl jsem tichým hlasem. „Ano, ano to je.“ Řekl stroze Maldoom. „Dnes vás nebudu zatěžovat úkoly, stráže vás odvedou na ubytovnu.“ Mávl rukou a stráže odhrnuly koberec, který byl provizorním vchodem do stanu. Zaražen, že jsme byli takhle vyhozeni, jsem se nezmohl na nic jiného než také mávnout rukou a dát tím povel aby mě družina následovala. Náš stan byl na opačném konci tábora.Když jsme vešli dovnitř, všimli jsme si že na poslední posteli sedí onen vojín, s kterým jsme mluvili u vchodu. „Ty tady bydlíš také?“ zeptal jsem se. „Ano“ odpověděl a otočil se k nám zády. „Jak chcete“ řekl jsem si pro sebe. „Odteď už s nikým mluvit nebudu.“ Celý večer byl klid.Žádné útoky, což bylo dobře. „Jdu se projít“ řekl jsem a odešel ze stanu.Měsíc byl v úplňku, stráže seděly kolem ohně, občas nějaká stráž vstala a šla z zkontrolovat nejbližší okolí a hned se zas běžela ohřát.Šel jsem dál a čím dál jsem byl, přemýšlel jsem jestli budu vědět kudy zpět, protože tábor byl opravdu velký.Vešel jsem do uličky mezi dvěma stany.Náhle se svět kolem zdál být podivně tichý.Tichý až na kroky za mými zády.Co se stalo pak se stalo velice rychle.Tasil jsem. „Kdo je tam?“. Oslňující zelená záře.Pustil jsem meč. „Pusť ten meč, ještě někomu ublížíš.“ Byl to ten stařec který s námi šel se svým učedníkem. „Vy? Kdo jste? Co chcete?“ vyhrkl jsem. „Je načase aby ses dozvěděl pravdu“ řekl. „Jsem Moonshire, učedník Cenaria, poté Marfuriona. Byl jsem se svým učedníkem Greentorentem, abych zastavil Maldooma. On už dávno neužívá Svaté magie. Je z něj troska. Žije teď jak bytost která se nemůže rozhodnout mezi nekromancii nebo pouze Temnou magii. Ale Maldoom si vždycky vybral to horší.Kdysi mě nechtíc strčil a já málem spadl z útesu.Říkal jsem že to neudělal schválně, že se nic nestalo, že se o tom nemusí nikdo dovědět, jen ať mi pomůže.Neudělal to.A navíc mě z toho útesu skopl.Kdybych jako druid nezvládl přeměnu v sovu, už bych tady nebyl.Nikomu jsem to neřekl, pouze svému učiteli. Ten mě nyní poslal zastavit Maldooma, který v šílenství Temné magie vyvraždil všechny mágy v tomto táboře, kteří od prvního momentu cítili jeho temnou magii.A poté když vybil mágy zabil i toho posledního který by mohl jeho magii cítit.“ „Jjurajj!“ skočil jsem mu do řeči. „Jjurajj byl paladin, cítil magii, slabě, ale přece.“ „Ano, my co máme s magií něco společného cítíme její užití i na velkou vzdálenost.“ „Co máš v plánu?“zeptal jsem se. „Přepadení?Léčku?“ „Nic, vstoupíme do stanu a zatkneme ho.“ Řekl prostě. „Bude se bránit“opáčil jsem. „Tak“řekl a zarazil se „ho zabijem“dořekl. „Vraťme se do stanu“ navrhl. „A znáš cestu?“ zeptal jsem se s úsměvem. „Kde je Aroth?“ zeptal jsem hned jak jsme se vrátili do stanu. „Odešel, říkal že se musí Maldooma na něco zeptat, a ten v kápi šel s ním.“ „Mio, vezmi si luk a pod! Vojíne ty taky! Neptejte se a pojďte! Moonshire!... ale Moonshire už tam nebyl.

Když jsme dorazili do stanu viděli jsme jak Maldoom drží Arotha jako rukojmího a Greentorent leží v bezvědomí u vchodu.Všechny stráže byly mrtvé. Moonshire stál s holí v ruce u vchodu a mířil na Maldooma. „Všechno skončilo, vzdej se!“ „Nikdy se nevzdám!Vždycky sem bojoval až do konce!“ „Sám víš že to není pravda. Ten kluk který nikdy nevzdával předem prohrané souboje umřel před padesáti lety! Když si mě skopl z toho útesu, vzdal si se! Vzdal si se i když by si bojovat nemusel! Neřekl bych to! Neřekl jsem to! A protože už nejsi ten kluk tak ti teď říkám : Vzdej se! A i když si zabil ty kouzelníky! I když si zabil Jjurajje! Bude tvůj trest mírný!“ říkal Moonshire, Maldoomovi. „Nemůžu! Napáchal jsem toho tolik! Nevěřím ti!“ „Vzdej se! Nenuť mě bojovat!“ „Budeš muset“ řekl tiše Maldoom. „En'shu falah-nah“ řekl Moonshire. „Tor ilisar'thera'nal“ opáčil Maldoom. Místnost naplnila záře a křik. Křik kouzel, která byla vyřknuta. Napadlo mě, že jestli Maldoom neblafoval a Aroth byl živý, musí tam teď ležet, uprostřed toho všeho. Musím tam jít. Je to moje povinnost. Sem jeho velitel, musím ho zachránit. Vydal jsem se v mlze kterou kouzla způsobila, k místu kde byl Maldoom s Arothem naposledy. Ještě pár kroků. Začal sem rukama hledat po zemi. Našel jsem! Byl to on. Vzal jsem ho. Všude létala kouzla. Náhle mě zasáhlo. Padl jsem na pravý bok, protože to co mě zasáhlo přišlo zleva.A k mému velkému překvapení to nebylo kouzlo co mě zabilo, byl to šíp.Mia chtěla jako vždy pomoct, ale v mlze střílela naslepo. „Ach, Mio“ vydechl jsem se slzami v očích, plný smutku z toho co přijde. Oči se mi začaly zavírat, ale já se snažil bojovat. Nezavřu je. Nikdy. Nesmím je zavřít. Ne… ….Moonshire vyhrál, ale Maldoom nebyl zabit a co víc, při převozu utekl. A v Alterac Valley nebyl nikdy mír….
RP příběh - Vlastizrádce
„Jak to vypadá?“zeptal jsem se když jsme dorazili.Byli jsme opravdu zvláštní skupina.Ostřílený válečník, královský poradce a vyšetřovatel, mladý mág Aroth který nedávno ukončil studium a krásná Mia která byla nejlepší lovkyní jakou Stormwind kdy viděl.A abych nezapomněl taky dva podivíni kteří se k nám vnutili zhruba v polovině cesty sem. Jeden byl starý a choval se jako učitel k tomu druhému, o hodně mladšímu.Celou cestu nemluvili, neřekli svá jména, povolání, odkud a kam jedou, nesundali si pláště …nic.Ale prosili nás aby mohli s námi, takže jsme je vzali.Ať už cestovali kamkoli, my jsme byli na místě. „Alterack valley“pomyslel jsem si. „Na tomhle místě nikdy nebude mír“. „Nic se neděje.Drží linie.Neútočí.“Informoval mě důstojník. „Měl byste se hlásit u velitele.“vložil se do hovoru vojín, držící s důstojníkem službu. „Ano, to asi ano, kde je Vrchní maršál Jjurajj?“

„Ehm“odkašlal si důstojník nervózně „Vrchní maršál Jjurajj byl zavražděn.“Stalo se to při nočním útoku, linie jsme neprorazili a tak byl volán ústup.“Začal důstojník a chtěl pokračovat, ale vojín mu skočil do řeči „A když už jsme byli skoro u pevnosti tak se najednou objevila oslňující záře která nás všechny obklopila.Nic jsme neviděli a když ustala všichni jsme byli na místech pouze vrchní maršál ležel na zemi mrtev.“ „Vojíne!“ zařval důstojník, na kterém bylo vidět že čekal pouze na to, až vojín skončí, aby neztropil trapnou situaci před nově příchozími. „Byl jsem ochoten akceptovat to že jste mi do řeči skočil jednou, ale to co zde předvádíte je neúnosné!“pokračoval „Běžte na ubytovnu, a běda vám jestli tu do pěti minut nebude náhrada za vás.“ „Ano, pane.“řekl vojín naučeně a odešel. „Omluvte chování toho mladého vojína.“ „Nic se nestalo.“ Ujistil jsem toho viditelně nervózního důstojníka.Zjevně byl upozorněn aby se k královskému poradci choval co nejlépe. „Ach ano, abych nezapomněl, novým velitelem je kněz, nevím jestli ji znáte, je to patriarcha Maldoom.“

„Maldoom? Toho neznám.“ujistil jsem důstojníka. „Zaveďte mě k němu.“a snažil jsem se to říci, jako že poroučím.Bylo opravdu legrační pozorovat jak se důstojník rozhoduje, jestli opustit stanoviště nebo odmítnout rozkaz i když jsem nebyl jeho nadřízený. „Jistě, pojďte zamnou.“řekl důstojník ze kterého tekl pot po litrech. Maldoom se ukázal být laskavým a vlídným a i když se to nezdálo nebyl pyšný.A to bylo na night elfa opravdu co říct. „Vítejte, stráže mi řekly že přicházíte.“uvítal nás. „Je nám líto co se stalo Jjurajjovi, znal jsem ho, a je to pro Alianci opravdu citelná ztráta.“řekl jsem tichým hlasem. „Ano, ano to je.“ Řekl stroze Maldoom. „Dnes vás nebudu zatěžovat úkoly, stráže vás odvedou na ubytovnu.“ Mávl rukou a stráže odhrnuly koberec, který byl provizorním vchodem do stanu. Zaražen, že jsme byli takhle vyhozeni, jsem se nezmohl na nic jiného než také mávnout rukou a dát tím povel aby mě družina následovala. Náš stan byl na opačném konci tábora.Když jsme vešli dovnitř, všimli jsme si že na poslední posteli sedí onen vojín, s kterým jsme mluvili u vchodu. „Ty tady bydlíš také?“ zeptal jsem se. „Ano“ odpověděl a otočil se k nám zády. „Jak chcete“ řekl jsem si pro sebe. „Odteď už s nikým mluvit nebudu.“ Celý večer byl klid.Žádné útoky, což bylo dobře. „Jdu se projít“ řekl jsem a odešel ze stanu.Měsíc byl v úplňku, stráže seděly kolem ohně, občas nějaká stráž vstala a šla z zkontrolovat nejbližší okolí a hned se zas běžela ohřát.Šel jsem dál a čím dál jsem byl, přemýšlel jsem jestli budu vědět kudy zpět, protože tábor byl opravdu velký.Vešel jsem do uličky mezi dvěma stany.Náhle se svět kolem zdál být podivně tichý.Tichý až na kroky za mými zády.Co se stalo pak se stalo velice rychle.Tasil jsem. „Kdo je tam?“. Oslňující zelená záře.Pustil jsem meč. „Pusť ten meč, ještě někomu ublížíš.“ Byl to ten stařec který s námi šel se svým učedníkem. „Vy? Kdo jste? Co chcete?“ vyhrkl jsem. „Je načase aby ses dozvěděl pravdu“ řekl. „Jsem Moonshire, učedník Cenaria, poté Marfuriona. Byl jsem se svým učedníkem Greentorentem, abych zastavil Maldooma. On už dávno neužívá Svaté magie. Je z něj troska. Žije teď jak bytost která se nemůže rozhodnout mezi nekromancii nebo pouze Temnou magii. Ale Maldoom si vždycky vybral to horší.Kdysi mě nechtíc strčil a já málem spadl z útesu.Říkal jsem že to neudělal schválně, že se nic nestalo, že se o tom nemusí nikdo dovědět, jen ať mi pomůže.Neudělal to.A navíc mě z toho útesu skopl.Kdybych jako druid nezvládl přeměnu v sovu, už bych tady nebyl.Nikomu jsem to neřekl, pouze svému učiteli. Ten mě nyní poslal zastavit Maldooma, který v šílenství Temné magie vyvraždil všechny mágy v tomto táboře, kteří od prvního momentu cítili jeho temnou magii.A poté když vybil mágy zabil i toho posledního který by mohl jeho magii cítit.“ „Jjurajj!“ skočil jsem mu do řeči. „Jjurajj byl paladin, cítil magii, slabě, ale přece.“ „Ano, my co máme s magií něco společného cítíme její užití i na velkou vzdálenost.“ „Co máš v plánu?“zeptal jsem se. „Přepadení?Léčku?“ „Nic, vstoupíme do stanu a zatkneme ho.“ Řekl prostě. „Bude se bránit“opáčil jsem. „Tak“řekl a zarazil se „ho zabijem“dořekl. „Vraťme se do stanu“ navrhl. „A znáš cestu?“ zeptal jsem se s úsměvem. „Kde je Aroth?“ zeptal jsem hned jak jsme se vrátili do stanu. „Odešel, říkal že se musí Maldooma na něco zeptat, a ten v kápi šel s ním.“ „Mio, vezmi si luk a pod! Vojíne ty taky! Neptejte se a pojďte! Moonshire!... ale Moonshire už tam nebyl.

Když jsme dorazili do stanu viděli jsme jak Maldoom drží Arotha jako rukojmího a Greentorent leží v bezvědomí u vchodu.Všechny stráže byly mrtvé. Moonshire stál s holí v ruce u vchodu a mířil na Maldooma. „Všechno skončilo, vzdej se!“ „Nikdy se nevzdám!Vždycky sem bojoval až do konce!“ „Sám víš že to není pravda. Ten kluk který nikdy nevzdával předem prohrané souboje umřel před padesáti lety! Když si mě skopl z toho útesu, vzdal si se! Vzdal si se i když by si bojovat nemusel! Neřekl bych to! Neřekl jsem to! A protože už nejsi ten kluk tak ti teď říkám : Vzdej se! A i když si zabil ty kouzelníky! I když si zabil Jjurajje! Bude tvůj trest mírný!“ říkal Moonshire, Maldoomovi. „Nemůžu! Napáchal jsem toho tolik! Nevěřím ti!“ „Vzdej se! Nenuť mě bojovat!“ „Budeš muset“ řekl tiše Maldoom. „En'shu falah-nah“ řekl Moonshire. „Tor ilisar'thera'nal“ opáčil Maldoom. Místnost naplnila záře a křik. Křik kouzel, která byla vyřknuta. Napadlo mě, že jestli Maldoom neblafoval a Aroth byl živý, musí tam teď ležet, uprostřed toho všeho. Musím tam jít. Je to moje povinnost. Sem jeho velitel, musím ho zachránit. Vydal jsem se v mlze kterou kouzla způsobila, k místu kde byl Maldoom s Arothem naposledy. Ještě pár kroků. Začal sem rukama hledat po zemi. Našel jsem! Byl to on. Vzal jsem ho. Všude létala kouzla. Náhle mě zasáhlo. Padl jsem na pravý bok, protože to co mě zasáhlo přišlo zleva.A k mému velkému překvapení to nebylo kouzlo co mě zabilo, byl to šíp.Mia chtěla jako vždy pomoct, ale v mlze střílela naslepo. „Ach, Mio“ vydechl jsem se slzami v očích, plný smutku z toho co přijde. Oči se mi začaly zavírat, ale já se snažil bojovat. Nezavřu je. Nikdy. Nesmím je zavřít. Ne… ….Moonshire vyhrál, ale Maldoom nebyl zabit a co víc, při převozu utekl. A v Alterac Valley nebyl nikdy mír…. 


RP příběh - Vlastizrádce
„Jak to vypadá?“zeptal jsem se když jsme dorazili.Byli jsme opravdu zvláštní skupina.Ostřílený válečník, královský poradce a vyšetřovatel, mladý mág Aroth který nedávno ukončil studium a krásná Mia která byla nejlepší lovkyní jakou Stormwind kdy viděl.A abych nezapomněl taky dva podivíni kteří se k nám vnutili zhruba v polovině cesty sem. Jeden byl starý a choval se jako učitel k tomu druhému, o hodně mladšímu.Celou cestu nemluvili, neřekli svá jména, povolání, odkud a kam jedou, nesundali si pláště …nic.Ale prosili nás aby mohli s námi, takže jsme je vzali.Ať už cestovali kamkoli, my jsme byli na místě. „Alterack valley“pomyslel jsem si. „Na tomhle místě nikdy nebude mír“. „Nic se neděje.Drží linie.Neútočí.“Informoval mě důstojník. „Měl byste se hlásit u velitele.“vložil se do hovoru vojín, držící s důstojníkem službu. „Ano, to asi ano, kde je Vrchní maršál Jjurajj?“

„Ehm“odkašlal si důstojník nervózně „Vrchní maršál Jjurajj byl zavražděn.“Stalo se to při nočním útoku, linie jsme neprorazili a tak byl volán ústup.“Začal důstojník a chtěl pokračovat, ale vojín mu skočil do řeči „A když už jsme byli skoro u pevnosti tak se najednou objevila oslňující záře která nás všechny obklopila.Nic jsme neviděli a když ustala všichni jsme byli na místech pouze vrchní maršál ležel na zemi mrtev.“ „Vojíne!“ zařval důstojník, na kterém bylo vidět že čekal pouze na to, až vojín skončí, aby neztropil trapnou situaci před nově příchozími. „Byl jsem ochoten akceptovat to že jste mi do řeči skočil jednou, ale to co zde předvádíte je neúnosné!“pokračoval „Běžte na ubytovnu, a běda vám jestli tu do pěti minut nebude náhrada za vás.“ „Ano, pane.“řekl vojín naučeně a odešel. „Omluvte chování toho mladého vojína.“ „Nic se nestalo.“ Ujistil jsem toho viditelně nervózního důstojníka.Zjevně byl upozorněn aby se k královskému poradci choval co nejlépe. „Ach ano, abych nezapomněl, novým velitelem je kněz, nevím jestli ji znáte, je to patriarcha Maldoom.“

„Maldoom? Toho neznám.“ujistil jsem důstojníka. „Zaveďte mě k němu.“a snažil jsem se to říci, jako že poroučím.Bylo opravdu legrační pozorovat jak se důstojník rozhoduje, jestli opustit stanoviště nebo odmítnout rozkaz i když jsem nebyl jeho nadřízený. „Jistě, pojďte zamnou.“řekl důstojník ze kterého tekl pot po litrech. Maldoom se ukázal být laskavým a vlídným a i když se to nezdálo nebyl pyšný.A to bylo na night elfa opravdu co říct. „Vítejte, stráže mi řekly že přicházíte.“uvítal nás. „Je nám líto co se stalo Jjurajjovi, znal jsem ho, a je to pro Alianci opravdu citelná ztráta.“řekl jsem tichým hlasem. „Ano, ano to je.“ Řekl stroze Maldoom. „Dnes vás nebudu zatěžovat úkoly, stráže vás odvedou na ubytovnu.“ Mávl rukou a stráže odhrnuly koberec, který byl provizorním vchodem do stanu. Zaražen, že jsme byli takhle vyhozeni, jsem se nezmohl na nic jiného než také mávnout rukou a dát tím povel aby mě družina následovala. Náš stan byl na opačném konci tábora.Když jsme vešli dovnitř, všimli jsme si že na poslední posteli sedí onen vojín, s kterým jsme mluvili u vchodu. „Ty tady bydlíš také?“ zeptal jsem se. „Ano“ odpověděl a otočil se k nám zády. „Jak chcete“ řekl jsem si pro sebe. „Odteď už s nikým mluvit nebudu.“ Celý večer byl klid.Žádné útoky, což bylo dobře. „Jdu se projít“ řekl jsem a odešel ze stanu.Měsíc byl v úplňku, stráže seděly kolem ohně, občas nějaká stráž vstala a šla z zkontrolovat nejbližší okolí a hned se zas běžela ohřát.Šel jsem dál a čím dál jsem byl, přemýšlel jsem jestli budu vědět kudy zpět, protože tábor byl opravdu velký.Vešel jsem do uličky mezi dvěma stany.Náhle se svět kolem zdál být podivně tichý.Tichý až na kroky za mými zády.Co se stalo pak se stalo velice rychle.Tasil jsem. „Kdo je tam?“. Oslňující zelená záře.Pustil jsem meč. „Pusť ten meč, ještě někomu ublížíš.“ Byl to ten stařec který s námi šel se svým učedníkem. „Vy? Kdo jste? Co chcete?“ vyhrkl jsem. „Je načase aby ses dozvěděl pravdu“ řekl. „Jsem Moonshire, učedník Cenaria, poté Marfuriona. Byl jsem se svým učedníkem Greentorentem, abych zastavil Maldooma. On už dávno neužívá Svaté magie. Je z něj troska. Žije teď jak bytost která se nemůže rozhodnout mezi nekromancii nebo pouze Temnou magii. Ale Maldoom si vždycky vybral to horší.Kdysi mě nechtíc strčil a já málem spadl z útesu.Říkal jsem že to neudělal schválně, že se nic nestalo, že se o tom nemusí nikdo dovědět, jen ať mi pomůže.Neudělal to.A navíc mě z toho útesu skopl.Kdybych jako druid nezvládl přeměnu v sovu, už bych tady nebyl.Nikomu jsem to neřekl, pouze svému učiteli. Ten mě nyní poslal zastavit Maldooma, který v šílenství Temné magie vyvraždil všechny mágy v tomto táboře, kteří od prvního momentu cítili jeho temnou magii.A poté když vybil mágy zabil i toho posledního který by mohl jeho magii cítit.“ „Jjurajj!“ skočil jsem mu do řeči. „Jjurajj byl paladin, cítil magii, slabě, ale přece.“ „Ano, my co máme s magií něco společného cítíme její užití i na velkou vzdálenost.“ „Co máš v plánu?“zeptal jsem se. „Přepadení?Léčku?“ „Nic, vstoupíme do stanu a zatkneme ho.“ Řekl prostě. „Bude se bránit“opáčil jsem. „Tak“řekl a zarazil se „ho zabijem“dořekl. „Vraťme se do stanu“ navrhl. „A znáš cestu?“ zeptal jsem se s úsměvem. „Kde je Aroth?“ zeptal jsem hned jak jsme se vrátili do stanu. „Odešel, říkal že se musí Maldooma na něco zeptat, a ten v kápi šel s ním.“ „Mio, vezmi si luk a pod! Vojíne ty taky! Neptejte se a pojďte! Moonshire!... ale Moonshire už tam nebyl.

Když jsme dorazili do stanu viděli jsme jak Maldoom drží Arotha jako rukojmího a Greentorent leží v bezvědomí u vchodu.Všechny stráže byly mrtvé. Moonshire stál s holí v ruce u vchodu a mířil na Maldooma. „Všechno skončilo, vzdej se!“ „Nikdy se nevzdám!Vždycky sem bojoval až do konce!“ „Sám víš že to není pravda. Ten kluk který nikdy nevzdával předem prohrané souboje umřel před padesáti lety! Když si mě skopl z toho útesu, vzdal si se! Vzdal si se i když by si bojovat nemusel! Neřekl bych to! Neřekl jsem to! A protože už nejsi ten kluk tak ti teď říkám : Vzdej se! A i když si zabil ty kouzelníky! I když si zabil Jjurajje! Bude tvůj trest mírný!“ říkal Moonshire, Maldoomovi. „Nemůžu! Napáchal jsem toho tolik! Nevěřím ti!“ „Vzdej se! Nenuť mě bojovat!“ „Budeš muset“ řekl tiše Maldoom. „En'shu falah-nah“ řekl Moonshire. „Tor ilisar'thera'nal“ opáčil Maldoom. Místnost naplnila záře a křik. Křik kouzel, která byla vyřknuta. Napadlo mě, že jestli Maldoom neblafoval a Aroth byl živý, musí tam teď ležet, uprostřed toho všeho. Musím tam jít. Je to moje povinnost. Sem jeho velitel, musím ho zachránit. Vydal jsem se v mlze kterou kouzla způsobila, k místu kde byl Maldoom s Arothem naposledy. Ještě pár kroků. Začal sem rukama hledat po zemi. Našel jsem! Byl to on. Vzal jsem ho. Všude létala kouzla. Náhle mě zasáhlo. Padl jsem na pravý bok, protože to co mě zasáhlo přišlo zleva.A k mému velkému překvapení to nebylo kouzlo co mě zabilo, byl to šíp.Mia chtěla jako vždy pomoct, ale v mlze střílela naslepo. „Ach, Mio“ vydechl jsem se slzami v očích, plný smutku z toho co přijde. Oči se mi začaly zavírat, ale já se snažil bojovat. Nezavřu je. Nikdy. Nesmím je zavřít. Ne… ….Moonshire vyhrál, ale Maldoom nebyl zabit a co víc, při převozu utekl. A v Alterac Valley nebyl nikdy mír…. 



Vlastizrádce

RP příběh - Vlastizrádce
„Jak to vypadá?“zeptal jsem se když jsme dorazili.Byli jsme opravdu zvláštní skupina.Ostřílený válečník, královský poradce a vyšetřovatel, mladý mág Aroth který nedávno ukončil studium a krásná Mia která byla nejlepší lovkyní jakou Stormwind kdy viděl.A abych nezapomněl taky dva podivíni kteří se k nám vnutili zhruba v polovině cesty sem. Jeden byl starý a choval se jako učitel k tomu druhému, o hodně mladšímu.Celou cestu nemluvili, neřekli svá jména, povolání, odkud a kam jedou, nesundali si pláště …nic.Ale prosili nás aby mohli s námi, takže jsme je vzali.Ať už cestovali kamkoli, my jsme byli na místě. „Alterack valley“pomyslel jsem si. „Na tomhle místě nikdy nebude mír“. „Nic se neděje.Drží linie.Neútočí.“Informoval mě důstojník. „Měl byste se hlásit u velitele.“vložil se do hovoru vojín, držící s důstojníkem službu. „Ano, to asi ano, kde je Vrchní maršál Jjurajj?“

„Ehm“odkašlal si důstojník nervózně „Vrchní maršál Jjurajj byl zavražděn.“Stalo se to při nočním útoku, linie jsme neprorazili a tak byl volán ústup.“Začal důstojník a chtěl pokračovat, ale vojín mu skočil do řeči „A když už jsme byli skoro u pevnosti tak se najednou objevila oslňující záře která nás všechny obklopila.Nic jsme neviděli a když ustala všichni jsme byli na místech pouze vrchní maršál ležel na zemi mrtev.“ „Vojíne!“ zařval důstojník, na kterém bylo vidět že čekal pouze na to, až vojín skončí, aby neztropil trapnou situaci před nově příchozími. „Byl jsem ochoten akceptovat to že jste mi do řeči skočil jednou, ale to co zde předvádíte je neúnosné!“pokračoval „Běžte na ubytovnu, a běda vám jestli tu do pěti minut nebude náhrada za vás.“ „Ano, pane.“řekl vojín naučeně a odešel. „Omluvte chování toho mladého vojína.“ „Nic se nestalo.“ Ujistil jsem toho viditelně nervózního důstojníka.Zjevně byl upozorněn aby se k královskému poradci choval co nejlépe. „Ach ano, abych nezapomněl, novým velitelem je kněz, nevím jestli ji znáte, je to patriarcha Maldoom.“

„Maldoom? Toho neznám.“ujistil jsem důstojníka. „Zaveďte mě k němu.“a snažil jsem se to říci, jako že poroučím.Bylo opravdu legrační pozorovat jak se důstojník rozhoduje, jestli opustit stanoviště nebo odmítnout rozkaz i když jsem nebyl jeho nadřízený. „Jistě, pojďte zamnou.“řekl důstojník ze kterého tekl pot po litrech. Maldoom se ukázal být laskavým a vlídným a i když se to nezdálo nebyl pyšný.A to bylo na night elfa opravdu co říct. „Vítejte, stráže mi řekly že přicházíte.“uvítal nás. „Je nám líto co se stalo Jjurajjovi, znal jsem ho, a je to pro Alianci opravdu citelná ztráta.“řekl jsem tichým hlasem. „Ano, ano to je.“ Řekl stroze Maldoom. „Dnes vás nebudu zatěžovat úkoly, stráže vás odvedou na ubytovnu.“ Mávl rukou a stráže odhrnuly koberec, který byl provizorním vchodem do stanu. Zaražen, že jsme byli takhle vyhozeni, jsem se nezmohl na nic jiného než také mávnout rukou a dát tím povel aby mě družina následovala. Náš stan byl na opačném konci tábora.Když jsme vešli dovnitř, všimli jsme si že na poslední posteli sedí onen vojín, s kterým jsme mluvili u vchodu. „Ty tady bydlíš také?“ zeptal jsem se. „Ano“ odpověděl a otočil se k nám zády. „Jak chcete“ řekl jsem si pro sebe. „Odteď už s nikým mluvit nebudu.“ Celý večer byl klid.Žádné útoky, což bylo dobře. „Jdu se projít“ řekl jsem a odešel ze stanu.Měsíc byl v úplňku, stráže seděly kolem ohně, občas nějaká stráž vstala a šla z zkontrolovat nejbližší okolí a hned se zas běžela ohřát.Šel jsem dál a čím dál jsem byl, přemýšlel jsem jestli budu vědět kudy zpět, protože tábor byl opravdu velký.Vešel jsem do uličky mezi dvěma stany.Náhle se svět kolem zdál být podivně tichý.Tichý až na kroky za mými zády.Co se stalo pak se stalo velice rychle.Tasil jsem. „Kdo je tam?“. Oslňující zelená záře.Pustil jsem meč. „Pusť ten meč, ještě někomu ublížíš.“ Byl to ten stařec který s námi šel se svým učedníkem. „Vy? Kdo jste? Co chcete?“ vyhrkl jsem. „Je načase aby ses dozvěděl pravdu“ řekl. „Jsem Moonshire, učedník Cenaria, poté Marfuriona. Byl jsem se svým učedníkem Greentorentem, abych zastavil Maldooma. On už dávno neužívá Svaté magie. Je z něj troska. Žije teď jak bytost která se nemůže rozhodnout mezi nekromancii nebo pouze Temnou magii. Ale Maldoom si vždycky vybral to horší.Kdysi mě nechtíc strčil a já málem spadl z útesu.Říkal jsem že to neudělal schválně, že se nic nestalo, že se o tom nemusí nikdo dovědět, jen ať mi pomůže.Neudělal to.A navíc mě z toho útesu skopl.Kdybych jako druid nezvládl přeměnu v sovu, už bych tady nebyl.Nikomu jsem to neřekl, pouze svému učiteli. Ten mě nyní poslal zastavit Maldooma, který v šílenství Temné magie vyvraždil všechny mágy v tomto táboře, kteří od prvního momentu cítili jeho temnou magii.A poté když vybil mágy zabil i toho posledního který by mohl jeho magii cítit.“ „Jjurajj!“ skočil jsem mu do řeči. „Jjurajj byl paladin, cítil magii, slabě, ale přece.“ „Ano, my co máme s magií něco společného cítíme její užití i na velkou vzdálenost.“ „Co máš v plánu?“zeptal jsem se. „Přepadení?Léčku?“ „Nic, vstoupíme do stanu a zatkneme ho.“ Řekl prostě. „Bude se bránit“opáčil jsem. „Tak“řekl a zarazil se „ho zabijem“dořekl. „Vraťme se do stanu“ navrhl. „A znáš cestu?“ zeptal jsem se s úsměvem. „Kde je Aroth?“ zeptal jsem hned jak jsme se vrátili do stanu. „Odešel, říkal že se musí Maldooma na něco zeptat, a ten v kápi šel s ním.“ „Mio, vezmi si luk a pod! Vojíne ty taky! Neptejte se a pojďte! Moonshire!... ale Moonshire už tam nebyl.

Když jsme dorazili do stanu viděli jsme jak Maldoom drží Arotha jako rukojmího a Greentorent leží v bezvědomí u vchodu.Všechny stráže byly mrtvé. Moonshire stál s holí v ruce u vchodu a mířil na Maldooma. „Všechno skončilo, vzdej se!“ „Nikdy se nevzdám!Vždycky sem bojoval až do konce!“ „Sám víš že to není pravda. Ten kluk který nikdy nevzdával předem prohrané souboje umřel před padesáti lety! Když si mě skopl z toho útesu, vzdal si se! Vzdal si se i když by si bojovat nemusel! Neřekl bych to! Neřekl jsem to! A protože už nejsi ten kluk tak ti teď říkám : Vzdej se! A i když si zabil ty kouzelníky! I když si zabil Jjurajje! Bude tvůj trest mírný!“ říkal Moonshire, Maldoomovi. „Nemůžu! Napáchal jsem toho tolik! Nevěřím ti!“ „Vzdej se! Nenuť mě bojovat!“ „Budeš muset“ řekl tiše Maldoom. „En'shu falah-nah“ řekl Moonshire. „Tor ilisar'thera'nal“ opáčil Maldoom. Místnost naplnila záře a křik. Křik kouzel, která byla vyřknuta. Napadlo mě, že jestli Maldoom neblafoval a Aroth byl živý, musí tam teď ležet, uprostřed toho všeho. Musím tam jít. Je to moje povinnost. Sem jeho velitel, musím ho zachránit. Vydal jsem se v mlze kterou kouzla způsobila, k místu kde byl Maldoom s Arothem naposledy. Ještě pár kroků. Začal sem rukama hledat po zemi. Našel jsem! Byl to on. Vzal jsem ho. Všude létala kouzla. Náhle mě zasáhlo. Padl jsem na pravý bok, protože to co mě zasáhlo přišlo zleva.A k mému velkému překvapení to nebylo kouzlo co mě zabilo, byl to šíp.Mia chtěla jako vždy pomoct, ale v mlze střílela naslepo. „Ach, Mio“ vydechl jsem se slzami v očích, plný smutku z toho co přijde. Oči se mi začaly zavírat, ale já se snažil bojovat. Nezavřu je. Nikdy. Nesmím je zavřít. Ne… ….Moonshire vyhrál, ale Maldoom nebyl zabit a co víc, při převozu utekl. A v Alterac Valley nebyl nikdy mír…. 




RP příběh - Pomsta
„Veliteli, už je pozdě. Utekli nám.“ Volal jakýsi poddůstojník který jel těsně zamnou. „Slíbil sem Thrallovi, že chytím ty co se ho snažili zabít!“ zařval sem a znovu pobídl vlka k trysku. Už tři dny, od doby co na Thralla zaútočili neznámí vrahové přímo v centru Ogrimaru, jsme se plahočili po těchto horách a hledali je. Byli dobře připraveni. Vycvičeni. Přesní a rychlí. A to nejhorší, byli to orkové. Thrall cosi říkal o těch co se nesmířili s tím, že se orkové vymanili z moci démonů. Nedokázali se smířit s tím, že už nebudou další krveprolití. „Pozor!“ kdosi zařval a v zápětí byl rozsekán orkem s dvojbřitou sekerou. Okamžitě jsem uchopil svůj obouruční meč, který jsem kdysi dostal za zabití dračího mláděte, Nerathzila, syna Sapphironova. Rozsekl jsem prvního orka vejpůl pouze jedním máchnutím a plynule jsem přešel do výpadu, jímž sem meč zaryl hluboko do druhého z útočníku. Rozhlédl jsem se. Tohle bylo špatné, přesila byla obrovská a já jen litoval, že jsem šel na průzkum pouze s osobními strážemi. Byli to nejlepší bojovníci Hordy, ale nyní padali jeden za druhým pod obrovským nátlakem nepřátel. „Vydržte!“ zařval jsem, ale to se ukázalo jako obrovská chyba, protože tím jsem na sebe jen upoutal pozornost. Vrhli se na mně. Byli tři. Dva šli zepředu a třetí mě pomalu obcházel. První prudce vyrazil vpřed, ale jeho stoupenec to nečekal. Tohle byla chyba. Toho by se dalo využít řekl jsem si. A k obrovskému překvapení všech tří jsem skočil dozadu a jednou ranou probodl orka který se mě snažil obejít, poté jsem se v téměř dokonalém výskoku vrhl po tom který útok začal. Ten se skácel k zemi a já mohl konečně zaútočit na toho posledního. Byl naprosto paralyzovaný událostmi kolem něj, že jsem se až divil, že můj útok vykryl na poslední chvíli štítem. Já však byl trénovaný i na tyhle situace. Využil jsem síly štítu a přikrčený se otočil na patě. Voják tenhle manévr viditelně vůbec neznal. Když sem si na okamžik všiml výrazu v jeho obličeji mísilo se na něm cosi co vzdáleně připomínalo naprostý úžas. Znova jsem se rozhlédl. A teď to bylo opravdu špatné. Zůstal jsem sám. „Vzdej se bratře!“ vykřikl jeden z nich.
„Nejsem tvůj bratr! Jsi zaslepen mocí démonů a já s takovými jako ty nebavím.“ Vtom mě zezadu cosi uhodilo do hlavy. Jeden z nich se ke mě přiblížil a uhodil mě. Poslední co jsem slyšel než jsem omdlel byla vojákova slova. „Máš nám toho moc co říct.“…

Když jsem se pobudil byl jsem v jakémsi stanu. „Áááá, konečně jste se probudil.“ Promluvil ke mně někdo polohlasem. S leknutím jsem se otočil a uviděl jsem jednoho z těch orků. Skočil jsem po něm, i když mě bolely kosti po celém těle. Povalil jsem ho na záda a masivními prsty sevřel jeho krk. „Ne! Nechte mě.“ Sípal. „Nechci vám ublížit, zachránil jsem vás!“ říkal a už mu docházel dech. Vtom mi cosi došlo. Kdyby mě chtěl zabít udělal by to ve spánku, ale na druhou stranu, je to ork a ví co je to čest. Nezabil by ve spánku. Pokud by věděl, že jeho nepřítel by neudělal to samé. Jsem ork, věděl že bych to neudělal. Ale co když mě opravdu nechce zabít. Kdyby měl venku své kumpány, už by tu byli a pomohli by mu. Není to nějaká hra? Pustil sem ho. „Kdo jsi?“ Zeptal jsem se. „Jsem Rak’ner, pane.“ Odpověděl a jemně si mnul hrdlo. „Když vás zajali, naložili vás na vůz a odváželi.“ Vysvětloval. „Nemáme mnoho času. Měl jsem příkaz, osvobodit každého orka, který by padl do zajetí.“ Pokračoval. „Počkat!“ Skočil jsem mu do řeči. „Kdo tě najal?“ „S.S.G.Z.“ řekl potichu. „S.S.G.Z.?“ „Skřetí svaz pro gladiátorské zápasy, pane. Nechávám se najímat, sháním vojáky, chytám je a nechávám si za ně zaplatit.“ Nestačil doříct větu a už jsem mu skočil do řeči. „Já mám bojovat, abys z toho měl peníze ?!“ vykřikl jsem s údivem. „Nemysli si že tady zůstanu!“ zvedl jsem se a vykročil ze stanu. „Ne, pane!“…
Jakmile jsem se nohou dotkl země před stanem, z pravé strany plachty vylétla obrovská ogří ruka, která mě odhodila zpět do stanu. „Pane, není vám nic?“ přiskočil ke mně a začal si mě prohlížet. „Ne není, jak se odsud dostanu ?“ zeptal jsem se.
„Nijak“ odpověděl prostě. „Když jste obyčejný gladiátor tak nijak, ale já vám pomohu uprchnout. Vím že nejste obyčejný válečník, ale velitel. Pustím vás a vy se vraťte k vašemu veliteli.“ Chrlil ze sebe a přitom mi podával mapu. „Tady jsme teď, zorientujte se a jak vám dám signál tak utíkejte směrem kterým chcete.“ „Děkuji ti… pojď semnou!“ napadlo mě „Válečníky potřebujeme, hlavně válečníky s dobrým srdcem“ řekl jsem a viděl jsem jak se Rak’ner usmál. „Ne, zůstanu tady, potřebuju vydělat peníze.“ Chvíli se odmlčel. „Už musím jít než se po mě začnou shánět. Takže, ehm, hodně štěstí“ „Tobě taky.“ Poté odešel ze stanu a já si řekl, že si ještě odpočinu.

Po dlouhém spánku jsem se probudil. Vyjekl jsem úžasem. Kolem mě stál hlouček všemožných bytostí. Než jsem si je dokázal všechny prohlédnout, promluvil ke mně skřet který stál u mých nohou. „Zdravím tě válečníku. Jsem Kal’atal. Není to zrovna skřetí jméno, ale s tím já moc nenadělám že?“ zasmál se. „Jsem dozorce a protože jsi tu nový, čeká tě uvítací zápas.“ „Tohle asi nebyl ten signál, který Rak’ner myslel.“ Pomyslel sem si když mě ogr odnášel jednou rukou do arény. Aréna byla větší než jsem myslel. Popravdě byla obrovská. Netušil jsem jak mohli tohle utajit. Do okola byly pět až šest metrů vysoké stěny s dřevěnými, jak břitva ostrými hroty. Kdyby se na ně někdo nabodl, určitě by nepřežil. Prošel jsem branou kterou zvenčí strážila garda ogrů. Nalevo odemě byla tribuna vyvýšená a na ní teď stál Kal’atal. „Vyčkej příchodu zrádce. Tvůj úkol je zabít ho. Jeho úkol je zabít tebe.“ Řekl. „Celkem jasné.“ Pomyslel jsem si. A přemýšlel jsem jak dlouho asi přežije. Tři ? Čtyři sekundy ? K mému úžasu se protější branou připlahočil smutný Rak’ner se slzami v očích. Když ke mně došel, zašeptal. „Chytili mě. Chytili mě, když jsem posílal tvému oddílu zprávu. Zab mě a čekej až příjdou.“ „Ne, to nikdy. Tys zachránil mě, já zach…“
„CHOPTE SE ZBRANÍ“ vykřikl Kal’atal a ochozy vybuchly nadšením. Uchopil jsem obouruční meč, který ležel na zemi. „Vezmi si štít.“ Sykl jsem na Reka. Jakmile chtěl Rak’ner vzít ze země obrovský štít, Kal’atal na něj zakřičel. „Štíty jsou pro tuhle hru zakázány !“ Něco se tu dělo, ale nevěděl jsem co. Odkdy jsou štíty v zápasech zakázány ? Rek si vzal jedno ruční meč a připravil se na smrt. Ta se však nekonala. Místo abych prorazil jeho obranu, která téměř neexistovala, zaútočil jsem pomalým obloučkem, který nebyl problém vykrýt. Když jsem se chytal k dalšímu *útoku*, Kal’atal vstal a dal signál abychom přestali. Oba jsme se na něj upřeně podívali a poslouchali co říká. Nyní už s hořkostí v hlase, promluvil. „Mysleli jste si, že mě zesměšníte ?! Mysleli jste si, že utečete ?! Podcenili jste mě! A to už si nikdo nesmí dovolit ! Myslet si že uteče Kal’atalovi pod nosem ! LUČIŠTNÍCI ! PŘIŠLA VAŠE CHVÍLE!“ v tom se po celém obvodu arény obělily desítky lučištníku, zjevně různých ras, měli sice kápě, ale zřetelně bylo poznat Taureny, lidi, skřety i sem tam nějakého gnoma. „Už nikdo se nepostaví Kal’atalovi ! Připravit k palbě!“ v tom se v dálce ozvaly zvuky bojových rohů Hordy. „Co to ?!“ „To já!“ vykřikl Rak’ner náhle plný života. „Myslel sis, že to dělám pro peníze ? Ne! Pracoval jsem pro tebe a neustále jsem myslel na pomstu. Chtěl jsem pomstít svého otce, který padl v tvé aréně! Chtěl jsem..“ znovu se ozvaly rohy, nyní o dost blíže, lučištníci začínali být nervózní a ogrové se už někam rozběhli. „Jsou tu ! Zabijí tě! Ty víš že nepřežiješ! Vzdej to!“ naléhal na Kal’atala Rak’ner. Všeobecné napětí se stupňovalo a já věděl že to je vždy špatné. „Vzdej to!“ „Ne!“ „Nemůžeš vyhrát.“ „Uteču!“ „Neschováš se! Najdou tě! Zabijí tě!“ „Ne! Ne! NE! PALTE!“ vykřikl. V ten okamžik desítky lučištníku pustili šípy napnuté v tětivách. Poslední co jsem udělal bylo, že jsem v marné naději něco změnit máchnul mečem před sebe. A trefil jsem jeden šíp, který tam byl. Jeden ze sta. Když už sem se připravil, že přijde konec, ucítil sem kolem sebe něco co by se dalo popsat jako závan větru. Otevřel jsem oči a viděl sem jak se kolem mě ovinulo něco co vypadalo jako průsvitný kus látky. Podíval jsem se na Reka a uviděl jsem, že s ním se děje to samé. Podíval jsem se nahoru a viděl jsem, že lučištníci umírají jeden po druhém pod náporem mého praporu. Všechny šípy se od té látky která mě ovinula prostě odrazily! Pak jsem ve své hlavě uslyšel notoricky známý hlas. "Podívej se doleva" Podíval jsem se. Byl tam můj učitel. Mág který mě kdysi zasvětil do základních tajů magie. To on mě zachránil. Zase mě zachránil. "Musím najít otrokáře! Kudy běžel?" Učitel ukázal za mě. Stál tam Rek a držel oběma rukama Kaťatala pod krkem. "Tohle máš za otce!" vykřikl a hodil Kaťatala proti bodcům ve zdi.

Pozdě odpoledne jsme odcházeli od vypálené arény. "V pořádku Reku?" "Ano pane" "Přidáš se k nám?" "Ano,…ano teď už můžu. Můj úkol skončil...


Povídky - Svět Boldfire 
sou 4.kapitoly



Kapitola 1 - Smrtelné překvapení

e krásný letní den a Stormwindské vlajky lehce mihotají ve větru. Přišel jsem na místo setkání se svými přáteli a netrpělivě jsem poposedával na kameni a nemohl se už dočkat,až vyrazím na svůj první lov. Zahleděl jsem se do dáli a spatřil jsem Akashu v jejím novém loveckém oděvu a jako vždy jí to náramně slušelo. Její krásné dlouhé vlasy jí plápolaly ve větru a oči svítily jako dvě studánky. Mrkla na mě jedním okem a já hned vystřelil z místa a šel ji naproti pozdravit. "Ahoj, jak se dnes máš?" řekla a nasadila si svou helmici. "Nemůžu se…" nestihl jsem ani doříct větu a přířítil se ještě celý zadýchaný Kotrijkk a vyhrkl: "Soráč, že jdu pozdě, dělám teď na něčem novém, to budete koukat!!" "Doufám, že jsi nic nezapomněl, Hektore…" řekla Akasha a podívala se na mě mírně přísným pohledem. "Mám vše, co jsi mi říkala." řekl jsem odvážně. "Tak můžem vyrazit, co říkáte?" mrkl na nás Kotrijkk a nasadil si svůj batůžek na záda.

Šli jsme hlavní bránou a cílem naší cesty bylo dopravit se do zakázané části lesa, kde ale Akasha jako dvorní Hunterka měla volný přístup. Její hunterské zkušenosti jdou příkladem nejednomu začínajícimu Hunterovi a tím pádem i mě. Kotrijkk cestou vyprávěl dobrodružné příhody a příběhy o kterých četl, anebo zaslechl v SW hostinci.
"Slyšel jsem, že v tom lese straší." řekl a škodolibě se na mě usmál.
"Ale nech toho, Kotri, víš dobře, že to není pravda, nestraš Hektora, podívej jak zbledl." Usmála se a koukla směrem ke mně.
"Nechte toho vy dva!! Na to vám neskočím!" Vychrlil sem ze sebe a doufal, že to není pravda.
"STŮJTE!!!" Zavelela Akasha a zadívala se do země.
"Vidíte ty stopy??? Kde se tu vzaly?? Tato část lesa už je přes rok pro veřejnost uzavřená." pokračovala.
"Že by pytlák?" odvětil Kotri.
"Pytláci nejsou natolik odvážní, aby se vydali sem! Bez zkušeností se tu ztratí každý!" špitla Aky.
Naklonila se nad stopy a hned uviděla další.
"Nejsme tady sami! Jsou blízko!"
Náhle mě zachvátil pocit strachu, Kotri si toho všiml a vykřikl magickou formuli a najednou každého z nás obklopila magická clona.
"Teď jsme v bezpečí."pravil.
Trochu jsem se uklidnil, ale i přesto jsem vytasil meč a byl jsem připraven na vše. Akasha tasila svůj nádherný runový luk a nachystala si šíp k tětivě. Nastalo hrobové ticho, které přerušilo hvizd šípu, který někdo z dáli vypálil. Viděl jsem, jak se šíp řítí přímo proti mně a já najednou strnul a nemohl se ani hnout. Tohle už nebylo cvičení, byl to opravdový boj. Myslel jsem, že už bude po mě, ale šíp se zastavil o bariéru, kterou kolem mě vytvořil Kotri a v duchu jsem mu nekonečně dlouho děkoval. Ale mé myšlenky se dlouho nemohly upírat k prvnímu šípu, protože už se k nám řítily další dva, které nás naštěstí minuly.
"Scarleťáci!" zakřičela Aky a vypálila šíp směrem odkud jeden přiletěl.
Jakmile jsem uslyšel to slovo, polilo mě horko a pot mi začal stékat po obličeji. Scarlet Crusaders jak si říkali, byli nejobávanější bandité Stormwindu. Jejich sídlo dosud nebylo nalezeno a jejich krvelačné činy byly známy po celém SW.
Chopil jsem se taky luku a vypálil svůj šíp, který, jak se zdá, zasáhl svůj cíl, protože jsem uslyšel smrtelný výkřik. Nebylo moc času a tak sem tahal další šíp a znovu vypálil. Když tu najednou se z okolních křoví vyřítili 3 bandité s meči, ale Kotri neváhal a vykřikl magické slovo a namířil svou paží na jednoho z banditů a ten se ve smrtelné křeči skácel na zem. V jeho výrazu bylo znát, že musel prožít strašnou bolest. Dva zbylí, po smrti svého pobočníka, na nic nečekali a s výkřikem se na nás hrnuli. Jeden mířil na Aky a druhý šel po mě. Začali sekat kolem sebe, ale naše ochranné štíty jejich nápor vydržely, neváhal jsem, tasil meč a začal rány oplácet. Aky udělala to samé a přestala si všímat nepřátelských lučištníků. Dvěma ranami složila svého protivníka k zemi a rozběhla se do lesa na lučištníky. Já jsem měl s banditou větší problémy, ale Kotri mezitím dal ruce blízko sebe a začal shromažďovat velké množství energie a vypálil ji směrem k banditovi, který to vůbec nečekal a upadl k zemi. Pro mě už pak nebylo těžké mu ulehčit od jeho trápení. Magické štíty kolem nás už zmizely a my jsme se už museli spoléhat jen na sebe. Náhle proletěl šíp a zasáhl mě zezadu do ramene.
"Nééééé" zakřičel Kotri a přiběhl ke mně.
Vytrhl šíp z ramene, natáhl svou ruku nad ránu a něco zašeptal. Rána se začala zázračně rychle zacelovat, až zcela zmizela. Když v tom mě zasáhl další šíp, tentokrát do krku. Nemohl jsem nic dělat a rázem jsem se v bezvědomí skácel k zemi… 


Kapitola 2 - Vzkříšení

hlavě se mi ve vteřině vypařily všechny myšlenky a obalila mě hustá tma. Zachvátil mě pocit, že jen tak letím jako ve stavu bez tíže. Když tu najednou se v dáli objeví velmi ostré světlo. Bylo natolik silné, že jsem si dal ruce před obličej, ale ani to nepomáhalo. Čím blíže jsem světlu byl, tím více mi to připomínalo nějakou postavu. Ano, je to postava, z které září množství světla, jakoby to světlo přímo vyzařovala. Připomínal mi vysokého chlápka s dlouhými vlasy a s něčím, co mi připomínalo křídla. Jen tak lehce si levitoval v té prázdnotě. Když najednou se na mě otočil, oči mu zazářily a zadíval se přímo na mě. V tu chvíli mi v hlavě projela palčivá bolest, která hned ustala a najednou sem měl pocit, že mi chce něco sdělit. V hlavě se mi začaly formulovat myšlenky, které nebyly mé.
Mluvil ke mně telepaticky: "Zdravím tě, mládenče".
"Co se to se mnou stalo?" zeptal jsem se nechápavě.
"Zemřel jsi a toužíš po pomstě. Tvá duše je zatracena."
"A kdo jsi?"
"Jsem léčitel duší, nebo také Anděl smrti."
"Pošli mě zpátky, MUSÍM pomstít svou smrt, nenechám to takhle!"
"Dobře si to rozmysli, ještě máš čas! Můžu tvou duši vyléčit, ale pokud se chceš opravdu vrátit, budeš navždy zatracen!"
"Chci se vrátit za každou cenu!"
"Dobrá, nebudu ti bránit, ale upozorňuji tě, že už to nebude jako dřív…"
"Počkej ještě. Co se stalo s mými přáteli?"
Anděl mávl rukou a v hlavě se mi objevil obraz, něco jako vidina. Viděl jsem to,co se právě teď dělo v zakázaném lese…

"Né, Hektore, nesmíš umřít, takhle to nemá být!" Křičel na mou mrtvolu Kotrijkk a snažil se mě pomocí svých magických schopností vyléčit. "Pomóóóc!" ozvalo se najednou z lesa. "To musí být Aky" pomyslel si Kotri, pomalu položil mou hlavu na zem, "ještě se vrátím." špitl a rozběhl se do lesa. Uviděl jak jí bandité chytili do sítě a táhnou ji někam pryč. Najednou i na něj spadla ze stromu síť a byl chycen.

"Nééé!" vykřikl jsem a obraz se vytratil.
"Okamžitě mě vrať, Anděli!"
"Jak si přeješ,ale varoval jsem tě!" Mávl oběma rukama a najednou vše zmizelo a já upadl do hlubokého bezvědomí.

Probudil jsem se a zjistil jsem, že ležím v něčem hodně těsném a nepohodlném. Bylo to ze dřeva, ale nešlo to nijak otevřít. Rychle jsem zvedl ruku a udeřil do vrchní stěny, dřevo zapraskalo, opakoval jsem to znova a znova až povolilo a úplně prasklo. Začala se na mě valit hlína a já se snažil rychle vyhrabat na povrch. Moc práce mi to nedalo a uviděl jsem sluneční světlo a byl zcela venku.
"Kde to jsem?" pomyslel jsem si. Rozhlídnu se kolem sebe a zjistím, že to je vlastně hřbitov. Největší zděšení přišlo při pohledu na sebe. Místo očí jen dvě žluté žhnoucí kuličky, tváře propadlé až na kost a na mnoha místech vykukovaly části lebky. Na těle mi visely kousky masa a místy nebylo vůbec. Na sobě jsem měl jen otrhané hadry a pár otrhaných bot. Rychle jsem se snažil smířit se se svou novou podobou a začal jsem uvažovat, jestli jsem raději neměl Anděla poslechnout. To jsem si ale hned rozmyslel a ze všeho nejdříve jsem chtěl zjistit, kde to vlastně jsem. Kousek od sebe vidím nějaký hrad, spíše trosky. Podívám se na ceduli, která stála u cesty a vidím nápis "Lordearon"…. 


Kapitola 3 - Undercity

oněkud malátnými kroky jsem se vydal na cestu prozkoumat jak to vypadá uvnitř.Cesta byla kamenitá a poměrně dost široká.Pomalu přicházím k vstupní bráně,která se tyčila vysoko dovrchu,musela to být kdysi opravdu mocná pevnost,ale čas na tom zapracoval a tak dřevo ztrouchnivělo a železo zrezlo.Pomalu jsem nahlédl dovnitř a přede mnou se rozkládala kdysi určitě nádherná zahrada s překrásným altánkem uprostřed.Na bocích zahrady se tyčily do ohromných velikostí sochy válečníků.Vcházím dovnitř a prohlížím si tu nádheru.Najednou se zastavím a zahledím se do dálky a zahlédnu jakoby nějakou postavu,ale bylo na ní něco podivného,protože sem viděl skrz ni.Pohlédnu kousek vedle a vidím další a další.Byly to duchové,uvězněné duše na tomhle světě.Rychle sem se rozběhl schovat za nejbližší kámen a doufal jsem,že si mě nevšimly.Chvíli jsem je zpoza kamene pozoroval,ale vůbec nejevily o mě zájem a dál jen tak pochodovaly po zahradě.Vylezl jsem teda z úkrytu a opatrně se vydal naproti.Stále si mě nevšímaly a moje přítomnost jim byla lhostejná.Tak jsem je chvíli pozoroval a šel čím dál blíže.Už jsem stál přímo u jednoho toho ducha a pomalu se přiblížil rukou a chtěl jsem se ho dotknout,ale má ruka jenom projela skrz a mým tělem mi projel mráz.Rychle jsem ucukl a trochu couvl.Ale těm duchům to bylo stále jedno.Tak sem si řekl,že je raději nechám na pokoji a budu pokračovat v průzkumu.Prošel jsem přes celou tu zahradu a vstoupil do dalších obřích dveří,které byly stejně sešlé jako vše tady.Přede mnou byla něco jako předsíň,byla ohromná.Na bocích opět sochy válečníků a paladinů,určitě to museli být legendární hrdinové ,kteří padli za čest Lordearonu.Kousek ode mě byla zvonice,ale zvony,už byly na zemi a naprosto nepoužitelné.Vydal jsem se tedy dále a objevil se v trůním sále tohoto hradu.Na kraji stál stále krásný trůn a uprostřed místnosti byl na zemi podivný kruh s mnoha nápisy a runami,kterým jsem bohužel nerozuměl.Ze střechy sem svítil pruh světla a osvětloval vše kolem.

Dlouhou chvíli jsem si to tady prohlížel,ale stále mě to áhlo dále a tak jsme se vydal do jednoho průchodu,který ještě nebyl zasypán kamením.Poněkud mě překvapilo,že další části chodby a místnosti byly osvětleny zapálenými loučemi."Asi tady musí někdo žít" pomyslel jsem si a pokračoval chodbou až do místnosti,kde uprostřed stál oltář,který byl spíše pomníkem.Přistoupil jsem blíže a přečetl si co na něm stálo:"Zde zemřel král Terenas Menethil II". Chíli jsem to obdivoval,ale musel jsem pokračovat dále a zjistit,kdo tady bydlí.Vydal jsem se tedy jednou z postranních chodeb dále ,ale ta vedla jakoby do slepé uličky.Zastavil jsem se a už jsem se chtěl vrátit,ale najednou se přede mnou začala otevírat stěna a odhalila mi poměrně malou místnustku s něčím co vypadalo jako výtah do podzemí.Bez váhání jsem tam vstoupil a výtah se velkou rychlostí rozjel dolů.S velkou rannou dopadl až na zem a stěna přede mnou se opět rozevřela a mě se naskytl nádherný pohled na nějaké podzemní město.Byla to opravdová nádhera!Architekt si se stylem moc hlavu nelámal a bylo zde vše tvarované to motivů lebek a tomu podobných.Bylo zde opravdu rušno…všude kolem plno obchůdků a i nějaké další patra o něco níže.Bylo to Město Nemrtých.Nemrtví kolem mi ani moc pozornosti nevěnovali a dál si hleděli své práce.Nemohl jsem vypadat podezřele,vždyť jsem byl teď už jeden z nich.Vydal jsem se za jedním obchodníkem,který tady prodával všelijakou veteš a chtěl jsem se ho zeptat na plno otázek,které mě v tu chvíli napadaly.Pohlédl jsem na něj,ale on na nic nečekal a hned na mě promluvil"Vítám tě,co si bude pán přát koupit??"

"Nemám peníze,chtěl bych se tě na něco pouze zeptat"zněla má odpověď.
"Aha,takže ty jsi zde nový předpokládám"
"Ano to jsem"
"Měl bych pro tebe nějakou práci,mohl by sis dobře vydělat,bez peněz tady dlouho nepřežiješ"
"A mohl bych se nejdříve zeptat na pár věcí?"
"To později,tak máš tedy zájem?"
"No tak mám,oč by mělo jít?"
"Pojď se mnou vysvětlím ti to cestou"řekl a začal rychle balit svůj krámek a už mě vedl do jedné z temné ulic.
"Nevím v čem bych vám mohl pomoc,sem zde nový a neznám to tady"
"To nevadí, nevadí" pravil a začal jsi mnout ruce.
Najednou hvízdl a já ucítil tupý úder do zátylku.Svalil sem se k zemi a cítil tu krutou bolest.Když tu mě někdo popadl za nohy a táhnul mě někam pryč.Bolest byla ale příliš velká a já nemohl ani vykřiknout a už vůbec se bránit… 


Kapitola 4 - Boj o život

robral jsem se v nějaké kleci a i přes bolest,kterou jsem stále cítil,jsem rychle vstal a snažil se zjistit,kde to vlastně jsem.Otočím se za sebe a zahlédnu chlápka který byl v cele se mnou. "Tak už jsi vzhůru"zeptal se mě.
"Kde to jsem?"vyhrkl jsem na něj.
"Ty jsi mi nějaký zvědavý,nejdříve by ses mohl představit"
"Omlouvám se,mé jméno je Hektor …kde to tedy jsme a proč?"
"Zdravím tě Hektore,já jsem Bargon a pokud jsi to ještě nepoznal,tak tohle je Aréna a my jsme vězni"
"c-cože??A co tady můžu já …" přerušil mě najednou jeden ze strážců ,který stal opodál:"Ty novej,polez sem,půjdeš se mnou za šéfem".
Plouživými kroky jsem vydal už k otevřeným dveřím klece a najednou sem zrychlil a vrazil strážnému pěstí do hrudi,ale přes jeho brnění to sním ani nehlo.
"Odpor je marný…JDEME!"řekl se smíchem v hlase a chytl mě za ruku a táhl mě chodbami za jejich vůdcem.Když jsme došli k velkým vratům řekl mi:"A buď hodnej,nebo dobře nedopadneš!".Otevřel dveře a vešli jsme dovnitř.Ve velkém křesle seděl mohutný ork se sytě zelenou barvou kůže a strašlivým obličejem a obklopen dvěma strážcema.
"Jen přistup blíže mladej"řekl.
"Kdo jsi a co po mě chceš?"vyhrkl jsem trochu nervózně ze sebe.
"Chci abys pro mě bojoval,tohle je má aréna!"
"Nebudu pro tebe bojovat,najdu si cestu,jak odsud pryč!!"
"Máš ostrý jazýček,to se mi líbí….jedním vítězstvím si můžeš vybojovat slávu,bohatství a svobodu…podmínka je,že musíš přežít.Jednoduché že?"řekl se škodolibým úsměvem.
"Ale proč sis vybral mne?Já o boji nic nevím?"
"Právě proto to bude zajímavější a lidé budou více nadšení a jenom se pohrnou!!"zasmál se a pokračoval "a teď se padej nažrat,za chvíli se začíná!Nechci abys mi tam umřel po jedné ráně".
Než jsem stačil cokoliv odpovědět,už mě zase stráže vedly zpátky do cely.Když jsme tam dorazili bylo už na zemi v talíři nachystané nějaké jídlo a jelikož jsem ještě nic nejedl,tak jsem se do něj hned pustil.Kupodivu nebylo zase tak špatné jak se na první pohled zdálo.Sotva jsem dojedl,už mě stráže zase vedly pryč,ale tentokrát jinudy a už z dálky jsem slyšel nějaké hlasy a výkřiky.Došli jsme k nějaké zbrojnici a já dostal lehký jednoruční meč,štít a na hlavu helmu.Zbrojnici jsme opustili a šli jsme rovnou k velké bráně za kterou už byly všechny ty výkřiky a všichni ti lidé čekající na náš příchod.Stráže otevřely bránu a postrčili mě dovnitř.Lidé začali jásat a tleskat.Pomalými kroky sem se vydal za Bargonem,který už tam stál připraven a kývnutím mě pozdravil.Vedle něj stála ještě jedna osoba,kterou jsem neznal.Vypadala stejně jako my,akorát neměla žádný meč ani štít,ale velkou obouruční hůl s velkou lebkou na jedné straně.

"Kdo to je?"zeptal jsem se Barona.
"Je to léčitel,myslím,že se bude hodit"odpověděl.
"Proti komu budem bojovat?"zeptal jsem se poněkud nervózně.
"Proti Taurenovi!!"
"Cože Tauren??Oni opravdu žijí??Myslel jsem si,že to je jen legenda!"
"Drž se za mnou přichází!"řekl a odstrčil mě do pozadí.
Země se začala jemně třást a najednou z protějších vrat se vyřítilo ohromné stvoření s býčí hlavou,mohutnými pažemi a s kopyty na nohách.V ruce měl obrovskou obouruční sekeru a na zádech těžkou kuši.Na nic nečekal a rozběhl se proti nám s rozpřaženou sekerou.Rozběhl jsem se do levé strany a léčitel do pravé.Bragon zůstal stát a byl připravený na první ránu.Tauren doběhl k Bargonovi a švihl sekerou,ale Bargon měl už v pohotovosti štít a ránu vykryl.Štít jen zapraskal a Bargon ránu skoro neustál.Taur vyslal další ránu a další a Bargon neustále couval dozadu a měl s ním velké problémy.Léčitel vší silou uchopil svou hůl a rozběhl se proti Taurovi.Hůl našla svůj cíl v Taurenově koleni a noha se mu na malou chvíli podlomila.Neváhal jsem a rozběhl jsem se taky udeřit.Rozpřáhl jsem se a chtěl jsem ho seknout do paže,ale Taur vyskočil ze země a mou ránu sekerou vykryl.Obrátil se na léčitele a jednou ranou ho hrudi ho poslal k zemi.Kosti jen zapraskali a léčitel se skácel k zemi.Diváci začali propukat v jásot.
"SAKRA"zařval Bargon :"Teď je to jen na nás!Běž na něj zezadu,já budu utočit zepředu!"zařval a já se hned stavěl proti Taurenovým ohromným zádům.Rozpřáhl jsem se a udeřil,ale tak nešikovně,že jsem trefil jen ohromnou kuši,která se mu na zádech kymácela.Taur vyskočil a kopytem mě kopl do hrudi a já v tu chvíli upustil svůj meč i štít a začal jsem se kutálet po zemi až ke stěně arény.Tauren mezitím kryl další rány od Barona a vypadalo to pro nás velmi špatně.Najednou jsem uslyšel ohromnou ránu,tak sem s bolestí zvedl hlavu a zahlédl,jak Bargon dostal ránu do nohy a upadl na zem a upustil přitom štít.Taur neváhal a jednou ranou sekery ho uspal navždy.Byla to tak velká rána,až se mu přelomila jeho sekyra.Vzal si kuši ze zad a otočil se směrem ke mně,chtěl ji nabít,ale mou ranou,jsem mu ji asi poškodil a byla nepoužitelná.Zahodil ji a rozběhl se ke mně.Pomalu jsem se začal zvedat ze země a hledal jsem svůj meč,ale byl bohužel moc daleko a nestihl jsem se pro něj natáhnout a Taur už byl u mě.Chytl mě jednou paží pod krkem a zvedl do výše.Snažil jsem se vytrhnout z toho mocného sevření,ale marně.Druhou volnou rukou mi uštědřil pár ran do hlavy a upustil mě na zem.Síly mi docházely a já nevěděl co dělat dále.Začala se ve mně hromadit zloba a zcela mě pohlcovala.Ani nevím proč,ale automaticky jsem najednou rozpřáhl ruce a začala se mi v dlaních hromadit energie,která vypadala jako dvě malé ohnivé koule.Na nic jsem nečekal a vyslal je směrem na Taura.Dostal je do hrudi a do paže.Zcela ohromen se zarazil a udělal dva kroky zpět,ale zloba byla ve mě příliš velká a já vytvořil další dvě koule a opět je vyslal na Taura.Jedna z nich ho zasáhla do hlavy a ten s ohromným hrdelním řevem se skácel k zemi.Já únavou taky padl na kolena,ale věděl jsem,že jsem vítěz!
Později toho dne jsem se opět probral ve své kleci a zrovna když jsem se snažil posadit zahlédl jsem ve stínu u klece nějakou postavu v tmavém plášti…



Povídky - Pomáhat se ne vždy vyplácí.

e spánku ho probudilo hlasité zabouchání na dveře pokoje. Posadil se a zažehnul svíci. Tma za oknem nasvědčovala tomu, že je ještě hluboká noc. „Kdo to otravuje takhle v noci?“ prolétla mu myšlenka hlavou. Bušení se ozvalo znovu. „Vydrž chvíli“ zavolal rozespale směrem ke dveřím. Narychlo na sebe navlékl svou rudou robu, jejíž spodní lem ohraničovaly složité obrazce vyšité zlatou nití. Přepásal se světle zelenou šerpou tak, že volné konce, ozdobené třásněmi, měl spuštěné po levém boku. Další zabouchání. Nazul si kožené boty a šel ke dveřím. Prkna podlahy při tom nepříjemně vrzala. Nahmatal konec dřevěné závory, nadzvedl a otevřel. Na okamžik strnul nikoho neviděl, pak pohledem sklouzl dolů.

Na chodbě stál mladý trpaslík. Vlasy měl slepené potem. Ve vousatém obličeji, oroseném kapičkami potu, byla znatelná únava i zoufalství. Jakmile uviděl ve dveřích člověka, hned vyhrkl: „ Díky Bohu pane. Musíš nám pomoci! Stala se hrozná věc.“ A popadl překvapeně zírajícího muže za ruku a táhnul ho chodbou někam pryč. Ten chvíli šokovaně trpaslíka následoval. Pak se vzpamatoval a vytrhl se mu z jeho zpocené dlaně.

„Tak počkat!“ zarazil ho. „Nejdřív mi řekni co se stalo a kam mě to chceš odtáhnout a kdo vůbec jsi?“ Dodal dost nevrle. Tohle zpropadené trpasličí městečko už ho začínalo pěkně štvát. Nejenže tu není co dělat a zdejší hospoda za nic nestojí. Již dlouho nejedl tak odporné jídlo jako to co mu dali k večeři. Postel na pokoji je rozkližená div, že se nerozpadne. Ale nenechají ho tu ani v klidu vyspat. A ke všemu se z kdovíjakého důvodu neobjevil ani Marcus, se kterým se zde v Thelsamaru měl včera sejít.

„Jmenuju se Lurg Deepwater. Jsem synem rybáře Warga. Už jsi o něm jistě musel slyšet pane.“

„Ne, nikoho takového neznám.“ odvětil muž. „Co se teda stalo tak naléhavého, že mě budíš uprostřed noci?“

„Povím ti to cestou, nesmíme ztrácet čas. Prosím pojď. Rychle.“ Naléhal trpaslík.

Nedůvěřivě si trpaslíka prohlédl. Moc se mu to nelíbilo. Vztáhl k němu ruku se zatnutou pěstí a vztyčeným ukazováčkem mířícím na trpaslíkovo čelo, mu pohrozil: „Pokud na mě šiješ nějakou lumpárnu, pěkně si to odskáčeš!“ Trpaslík na prázdno polknul. To muži stačilo. Otočil se a rychlou chůzí se vrátil do svého pokoje. K šerpě u pasu si připjal menší kožený vak. Z věšáku sejmul rudý plášť a připnul si ho kolem ramen. Přes hlavu si přehodil popruh s tornou a do ruky vzal svou hůl. Rozhlédl se po pokoji zda na něco nezapomněl. Naslinil si prsty a uhasil jimi plamen svíčky. Přistoupil ke dveřím ještě jednou se otočil a podíval se do potemnělé místnosti. Hlavice jeho hole ve tmě vyzařovala slabou namodralou záři.

„Můžeme už jít? Prosím pane! Není moc času.“ Ozval se za ním znovu naléhavý hlas Lurga.

„Jo, můžeme vyrazit. A pusť se do vysvětlování skrčku.“ Odpověděl nevrle.

Trpaslík se zatvářil uraženě a v očích se mu na chvíli zračila zloba. Hned se ale vrátil zpět ke zbědovanému obličeji. Muž si ničeho nevšiml a Lurg si v duchu ulevil. Vyšli ven z hostince a vyrazili po hlavní cestě směrem k severnímu konci Thelsamaru. Trpaslík se dal do vyprávění.
„Moje máma je uvězněna pod vodou v jezeře Loch..“

„Cože?“ Skočil mu do řeči překvapený muž.

„Ano, je dole pod vodou. A brzy ji dojde vzduch, proto tolik naléhám abysme pospíchali.“

„Co probůh dělá v noci pod vodou? A proč zkrátka nevyplave nahoru? Jak je to daleko? Na jak dlouho má vzduch?“ Zasypal trpaslíka otázkami zatímco opustili Thelsamar a mířili ke srázu, který se svažoval k hladině jezera Loch.

„Slyšel jsi pane někdy o sběru vodní rostliny Hvězdný třpyt?“

„Ne.“

„Tato rostlina roste v mělkých vodách jezera Loch. Přisuzují se jí magické účinky, ale jen za předpokladu že je sbírána za jasných nocí pod oblohou plnou hvězd.“ A ukázal rukou nad sebe. Skutečně obloha byla poseta nekonečným mořem svítících hvězd, jimž trůnil velký měsíc v úplňku. Pak pokračoval: „Máma tu rostlinu používá k výrobě předmětů, jídel, které pomáhají rybářům po nějaký čas lépe chytat. Povídá něco o nějaké stimulaci, ale tomu já nerozumím. Každopádně dnes byla opět na sběru Hvězdného třpytu a stala se nešťastná věc. O Treshadonech už jsi slyšel pane?“

„Ano, jsou to velcí plazi, kteří žijí v hlubokých vodách jezer.“

„Přesně tak. I v jezeře Loch tito Treshadoni žijí. Není jich zde příliš mnoho a do mělkých vod ke břehům zavítají jen zřídka. K naší smůle jeden z nich do mělkých vod zavítal a uvěznil pod vodou mou matku. Treshadoni jsou hodně agresivní tvorové a útočí od pohledu na vše co je menší než oni. Tvrdohlavě si hájí svá území. Proto jich v jezeře Loch není asi moc, zřejmě by se nesnesli. Máma si všimla blížícího se Treshadona na poslední chvíli a ukryla se ve skalách, kterých je po dně hodně. Naštěstí tam je i mnoho vzduchových kapes a v jedné z nich je máma. Nemůže ven. Ten plaz se pohybuje pořád kolem ní. Víš my jsme jen rybářská rodina a ve městě není moc takových, kteří by nám mohli pomoci. Naštěstí si otec dnes všiml, že jsi ve městě. A když se stalo to neštěstí vyslal mě hned pro Tebe. Jsi přeci dobrodruh? Takoví jako Ty, si určitě budou umět poradit s Treshadonem.“

„To se uvidí.“ Pomyslel si muž. Pomalu ho opouštěla nedůvěra k trpaslíkovi. Cítil se potěšen tím jakou naději do něj trpaslík vkládal. Už dlouho tento pocit nezažil.

Dorazili na hranu srázu. Dole zahlédl několik zažehnutých luceren. Jedna visela na zápraží kamenného rybářského domku. Další dvě byly na tyčích na konci dřevěného mola, které se táhlo kousek do jezera.

„Neztrácejme čas. Běžíme.“ Pobídnul trpaslíka a z chvatné chůze přešel do běhu ze srázu dolů k molu.

Na konci mola stál podsaditý trpaslík a sledoval zvlněnou hladinu jezera. Jakmile zaslechl za sebou dusot nohou, otočil se.

„Buď pozdraven Siole.“ Uvítal přiběhnuvšího muže.

„I Ty buď pozdraven…“ zapátral v paměti jak, že se jmenuje otec Lurga. „…rybáři Wargu.?“ Rozhlédl se po hladině jezera. „Kde?“

„Přibližně dvacet metrů tímto směrem“ ukázal rukou „a deset metrů pod hladinou.“

„Uf, deset metrů? Já myslel, že jsi Largu mluvil o mělkých vodách?“ Podivil se směrem k mladému trpaslíkovi.

„Nedej se zmást. Zdejší vody jsou opravdu hodně hluboké a od břehů se dno prudce svažuje. Deset metrů je na zdejší poměry vážně mělčina.“ Vysvětlil rychle Warg.

„Ten Treshadon tom stále je?“

„Ano.“ odpověděl sebejistě rybář.

„Dobře. Nebudeme ztrácet nyní čas. Když už jsem tu, nerad bych přišel pozdě. Prosím ustupte na břeh.“ Ani nepočkal až trpaslíci opustí molo a ihned si sundal tornu. Položil ji na prkna mola. Postavil se na konci směrem do jezera. Pravou rukou se zapřel o hůl a levou ruku si položil na hruď. Pak náhle vykřikl v démonické řeči „dreegth vuuree“ a levou rukou šlehl nad sebe. Kůže na jeho těle se začala stahovat, hrubnout. Během okamžiku vláčná kůže na jeho těle, díky démonickému zaklínadlu, zpevnila aniž by ho nějak omezovala v pohybu. Sehnul se k torně. Otevřel jednu postranní kapsu a vyjmul z ní jako dlaň velký namodralý krystal. Zavřel oči, napřímil se a pronesl „treeht fruuioth ler“. Krystal se vznesl nad jeho hlavu a začal ostře zářit modrým jasem. Siol rozpažil a pokračoval „sumraaqiem huirdu Voidwalker“. Krystal explodoval v modrý světelný výboj a zmizel. Hůl si připevnil na záda do speciálních úchytů.

Trpaslíci ohromeně sledovali jak se vedle postavy člověka objevila tmavá koule. Tak jim to z počátku připadalo. Ve světle luceren se na molu objevilo místo, které pohlcovalo světlo. Začalo vířit a zvětšovat se. Z čiré tmy se vynořilo něco co do značné míry pohlcovalo světlo z luceren. Vedle Siola stanul démon neurčitého tvaru. Jeho tělo bylo neustále vířící temně modré proudy stínů z nichž se vysunuly dvě ruce s velkými nátepníky. Nabyl výšky jako Siol. Na vrchu se objevil výstupek se dvouma planoucíma očima.

„Můj pane. Čeho si žádáš?“ zazněl démonův hlas v mysli muže.

„Potřebuji opět Tvé služby Gnagname.“ Odpověděl mu slovy a v mysli dodal „jdeme.“ Pak se otočil a skočil do chladných vod jezera Loch ihned následován démonem.

To vše se událo během malé chvíle a trpaslíci ještě dlouze po té zírali na konec mola. Už slyšeli mnohé o dobrodruzích a zvláště o těch co vládnou démonům, ale nikdy neviděli žádného ze zaklínačů v akci. Stále nemohli uvěřit tomu co právě viděli…

Siol udělal pár temp pod vodou. Pak se zastavil. Dlaněmi si obejmul krk a vydechnul vzduch. Z rukou mu do krku projel slabý výboj. Nadechnul se. „Dýchání pod vodou je prima věc.“Pomyslel si a rozhlédl se kolem. Právě včas, aby si všimnul jak se k němu ze tmy vynořila velká plazí tlama mířící na jeho hrdlo. Bezděčně před sebou zkřížil ruce. Čekal, že se mu do nich zaseknou ostré zuby Treshadona. Jenže v tom okamžiku se před něj vrhl Gnagnam a nechal plazí tlamu, aby se zakousla do jeho démonického těla.

„Díky.“ poděkoval Siol a rychle sňal ze zad hůl.

Gnagnam drásal svými pařáty z temnoty hlavu vodního tvora. Nevypadalo to, že by mu nějak moc ubližoval. Opačně to vypadalo mnohem hůře. Treshadon vykusoval z démonova těla kusy, které se pak ale opět slévaly zpět do těla.

Siol chvíli bojoval sám se sebou a orientací v prostoru. Souboje pod vodou nenáviděl. Konečně se mu povedlo zaujmout pozici tak, že se vznášel po straně soupeřící dvojice. Začal pod vodou odříkávat v démonické řeči zaklínadla. Plazí tělo se začalo otřásat pod tíhou kleteb, které na něj Siol uvrhl. Treshadon začal slábnout, přesto neúnavně dorážel na Gnagnama. Ten také zpomaloval ve své aktivitě, jeho rány byly obrovské, přesto nehodlal ustoupit z boje.

Siol viděl, že Treshadon pomalu, ale jistě začíná nad démonem vyhrávat. Rychle natáhl levou paži směrem k Gnagnamovi. Z dlaně mu vyšlehl žlutý paprsek, který se vnořil do démonického těla. Siol obětoval část své životní síly ve prospěch démona. A démon začal opět silněji mlátit do tlamy těžce raněného zvířete. Siol si oddechl. Používání magie bylo velmi vyčerpávající, sám cítil, že spotřeboval příliš mnoho své energie, byl unaven. Přesto udělal pár temp k soupeřící dvojici. Plazí tělo bylo doslova rváno kletbami. I tak se plaz nevzdával. Siol se nakrčil a začal odříkávat další zaklínadlo.Během několika úderů srdce jeho dlaň zmizela a byla obalena koulí v níž se všemi směry míhaly proudy temné energie. Vrhl kouli proti Treshadonovi. Koule se vnořila do jeho těla. Ozval se poslední zvířecí výkřik a Treshadon znehybněl.

Gnagnam si začal léčit svá zranění, která utrpěl v boji. Siol se začal rozhlížet kolem. Všiml si matné záře odkudsi z hlubin a vydal se k němu. Po chvilce doplaval ke skalní průrvě ve které byla ukryta rybářova trpasličí žena. Velmi ho překvapilo, že není v žádné vzduchové kapse. Jen tak tam stála vklíněna mimo dosah případných Treshadonových útoků. Na krku ji jemně zářil žlutým svitem perlový náhrdelník a volně dýchala. Před sebou měla velký síťovaný vak, v němž měla listy vodních rostlin.


Pokynul ji, aby ho následovala. Když uviděla Gnagnama zacouvala rychle zpět. A tak Siol Gnagnama propustil zpět do jeho sféry.

Po té společně s trpaslicí dopluli na hladinu a ke břehu. Trpaslíci ho zahrnuli přívalem slov díků a uznání. A pozvali ho k sobě domů, aby si vysušil oblečení a zahřál se svařeným vínem. Byl mile překvapen tím, že uvnitř rybářského domku to vypadá mnohem lépe, než v hostinském pokoji, kde trávil noc. Jeho oblečení rozvěšeli kolem zapáleného krbu a zabalili ho do deky.

„Mohu se na něco zeptat?“ přerušil Siol vyprávění Warga a jeho ženy o sběru Hvězdného třpytu.

„Jistě proč byste nemohl? Jsme vám strašně moc vděční.“ odpověděla mu Khara.

„Jakto, že jste pod vodou dýchala? Za to mohl určitě ten váš náhrdelník, že ano?“

Khara zvážněla. Pohlédla na svého muže. Ten ji zrakem cosi naznačil. Přikývla a pokračovala směrem k Siolovi: „Víte to je naše rodinné tajemství. Nikdo o něm neví. Jeto náš rodinný náhrdelník, který se dědí v našem rodu z mužovy strany již po generace.“ Pak vstala, vzala ze stolu špinavou lžíci, kterou už nepotřebovala. Odnesla ji do kuchyně. A nechala Siola v zamyšlení. Přičemž toho pozorně sledoval Warg a Lurg. Za chvíli se vrátila a zasedla zpět ke stolu.

„Smím ho vidět?“ zeptal se znovu Siol.

„Ne, to bohužel nepůjde. Už tak jste i tak viděl dost. Vaše věci budou brzy suché.“ Ukázala směrem ke krbu. Siol se tam podíval a v tom okamžiku mu vhodila Khara do vína malou tabletku, která se s kratičkým zašuměním okamžitě rozpustila…

*** *** ***

Hned ráno utíkal Lurg nahlásit do Thelsamaru, že jeho otec rybář Warg, nalezl časně z rána poblíž břehu utonulé tělo nějakého člověka…



Povídky - MALEEN
Příběh od malé holčičky, až do její "smrti".

LOVA AUTORA: Tento příběh jsem napsal z hlavy bez nějaké slohové, nebo příběhové úpravy a je to můj první dlouhý příběh, všechny místa jsou z mojí hlavy a nic není podle námětu, nebo jiného příběhu, i kouzla jsem si vymyslel. Tak se omlouvám, jestli nějaké kouzlo změním nebo upravím, vše je pouze moje fantazie.

dysi dávno jsem měla domov, bylo mi 7 let a měla jsem sestru, které byly 3 roky. Šla jsem ze školy domů, všude byl chaos, příliš moc lidí než normálně, pár lidí bylo smutných a někteří plakali, šla jsem přímo domů a uviděla jsem maminku, jak leží na posteli a pláče. Zeptala jsem se jí: "Stalo se něco, maminko?" a ona mi na to řekla: "Před hradbami se objevili Orkové,-(pláč)- tatínka povolali do obrany jedné z farem. Ale když se dlouho nevracel,-(pláč)- šla jsem ho hledat, nikde nebyl a tak jsem se zeptala jeho přítele Growna, jestli neví kde je….-(pláč)- řekl ze padl…". -(pláč)- V tu chvíli jsem ucítila jak je mi hrozně, začala jsem plakat taky a slzy mi padaly z tváře jako by pršelo….. tatínka jsem měla moc ráda, ale věděla jsem, že nic nezmůžu, alespoň ne teď. Chtěla jsem jít a doslova zabít všechny ty…. Orky.

Teď je mi 12 let, chodím do 7. tridy a přestěhovali jsme se do města Therasil, není jako náš bývalý domov, necítím se tu jako doma, až od chviličky, která mi změnila celý život. Ve škole jsem vždy déle než ostatní a studuju v knihovně o ruzných národech, bylinkách, příbězích a dalších věcech. Proto mě doma nikdo nečeká jako všichni rodiče s obědem na stole. Ale toho nelituju, od mála mám ráda soukromí a samotu.

Jednou se mě po hodine učitel zeptal, jestli přijdu za 5 minut do jeho kabinetu, že si se mnou chce promluvit. Řekl to klidným hlasem a já jsem si řekla, že stejně nikam nespěchám. Přišla jsem a on mě přivítal. V kabinete, který byl jenom jeho, se mě zeptal, co si myslím o tom, proč si mě zavolal. Já nevěděla co říct…. "Nevím, pane učiteli." A on na to: "Brzy na to příjdeš, pokud se nemílím…… dlouho jsem uvažoval, zda je ten spravný čas, a rozhodl jsem se, že teď. Vím o tobě víc než si myslíš, jsem… něco jako Mág…. Warlock…." Ja málem nevěřila vlastním uším, Warlock? V tomto městě? Co by tu dělal? Vždyť černá magie je v tomto městě přísně zakázaná a trestaná. Jen jsem tupě zýrala a hlavou mi šlo tolik otázek. Nakonec jsem ze sebe dostala slova jako pochyby. Řekla jsem mu moje otázky, jenže si jen odfrkl, "A proč myslíš, že to říkám jenom tobě? Já kdysi byl stejně mladý jako ty. Taky jsem zažíval ten samý pocit samoty jako ty a měl jsem obrovské sklony číst příběhy o lidech jako ja nyní. Vím že nevěříš v boha jako většina lidí ve městě, ty myslíš na… Plamenou Legii, zdá se ti o ní, viď? Máš sny o tom jak budes Warlocka. Jenže, háček je, jak se naučit temnote…." Já nechápala jak to všechno ví, koukala jsem mu do očí a šlo vidět, že je nemá jako většina…. měl je jiné… temné, přesně řečeno. Já jsem nemohla mluvit, doslova jsem měla spoutanou pusu. Dal mi šálek velmi černého čaje, a já jsem se jenom podívala na čaj a řekla: "Co je to za čaj, pane učiteli?" "Neříkej mi prosím pane učiteli, to jenom ve třídě a když nebudeme v soukromí, bude lepší, když si budeme prozatím tykat. Jsem Warg Bloodsewn. A tenhle čaj je z rostliny, která roste asi 50 kilometrů odtud… Tu v tomhle městě nikdo nezná, a asi ani neviděl. Když ho vypiješ, pocítíš sílu a magii, dočasně. To je základ nového Warlocka, který nemá v rodině ani jednoho kouzelníka. Vypij tento čaj, věř mi aspoň trochu, asi to je pro tebe dost, ale co takhle kdybych byl tvůj učitel temné magie? Ven tě můžu jako dospelý vzít, aniž by stráže měly problémy. Tam tě můžu učit, kolik jen budeš chtít. Přeješ si, aby to byla skutečnost?" "Já…. musím si to rozmyslet…" řekla jsem, a on dodal jen: "Hlavně nikomu neříkej o našem rozhovoru tady, ani matce, nebyl by to nejlepší nápad. A… ten čaj." "Jistě". Napila jsem se, a ucítila zázračnou moc, jak proudí mým tělem a je všude. Cítila jsem se silnější a svěžejší.

Přišla jsem domů dřív než obvykle, nešla jsem do knihovny a celou dobu jsem přemýšlela o Wargovi. Když jsem přišla domů tak sestra dodala "Nějak brzo". Nevím co to mělo znamenat, ale pochopila jsem to jako to, že ji je 8 let a tak ji občas vypadne z pusy i to co nechce, taky se mi to stávalo. Máma dělala oběd a tak jsem měla po dlouhé době oběd s rodinou u jednoho stolu. Po jídle jsem šla ven, kamarádku jsem měla jen jednu a to byla Threma, byly jsme skoro stejné, ale od toho rozhovoru jsem pochopila, že asi ne tak stejné. Tak jsem namířila rovnou do školy a do knihovny. Koho bych tam nepotkala, Warga. Přišla jsem k němu a řekla "To asi nebude náhoda že…. jste tu taky." "Ne, čekám na tebe, snad sis to rozmyslela a urovnala v hlavě." "No, nevím co to ma znamenat, ale myslím, že…. že…. že budete můj učitel." "Výborně, máš čas? Pojď se mnou do kabinetu." Tak jsem šla. Přišli jsme tam a on otevřel skříň, byla plná různých knih, vytáhl po několika minutách 4 z nich, jedna se jmenovala: Umění černé magie, Druhá: Herbalismus a recepty pro začátečníky, mezitím Warg připravil stolek s láhvema a různýma alchymistickyma věcma a řekl "Tady do kabinetu nikdo nikdy nechodí a za celou dobu nebyl, kdykoliv budeš chtít můžeš přijít, a učit se, chces náhradní klíč? Můžu ti ho dat... ale pouze od hlavních dveří, taková je podmínka." Řekla jsem že ano, ale pořád jsem tomu nemohla uvěřit. Dal mi do ruky klíč, a já pokračovala s knihami, ta třetí se jmenovala: Zásady správného užívání alchimystického stolu, a poslední: Historie černé magie. "Ty knihy dej prosim tady na zem." Dala jsem je tam.

Když jsem přišla domů opět o něco dříve než jsem měla v plánu, šla jsem si vyčistit zuby a šla hned spát. Ráno jsem šla do školy a zrovna jsme měli Historii, učitel vešel a řekla bych, že mi i trochu nadržoval s písemkou kterou jsme psali, dal mi za 9bodu z 12 jedničku, samozřejmě se kamarádka v lavici dívala a zeptala se jakto že má za 2 a ona za 1 když mají stejný počet bodů, řekla jsem, že ona má skupinu A a ja B, možná otázkama. Samozřejme jsem ji lhala. Byla to poslední hodina a tak jsem šla do kabinetu, učitel tam nebyl a tak jsem šla číst Umeni temne magie. Po další hodine, učitel asi učil, se vrátil. Usmál se na mě a řekl, že čtu rychle. Ale potom začal zase mluvit "Čtení si nech na potom, měl bych tě naučit základům ohnivé magie, z té pochází většina černých kouzel, musíme ale ven." Šli jsme za hradby do lesa, ať nás nikdo nevidí, nevím proč, ale důvěřovala jsem mu víc než někomu jinému… Začal mi vysvětlovat, že Warlockové mají kouzla, která svoji oběti způsobí pomalou smrt, za to mágove preferují rychlou a explozivní sílu. Došli jsme k pláni, a Warg mi začal vysvětlovat, co a jak mám dělat, co si představovat, a že pro ohen stačí lidská slova, až na černou se musím naučit řeč plamené legie. Řekl pár slov a na prstu se mu zjevil malý plamínek, to nejlehčí, co by mi mohl ukázat, dodal. Vysvětlil, že se mám soustředit myšlenkama na prsty, představit si jak mi ten plamínek začne hořet, jak vznikne, tak hlavně myslet a soustředit se na ten plamen, aby nezmizl. Zkusila jsem to. A teď mi řekl: "Dobře si pamatuj tato slova, v kabinete ti dám knihu na kterou jsem zapomněl, slovíčka…. Quwee dar", řekl to rychle, ale srozumitelně. Zkusila jsem to, a jelikož jsem vypila včera ten čaj, cítila jsem znovu ten pocit. Byl úžasný a pomalu i návykovy… Plamínek nevyšel.. Byla jsem zklamaná. "Napoprvé se to ještě nikomu nepovedlo, to nic, udělala to ta moc co tě obklopila, ta tě znervóznila a přestala jsi myslet na svou práci, zkus to znovu." Zkusila jsem to, ale už jsem necítila tu moc, soustředila jsem se a měla zavřené oči, nějak jsem věděla, že to nevadí a že ze začátku to pomůže, nevím jak. Ucítila jsem plamen na ruce a byla šťastná jako nikdy, ja vykouzlila oheň! Radovala jsem se, ale plamen zhasl a to tím, že jsem na něj nemyslela. "Musíš na něj myslet, pořád, ze začátku to bude obtížné myslet na jednu věc, ale časem to budeš umět." Citila jsem se unavená… "Nejsi zvyklá na magii, i tohle tě oslabí příliš, třeba já už ani nevím, že to se mnou něco udělalo a zároveň na plamen můžu myslet a bavit se s tebou, to přijde." Byla jsem opravdu ospalá a šli jsem rovnou do města, když už jsme byli na ulici, Warg řekl, ať už jdu raději sama.

Přišla jsem a máma se mě zeptala jakto že jsem tak ospalá… ja na to: "Moc jsem se nevyspala, jdu si lehnout, dobrou." A ráno do školy, až jsem šla do kabinetu číst knihu kterou mi tam nechal Warg. Sotva jsem dočetla 45. stranu, přišel Warg opět s návrhem jít ven, tak jsem šla, co jiného mi zbývalo. Byla jsem už tak ráda, že mi dal tolik věcí. Venku, mi Warg ukázal květinu Sylfand, dal mi za úkol ji nazbýrat a az jich budu mít všech 30, ať přijdu za ním, že bude kousek vedle. Podal mi brašničku a já jsem si ji hrdě připnula k pasu. Šel za roh a ztratil se…… Za celou dobu se nic zvláštního nestalo, aspoň že tak. Šla jsem hledat Warga, našla jsem ho po 5 minutách jak něco dělá, byl otočený zády. Šla vidět záře, a já si řekla, že chvíli počkám…. Uběhlo dalších pět minut a já si řekla, že už asi nemá cenu čekat, dřív než jsem došla, vstal a otočil se, "Vidím že máš všechno, přečti si kapitolu 1. a 2., zkus si udělat jednoduchý lektvar, kdyby se ti nepovedl ani druhý, počkej na mě, ukážu ti to. Teď zkus plamínek a udrž ho minutu, měla bys to zvládnout, ale budeš unavená víc než včera." Zkusila jsem to, povedl se, myslela jsem 30 sekund, potom dalších 15 a dalších 15, potom jsem nemohla. Pustila jsem ruce a lehla si do travy. "Tak dlouho jsem ještě nikoho neviděl aby udržel na podruhé plamen minutu. Máš talent, teď do postele."

Byla jsem tak unavená, že jsem zapomněla na brašničku u pasu. Máma se hned zeptala kde jsem to vzala, "Našla". Dívala se na mě podezíravě, "A kde?" "No… u cesty na hlavni ulici". Opět podezíravý pohled… "To je fuk, bude lepší, když to dáš strážím a ať to dají tomu komu to patří". "Já si ji chci nechat". "Žádné odmlouvání děvče! Pořád jsem tvoje matka a ty mě budeš poslouchat!" "Dobře" Měla hodně špatnou náladu, nikdy jsem ji takovou neviděla. Řekla jsem že ji tam zítra dám. A šla spát.

V neděli ráno jsem brašničku našla tam, kde jsem ji dala, aspoň že tak. Řekla jsem, že jdu nahlásit tu tašku a potom do školy. "A co snídaně?" "Nemám hlad." "Jak chceš." Tak jsem šla, ale přímo do školy, ježte že naše škola je i o víkendech. Šla jsem do kabinetu a Warg si něco četl. Pozdravila jsem, a šla se podívat na knihu o alchimii, četli jsme si asi hodinu. A mě se najednou objevila myšlenka, proč mě vůbec Warg nechá u něj v kabinetě, proč mě učí, proč mu můžu dokonce tykat?. Zeptala jsem se ho na to. "Protože kdysi dávno….-(mlčení)-… ne, nic jsem neměl říkat, zapomeň na to." Z jeho hlasu jsem poznala, že bude lepší se ho neptat. Pročetla jsem si ten lektvar, který jsem měla umět a vytáhla jednu rostlinku Sylfand, jedna na jeden lektvar. Ze stolku několik láhví a připravila jsem si vše. Warg se na mě usmál. To mě potěšilo. A zkusila první lektvar. Vše jsem udělala podle návodu jak to bylo napsáno, ani jeden z nejjednoduších lektvarů jsem neudělala. Smůla. Zkusím další, ten se mi povedl z půlky, nedala jsem tam tolik vody na začátku jako předtím. Ale raději jsem ho nezkoušela, "Ten byl lepsi." Další dopadl stejně. "Já to neumím." Řekla jsem. "Ale jsi blizko, jestli na to přijdeš sama, budeš to mít lepší, než abych ti to udělal." "No, zkusím to." A ten se vážne poved, měl modrofialovou barvu, vypadal divně, ale uklidnil mě Wargův pohled a úsměv, asi se poved, řekla jsem si. "Než ho vypijes, udrž oheň jak nejdýl to dokážeš, potom lektvar vypij do dna. Plamen se povedl a držela jsem ho asi stejně jako včera, možná o několik sekund déle. Byla jsem opravdu unavená, a vypila lektvar, měl hroznou chuť. Ale šlo to. Cítila jsem jak pomalinku nabírám sílu. "Počkej pár minut, budeš se cítit opět stejně, téměř." Skutečně, po pár minutách mi bylo dobře. "Opakuj to pořád, dokud ti nedojdou lektvary, bude to na dlouho, ale co se dá dělat."

Večer, před očima jsem měla poslední lektvar. Vypila a počkala, plamen už jsem udržela na 4 minuty! Skvělý pokrok. Dokonce se nemusim jen tak soustředit, ale už se můžu i rozhližet a říct slovo, ale jen jedno. "Skvělý pokrok, asi bys už měla jít domů. Zítra přijď a půjdem do lesa." "Ano, a můžu si u tebe nechat brašnu? Doma mě máma s ní nechce vidět." "Aha, no, tak jo. Dám ti ji do mojeho stolu, první šuplík odzhora." "Dík."

Uběhly 3 dny a já dokázala mluvit a mít plamen zároveň tak 15 minut. A Warg mi dal další brašnu, ať můžu mít venku zásoby na cvičení. Šla jsem po učení, kam jinam než do kabinetu. Warg mi řekl, že mě naučí vrhat oheň. Tak jsme šli ven. Došli jsme na louku, já si nazbírala pár květin na lektvary a Warg mi vysvětlil, jak se to děla. Pochopila jsem že princip je zcela stejny, až na jiné myšlenky a slova. "Znáš slovíčka Maleen?" "Ano." "Tak se ukaž, co třeba támhle ten kámen?" "Uvidím co se dá dělat."… Povedlo se! Ohnivá koule se roztříštila o kámen, který trošku zčervenal. Měla jsem sílu ještě na jeden. Ten dopadl stejně, ale musela jsem se napít té příšerné chuti, která mi nechutnala čím víc jsem jí pila. Ale přišla jsem na to, že když ji budu pít po částech, tak se nic nestane. Warg říkal ať to dělám ještě několikrát. Díval se, ale nic neříkal. Vypila jsem 12 lektvarů a to mi stačilo na to, abych měla o trochu větší sílu po každé kouli. "Princip už chápeš skvěle, ale bez mého povolení nezkoušej žádné jiné kouzlo, to mi slib. Nejsi dost silná na to, abys je udržela, mohla bys umřít vyčerpáním z jediného kouzla." "Slibuju."

Po týdnu jsem uměla 4 ohnivé koule, jedna z nich měla za oběť krysu. Nebylo mi jí líto, jsem bezcitnějši než jsem byla, ale po první kryse mi bylo špatně, smrděly její zbytky a celá byla rozteklá a spálená. Hnus. Ale u té poslední mi bylo rozhodně lépe. Warg mi ukázal jeho tajnou chodbu přes hradby. Ale říkal, že je to tajné. Když jsem tam byla poprvé, chodba byla malá, poloviční jako Warg. Možná proto, že to asi dalo hodně práce, ale, kdy by to Warg dokázal udělat? Zeptala jsem se ho na to. "Asi víš o Démonologii, to byl Imp, můj dlouhý přítel. Trvalo to několik mesíců a dnů, nepočítal jsem to." "Imp? A můžu ho vidět?" "Možná ti ho dneska ukážu, ale nevím jak se bude chovat, je zvykly zabíjet a ne se přátelit." "Chci ho vidět." "Dobře." Ale první jsme šli ven. Pěkně mě bolely záda. "Řeknu mu ať zvýší strop. Je malej a asi to špatně odhad." Okolní krajina byla skoro stejná, když jsme vylezli z tunelu, šly vidět jen spodní části hradeb, ale tunel byl dobře maskovaný, když byl na sklápěcí dveře v hlíně. Dveře šly otevřít s větší silou, ale dalo se. "Dnes tě naučím jak nepřítele obklopit ohněm, velmi silné kouzlo. A až ho budeš umět ovládat, tak si ho vyzkoušíš v praxi, ne?" "Jak v praxi?" "Na vlcích, několik kiláků na sever, asi 8." "Když mi pomůžeš, moc toho nevykouzlím." "Samozřejmě že nebudeš sama. Pustíme se do toho kouzla." Slova jsem znala, ale myšlenky mi musel vysvětlit, v knize ta část byla od něčeho špinavá. Ze začátku se mi to nepovedlo, udělala jsem ohnivou clonu, ale kruhu se to moc nepodobovalo, a příliš mě to vysílilo. Podruhé se to skoro povedlo. Ale plameny byly moc krátce na smrt. Potřetí, konečně! Kámen byl červený a to víc než dost, měla jsem radost. "Skvěle! Udělej to ještě párkrát a můžeme jít." Udělal jsem to ještě pětkrát, a měla jsem dost. Lektvar me zachránil před spaním. Tak sme šli k tunelu, Warg se zastavil a řekl "Pořád ho chceš vidět?" "Asi jo." "Tak jo, ale dej si trochu pozor, prosím." Démonicky se s někým v mysli asi bavil, a najednou se před námi objevil z plamenů, Imp. Tak malý ale nebezpečný. Měl drápy kterými by mě mohl kdykoliv rozpárat, ale Warg mu asi vysvětlil, že to nemůže. Za chvíli Imp zmizel v plamenech. "Teď pojď." "To bylo vše? Čekala jsem toho víc." "Například?" "No, nevím…" "Tak jdem." Došli jsme k tunelu a do školy, tunel byl za školou v zahradě, ale opět zakopaný, o dost pečlivěji. Imp to asi dělal jen večer. A když nikdo nebyl ve škole. Kdo ví….

Po několika dnech, to jsem chodila ven cvičit sama. Jsem uměla dvakrát za sebou, obklopit plameny, opět to schytala i nějaká ta krysa, nezbylo z ní nic, co by bylo po hromadě, hnus, ale mě to bavilo, nechápala jsem proč, ale po té kryse jsem se těšila na vlky. Warg, ale přišel s tím, že mě naučí, ať můžu kouzlit více, něco jako meditaci. Posadili jsme se, a myšlenkami jsem se dotkla své mysli, a představila si, jak vyčerpání ani nepociťuju. Pomohlo to jen trochu, ale pár dnů a cviků mi pomohlo. Uměla jsem Třikrát za sebou obklopit ohněm. Na krysách se to dělalo lépe a rychleji, představa ohně na kryse než na kameni byla lehčí. Představa jak hoří krysa, než jak kámen vzdoruje ohni, byla prostě jedním slovem lepší. Po týdnu, jsem uměla pětkrát obklopit ohněm. Warg do kabinetu přišel, "Jdem na vlky?" "Teď?" "A kdy?" "Tak jo." "Jdi napřed, a nasbírej si Sylfand, jo a lektvary, aspoň pět." "Jasně." Po pár minutách Warg přišel, a měl na sobě koženou krásně zdobenou zbroj. Já jenom triko a prosté kalhoty…. "Mám pro tebe méně kvalitní, ale lepší jsem nenašel, na." "Dík, hned si ji obleču." Byla jsem ráda, že mám aspoň to, ale byla mi trochu velká, jenom trochu. Ale lepší než aby byla malá. "Sluší ti, tak jdem?" "Dík za lichotku." Šli jsme asi 50 minut. A před náma sme viděli dva vlky, velké a huňaté. Měli velké a ostré zuby. "Máš první šanci." "Dobrá." Zkusila jsem prvího dát do mojeho kruhu plamenů. Vlk chvíli skučel, pištěl, utekl několik metrů a tam lehl spálený na popel. "Dobrá práce. Tohle jsem nečekal." A od Warga na rozdíl od ohně vyšla temná koule, jako moje koule, ale ta byla černá a když se dotkla vlčího kožichu, pohltila ho celého, kňučel, řval, skákal. Nakonec spadl do trávy, teda jeho zbytky, které byly roztopené do morku kostí. Musel projít podle jeho skučení hroznou bolestí, neskutečou. Zpoza křoví vyskočili čtyři vlci a běželi dva na mě a dva na Warga. Před Wargem se zhmotnil plamen, který pohltil dva z nich, zmizeli s řevem, ne skučením, ale pískotem a řevem. Já jsem hodila ohnivou kouli na jednoho z nich. Ta ho srazila na zem a hořel mu kožich, kutálel se ve snaze plamen uhasit, povedlo se mu to a utekl skoro bez kožichu. Poslední na mě skočil, povalil mě na zem a já myslela, že je to moje smrt. Drápl mě do nohy třemi drápy, cítila jsem velkou bolest, ale zdaleka ne tu, jakou prošli jiní vlci. Křičela jsem bolestí, a cítila jak mi teče horká a rudá krev po noze, potom jsem viděla, jak vlk kousl do mojí zbroje, ta mi zachránila život, netrefil se a kousl do opasku z železa. Natahoval se aby mi uštědřil lekci, ale Warg byl rychlejší a vlk doslova odletěl a tam narazil do stromu, šlo slyšet jak mu křupaly kosti, zlomená žebra… Přestávala jsem pomalu řvát, už jsem nemohla, ale ta bolest byla velká. Drápy mi zajely až ke kosti, ale měla jsem štěstí. Warg ke mně přišel a říkal ať se nehýbu, z jeho brašny vytáhl nějaký lektvar, nikdy jsem o něm nečetla, nakapal mi z něj půlku do rány, štípal ještě hůř než ty drápy. Křičela jsem, ale po chvíli jsem cítila jak se mi stahuje maso a zároveň kůže. Rána bolela jen z malé části než předtím. "Děkuju." "Měla jsi štěstí, promiň, že jsem to nestihl dřív." "Ty za to nemůžes, dík za pomoc." "To nic, jak se cítíš?" "Jako by mi nic nebylo, co to je za lektvar?" "Složitý, ten namíchá jen zkušený alchimista. Máš sílu pokračovat nebo jdeme domů?" "Cítím se zase normálně, myslím, že to zvládnu." Tak jsme pokračovali dále do lesa, běželi proti nám tři vlci, všichni na Warga, jednoho jsem sundadla já, zbylo z něj jako předtím, velmi málo tekutin. Další se rozpustil po černé kouli. Třetí se otočil a utíkal pryč. "Je tvůj." Vystřelila jsem ohnivou kouli, vlk se skutálel na zem a dělal co se dá, měl výdrž, dokonce běžel a přitom mu hořel ocas a část těla. Spálila jsem ho za živa. Nikde nic, bylo mi zle z toho co jsem viděla. Blila jsem, a měla před očima ty vlky, co z nich zbylo. "Jdem zpátky?" "Jo."

V kabinetu jsem zhodila tu težkou koženou zbroj. A Warg ji uklidil někam do sklepa. Vůbec jsem nevěděla, že ve škole je sklep. Bylo asi 19:00 a začínalo se stmívat, udělal jsem pár lektvarů a šla domů. Povečeřela a máma mi řekla "Chtěla bych vidět tvoji žákajdu, dlouho jsem ji neviděla." "Hned ti ji donesu." Sakra! V žákovské jsem se o moc zhoršila, měla jsem samé trojky. Když to máma viděla, "Co to má být!? Proč ses tak zhoršila!? Jenom Historie vypadá normalně. Máš domácí vězení!" "Ano mami, slibuju, že se budu učit." "To bych ti radila!" A bylo po srandě, jediné co bylo tak škola a hned domů. Začínala jsem mít mámy víc než dost, ale měla pravdu, bez učení…. však to zná každý na zpaměť. Ve škole jsme první dva dny neměli historii, tak jsem Wargovi nemohla říct co se stalo. Musela jsem se pořád učit ať můžu být konečně v kabinetě a učit se o magii………. Po středě jsem Wargovi řela co se stalo, že mám domácí vězení. "Z toho si nic nedělej, jen se musíš učit i učivo ve škole."

Po dvou týdnech jsem se zlepšila a máma mě konečně pustila pod podmínkou, že se zlepším. Mezitím jsem vypilovala pár kouzel doma, z okna. První jsem šla do kabinetu, kde mě Warg pozdravil s tím, že jsem mu chyběla. Navíc i něco přidal a to, se mě velmi dotklo. "Jsi jako moje dcera, ale já žádnou nikdy neměl." Tohle mi řekl, a já mu poděkovala. Nevím proč mi to řekl, ale bylo to hezké, a upřímně to znělo z jeho úst. Připadal mi jako můj táta, ale to by se zrovna nehodilo. Šli jsme na vlky, tentokrát už jsem měla menší praxi, tak jsem se tolik nebála a nebylo mi zle z toho pohledu, jeden vlk z asi dvaceti. Mě málem kousl, ale uhla jsem jeho skoku, což bylo nejen ontížné, ale nikdy jsem nebyla tak rychlá a pohotová. Dopadl na prázdno a když se spojila moje koule s černou dohromady, vzniklo něco velmi silného, tak silná žiravina, že kdyby ji vlk měl vzdorovat, tak by zažil nepředstavitelnou bolest. Sekunda mu stačila na to, aby lehl. Kouzlit jsem už uměla o hodně lépe, dva lektvary nebyly zase tak moc podle Warga, "Skvělý výkon, jak jsem řek, máš talent."

Zítra jsem dostala dvě jedničky tak jsem se nemusela bát co mi doma řekne máma. V kabinetě, jako každý den, až na jeden rozdíl. Warg mi dal další knihu, řeč plamené lagie, bude mi trat dlouho, než se to naučím a až to budu umět o dost lépe a budu rozumět slovům, že se budeme bavit tím jazykem. Nevím co by na to řekli lidé ve městě, přišlo mi to jako zrada Aliance, mluvit tou řečí, nikdo kromě Warga nevěděl, že umím kouzlit. Venku mi Warg ukázal nové kouzlo o kterém jsem četla. Plamený úder, nebo-li ohnivý kruh. Skupinové kouzlo, konečne něco na vlky. Vlci začali vymírat, po těch dnech mého studia, měsíc jsem se učila mluvit řečí plamené legie, uměla jsem jen několik slov, ale pár vět taky. Oheň jsem ovládala víc než dobře. Cítila jsem se jako vyjímka ze všech děcek ve škole. Ale černá magie je zakázaná, natož abych mluvila tou řečí démonů. Pomalu jsem se blížila na stranu hordy, měla jsem chuť poslat do nebes nebo pekel několik lidí, ale neudělal jsem to. Horda mi byla bližší, než kdy jindy a pomalu jsem začínala odpouštět orkům vraždu mého táty. Warg říkal, že se můžu naučit hodně jazyků, řeba Orkštinu, když budu chtít, knih je dost. Ale to je vedlejší, orkština je hlavní jazyk Hordy, ale při střetu s orkem se může hodit.

Po roce jsem měla 13 a uměla jsem víc kouzel než předtím, a pomalu jsem mluvila plynule démonsky. Na narozky jsem dostala doma naprostou kravinu, a to knihy a různých věcech, na ty sem neměla čas. Takže ty nepočítám. Zato Warg mi dal Kompletní koženou zbroj, ale bez helmy, ta by mi mohla vadit. Zbroj byla asi hodně drahá a byla kvalitnější než ta předtím, nevím kde vzal ty peníze. Ale byla jsem mu vděčná, navíc mě naučil černou kouli z temnoty, takovou kterou používal i on. Byla rychlejší na seslání a byla…. bolestivější. Hned potom mě naučil jak měnit cíle při střelbě, je to celkem obtížné, ale mám praxi. Měla jsem velkou výdrž s ns vlky už jsem chodila sama, Warg mi dal vždy lektvar. Vlků bylo čím dál tím méně, musela jsem chodit dál do lesa. A navíc, naučila jsem se přemisťovní v čase, myslím, že se tomu říká "Blink". Fajná věc. A zvýšila jsem rychlost a zranění mojich kouzel…. Když jsem se vrátila z lesa, s krví v láhvích, a několika květinama, namíchala jsem si lektvary. Na menší lěčení, něco jako od Warga, ale slabší, silnější regeneraci výdrže, základní lektvary už mi pomohly jen částečně, a zrychlení mojí rychlosti v běhu. Když mám na malé, tak jsem ryhlejší než vlci a za běhu umím kouzlit.

Warg přišel s tím, že se seznámí s mojí mámou, abychom mohli chodit na několik dnů do lesů a na praxi v kouzlech, "Nějak si to promyslím, máma zrovna nemá na seznamování náladu, poslední dobou je dost protivná." odpověděla jsem, "Byl to jenom nápad." Takže se nic nového nestalo, a za několik nudných dnů učení a zabíjení vlků, jsem se měla naučit vytvořit kámen, který má léčivé účinky, po aktivování dokáže za pár sekund vyléčit i těžší rány. V kabinetě mi to učitel vysvětlil, v knize o tom bylo málo, že kámen se vyrábí dlouho a jeho nabití na léčení taky není nejrychlejší, ale pomocník je to skvělý. Pro jeho vyrobení potřebuju znát slova a dát kameni celý a vyčerpávající den k začarování. Našla jsem si vhodný kámen, který se mi líbil. A podle knihy jsem zbytek dne a celý příští zbytek dne vyhradila pro kámen, mezitím jsem vypila asi 5 lektvarů, bylo to vyčerpávající. Celé hodiny jsem mu odevzdávala svoji sílu, a nybíjela kámen energií, v konečný den, před pár hodinama do konce, kámen zcela svítil zeleně a vyzařoval energii. Byl úchvatný a tajemný. A když už měl dost mojí energie, nechtěl víc, tak jsem šla do kabinetu za Wargem. Nebyl tam, asi venku zbíral bylinky, tak jsem si četla a udělala ze zbývajicích rostlinek Sylfand 3 lektvary. Moje zkušenost s lektvary se o hodně zlepšila, umím 3 druhy lektvarů, aby se mi všechny povedly, už žádné lektvary nezkazím, a dělá mi to radost. Často je používám pro pomoc, když mě vlci pokoušou, nebo podrápou, ale taky když jsem unavená od kouzel. Ale teď mám používat můj kámen, uvidím co dokáže. Do kabinetu se Warg vrátil až po dvou hodinách. Ukázala jsem mu kámen, a Warg mi řekl, jak ho používat. A řekl, že k nabití kamene už nemusím odesílat svoji energii, stačí ho pokapat lektvarem a počkat nějakou dobu na nabití. Šla jsem po chvíli s Wargem do lesa k vlkům, a jak jinak, vlci už o mě věděli a byli připravení, se schovat, nebo zaútočit ve smečkách, bylo to dost nebezpečné, ale ve dvojci vlci neměli šanci. Někdy mě dokázali zranit, Warga ne, asi měl štěstí, že po něm nikdy nešli. Vždycky šli na mě. Tohle nechápu. Ale já měla šanci využít můj kámen. A po nějak době mě opravdu ošklivě pokousal jeden z deíti vlků. Kousl dvakrát a já opět cítila, jak mi po noze a ruce teče horká krev. Po těle mi tekla jen část a já opět řvala bolestí. Ale naučila jsem se v bolestech odhodit vlka ohněm. Namáhavé, ale uměla jsem to. Po boji, ke mně přiskočil Warg a řekl ať použiju kámen, zkusila jsem ho, zaměřila myšlenky a řekla démonická slova. Na mém těle se kůže s masem začaly stahovat a hojit, jako by se mi nic nestalo. Kámen pohasl a po hodinách se pomalu obnovoval, podle Warga jsem ho pokapala lektvarem na léčení, kámen zasvítil a jeho nabíjení se zrychlilo. Fungoval tak dokonale! Hned jsem si ho oblíbila.

Prý kámen můžu použít i v boji, že nemá nějaký problém poradit si při uzdravování s novými ranami, jeho účinek trvá 7 sekund plus mínus. A nové rány se hned zacelujou. A zítra mě Warg chtěl naučit vyvolání mojeho prvního peta, Impa! Těšila jsem se, a když jsme šli ven, stěny byly vyšší a já se nemusela tolik hrbit, Warg mezitím řekl:. "Dnes vyvolám svého Impa, ucítí že máš silnější vůli a moc, bude ti ukazovat přátelství, prozatím." "Snad se nemýlíš" odvětila jsem. Tak jsme dorazili na místo kde nás nikdo neviděl, daleko od hradeb. Warg opět navázal spojení s Impem a povolal ho na svět. Imp se znovu oběvil v plamenech a zapáchal nějakým smradem. "Svojeho Impa budeš mít na pořád, když umře, znovu ho můžeš oživit s kamenem duší, podobný tvému kameni, ale je v něm duše, když zabiješ vlka, můžeš z něj vysát duši. Neptej se co se s jeho duší stane, ale to ti všechno vysvětlím později. Impa a ostatní pety můžeš učit novým schopnostem, třeba ho můžeš naučit lepšímu kouzlu, například plošnému Plamenému úderu." "To by bylo skvělý." Tak mi vysvětlil postup, spíše zopakoval. Vyzkoušela jsem to, ale místo toho vyšel velký výbuch a spálila jsem krajinu kolem, no nic, napila jsem se lektvaru, a za chvíli to zkusila znovu, povedlo se! Imp byl malý, ale z jeho temných očí šla vidět zákeřnost a jeho malá moc. "A tady je tvůj nový přítel na celý život." Můj Imp vypadal čistě a nesmrděl. Jenomže ti dva Impové byli jako jedna rodina, šli k sobě a bavili se o životě, jako nic, jako by se znali celou dobu. Zajímavé, rozuměli si. "Impové jsou hloupí, ale dost chytří na to, že je jich už tak málo na to, že se zabíjením sami vyhubí."

Warg říkal, že Imp toho moc nevydrží, ale kdyby se něco stalo, vysvětlí mi jak ho rychle povolat k životu. Šla jsem do lesa s Impem, a Imp dokonce vycítil vlky, jak se chystají k útoku, řekl mi řečí plamené legie o vlcích, tak jsme se připravili, a vlci vyskočili z křoví, Imp hodil Ohnivou kouli po jednom z nich, ten se odkutálel zpět, a kňučel, když mu hořel kožich, nakonec ho uhasil a utekl. Další dva zkončili v mých plamenech, rychlé zakňučení a potom ostatky. Zbytek tlupy, 6 vlků bylo hodně blízko, Imp opět odhodil dalšího, který dopadl podobně jako ten první. Já jsem opět pohltila dva vlky, kteří byli u sebe a nepoučili se ti tři už byli u nás, Imp uskočil a rozdrápal břicho jednomu vlkovi, který šel po něm, potom ho za chvíli dorazil a šel mi pomoct, já jsem pohltila moc kamene a když na mě doskočili dva vlci, ve vzduchu se trochu srazili a netrefili se do břicha a hlavy. Jeden mi rozsekl ruku, a ten druhý spadl naprázdno, zavrčel a vrhl se na mě, jenomže Imp byl první a odhodil vlka a rozsekl mu jeho drápy hřbet, moje ruka mě za sekundu přestala bolet a hojila se, druhý vlk po mě chňapl, vedle, ale jeho tlama se mi zakousla do nohy, pocítila jsem tu teplou krev, jak m teče po noze, a jak mě bolí celá noha. Po chvíli opět dorostla. Já se zaměřila na obklopení ohněm, vlk se doslova rozpustil se zoufalým kňučením. Vlk u Impa se rozmáchl, a Imp měl velkou díru na rukách, kterými se bránil, zařval a stáhl se. Já jsem měla na jazyku slova k ohni, vlk nestačil ani pořádně zakňučet. Imp padl na zem a pořád řval, přiskočila jsem k němu a vytahovala lektvar, mluvila jsem s ním o tom. Nakonec souhlasil a po lektvaru krutě zařval, řev se rozlehl po lesích, až přišel Warg s jeho Impíkem, o dost zkušenějším, a u něj šlo vidět, že mu ho bylo líto, v jeho černých očích to šlo vidět. Ale můj Imp byl za chvíli v pořádku, a radoval se že je v pořádku, poděkoval mi. Šli jsme domů, "Odvoláme Impy, u města by nás někdo mohl vidět." Zastavili jsme se, a Impové zmizeli v plamenech.

Po dvou dnech samotného učení, vlci byli poslední dobou příliš nebezpeční, jsme šli na Murlocky. Když jsme došli k řece Aeres, Warg říkal, že Murlockové částečně vzdorují ohni, ať to jednou zkusím, ale potom raději černou magii. Šli jsme podél řeky, první dva Murlockové tam chytali na pruty ryby. "Chytrá stvoření." Řekla jsem, "To jsou, ale budou se mít na očích, jakmile je budeme vybíjet, o hodně dřív než vlci. Máš první ránu." Ruce mi začaly pohlcovat světlo, naprostá tma uprostřed dne, ale, ta energie se zhmotnila tak, že vypálila na jednoho z Murlocků. Druhý Murlock se na nás rozběh, zatímco druhý Murlock se svíjel v křeči. Běžel rychle jako já s lektvarem, opravdu rychle. V tu chvíli kouli vystřídala Wargova, začal se svíjet v křeči a něco řvát dokola. První Murlock nakonec vstal, přežil to a utíkal. Zkusila jsem oheň, obklopily ho plameny a lehl, byl hodně oslabený. Druhý se pořád svíjel na zemi, jen 5 kroků od nás. Přestal se zmítat a já ho dorazila. Roztekl se na kaši a zbyla po něm jen černá kalůž s jeho zbylými vnitřnostmi. "Dobrá práce, občas mě překvapuješ." "Snažím se o to." A usmála jsem se. "Jdeme dál?" zeptal se, "Můžem." Šli jsme několik minut a žádný Murlock. "Byla by si ochotná, až budeš starší, opustit svůj domov?" "Proč?" "To potom zjistíš…" Neměla jsem z toho dobrý pocit, z toho co říkal, za stromy se zatím schovávali další Murlockové, byli čtyři a blízko nás, vypálili jsme s Wargem na dva z nich, zmítali se v křečích, náhodou jsme se spolu teleportovali na stejná místa ve stejný čas, zopakovali jsme to. Lehli na zem a kudly jim vypadly z rukou. Jenom ti dva je měli, ti první vstali a vrhli se na nás. Opět sme to zopakovali, ti už lehli opravdu, a zbývající dva dopadli stejně. Napila jsem se lektvaru a cítila se opět svěží. "Co takhle Impové?" "Už jsem říkal, že vzdorují ohni, ale mohl bych ti říct, jak ho vzkřísit." "Najdi si kámen." Našla jsem si nějaký hezký šutr u řeky. "Až se budou svíjet na zemi, soustřed se na to, jak z nich kámen tahá duši a vězní ji v sobě. Potom odříkej slova." "Zní to jednoduše." "Ale není." Šli jsme dál a viděli tábor Murlocků, byli tam jenom tři, zbytek byl asi mrtvý, díky nám. Využili jsme momentu překvapení, dva se zmítali v křečích a třetí utíkal, "Nenech ho utéct!" Teleportovala jsem se blíž a rychle ho sejmula, jeden Murlock mě chytil za nohu a já cítila jak mi drtí kosti. Ta bolest! Najednou to křuplo a já řvala na okolí. Když jsem se tak škubala, náhodou jsem nahmatala kámen, a použila jej. Noha přestávala bolet a Murlockové tlačení bylo na nic, byl překvapen a v jeho očích šel vidět úžas. Warg mu dokončil trápení, zatímco druhý do mě zabodl dýku, ale nechal jí tam, udělal chybu. Dýka vypadla a kůže se zahojila, měla jsem pocit jako by mi bodl do plic, nebýt kamene byl by to můj konec. Tomu jsem trápení skončila. Warg toho zbylého chytil do nějaké pasti, zeleně mu svítily ruce a Murlock se ani nehnul. "Vypij lektvar, musíš být při plné síle." Souhlasila jsem, byla jsem dost vyčerpaná. Po dvou minutách už Warg slábl taky, držel ho akhle už hodně dlouho. A asi to bylo dost namáhavé. Udělal jsem to jak mi říkal, Murlock sebou začal škubat ze strany na stranu, až jeho tělo bezhybně dopadlo na zem. Kolik bolesti mu dělají všechna ta kouzla? Asi moc, byla jsem úplně vyčerpaná, spadla do trávy, a usla…. "Vzbuď se! Rychle se napij a dej si dvacet, já tě vzbudím a půjdem domů." Podal mi lektvar a já si lokla asi pětkrát, zase jsem usla…. Už mě nevzbudil a počkal dvě hodiny, jak jsem se dozvěděla. Napila jsem se a posadila stejně jsem byla ráda že ještě žiju, opět jsem upadla do bezvědomí, ale vypila jsem celý lektvar a ten mi moc pomohl. Po dalších dvou hodinách jsem konečně vstala a cítila se jako před tou duší. "Prospala jsem dlouho?" Stmívalo se, "Čtyři hodiny, máma bude asi trochu zuřit." "To je to poslední co bych chtěla." Najednou jsem vyděla kámen jak mírně září a leží uprostřed těl, ale byli tam další dvě těla, "Dík za ochranu." "Je to moje povinost." Vzala jsem kámen a cítila jak je něčím vyjímečný, cítila jsem z něj tu energii kteá mě pohltila tak, že jsem byla v bezvědomí.

Přišla jsem před dům, měla jsem být doma před hodinou. Ale máma měla někdy sklerózu, tak jsem riskla odhalení, přišla před moje okno z pokoje. Teleportovala jsem se do pokoje. A šla do kuchyně, "Kde si byla!?" "Cože? Byla jsem celou dobu v pokoji." "Ale.. no, jo, aha, dobře." Oddychla jsem si, vyšlo to. Ale ségra ke mně přišla, měla jsem strach co mi řekne, dívala se mi do očí, "Chci si s tebou promlut, v pokoji?" "Co chceš?" "Jen pár slov." Šli jsme do pokoje, já si cestou vzala nožku kuřte a přikusovala ji ke chlebu. Došli jsme do pokoje, "Něco bych po tobě chtěla." "Co by to mělo být?" "Kdyby to věděla máma asi by mě zabila." "A co potřebuješ?" "Já, no, robila jsem helmu jednomu člověku." "Co? A jak?" "Kamenem, ta helma byla stará jako svět. Ale její vlastník mi řekl, že jestli mu tu helmu do týdne nezpravím, že to řekne mojí matce." "Šla jsi za kovářem? A proč mu na té helmě tolik záleží?" "Řekl, že se dědí už celé generace, a za kovářem jsem byla, ukradli nářadí banditi." "Jací bandité?" "Ti zvenčí, přišli do města a ukradli mu nářadí." "Uvidím co se dá dělat." "Moc díky sestři!" No, spadl mi obrovský kámen ze srdce, že nemyslela můj divný příchod domů. Ráno jsem šla za tím pánem, dal mi helmu, ale upozornil, že zná moji matku, a že si to s ní vyřídí jestli mu ji nevrátím, nebo nedonesu zpravenou. Naštěstí byla sobota tak nebyla škola, šla sem za kovářem a zeptala se, jestli mi ji nemůže spravit, samozřejmě jsem dělala, že o ničem nevím. "Banditi mi ukradli nářadí, teď to nemůžu udělat, jedině že by si mi zaplatila a donesla mi náhradní nářadí, než si seženu nové." "Zkusím něco udělat, a kde ti banditi šli?" "Honili je stráže, ale vyděl jsem, jak jednoho chytili a dali do vězení, ostatní, dva to chytli lukem. A zbytek utekl i s mojí taškou, to jsem neviděl kde, protože tam byly hradby." "Uvidím co se dá dělat." Peníze jsem neměla, ale doufala jsem, že mi to udělá za to nářadí. Šla jsem rovnou do žaláře, strážného jsem ukecala tak, že šel se mnou, to mě naštvalo. Byla jsem rovnou u cely, "Ty jsi ten bandita?" "A co má být ako?" "Chci se tě zeptat kde je zbytek." "A co bych ti mel ako říct? Že ti nic neřeknu bo co ako?" "Neslyšels!? Slečna se tě na něco ptá!" pustil se do něj strážný, "Dobrá dobrá, co ty udělat, když ja ti to říct?" "Co by to mělo být asi?" "Pustíte mě." "Nepřipadá v úvahu." Opět strážný, "A co takhle tě donutit, abys měl pokoj od bolesti?" zeptala jsem se ho, "Cha cha cha ty mi chceš ublížit? Cha cha." "Strážný, můžete mě tu sním nechat dvě minuty?" "Ale proč? Je moje povinost vás hlídat." "Dvě minuty prosím, chci mu něco vysvětlit. Moc prosím, v soukromí." "Dobrá, ale jen dvě minuty." "Děkuju." Strážný za sebou slyšel dveře, "Tak co, povíš mi to sám? Ty špíno?" "Nech mě být a vypadni! Nemám náladu se bavit s někym tak malym ako ty!" "Jak chceš." Nejdříve jsem mu na chodidla zaměřila myšlenky a hodila kouli pod jeho nohy. Začal řvát jako na lesy, snažil se to uhasit, ale až po chvíli, sláma to neschytala, protože byla vedle. "Co to býýýýlo!? Chceš se bít!? Pojď do mý cely!" V tu chvíli se otevřely dveře a strážný měl v ruce tasený meč. "Stalo se něco? Slyšel jsem křik." "To bylo asi venku." "Aha." Tentokrát jsem zopakovala to s ohněm, ale na ruce. Měl spálené prsty. Dva ani necítil a když se jich jenom dotkl, cítil že ta bolest je odporná. "Jóóóóó už ti to řeknu, jen mě prosím nech už být!" "Tak kde máte tábor?" "Dvacet kiláků severně od brány! AUVAJS! To je bolest!" "Není zač." bandita vrčel, podívala jsem se na něj a zmlkl. Respekt, ten se mi líbil čím dál tím víc.

Bylo ráno a já šla do kabinetu, nevěděla jsem kde Warg bydlí, ale nebyl tu. Šla jsem teda ven a prošla se v okolí školy jestli ho nenajdu, nikde nebyl. "Kruci." Šla jsem přes tunel a tam jsem ho viděla, jak jde k horizontu kus odtud. Asi šel zbýrat květiny. Šla jsem teda za ním. Asi hodinu běhu s trochou přestávek. Cestou jsem musela odstranit pár vlků. Došla jsem k hoře. Byly tam dvě mrtvoly, nějakých golemů. Byli velcí, ale oheň jim asi vadil opravdu moc. Šla jsem dál a jeden se na mě řítil, do zad dostal ohněm, Warg si asi hrál. Golem spadl a řval, dopadla druhá. Ale kdo vyšel? Nebyl to Warg, ale nějaký Ork. "Kag'h! Mon bi'mby ka'khazak!" Četla jsem si v kabinetě i jejich jazyk, tohle nebyl Warlock, ale Mág. Věděla jsem, že byl mocnější, a tak jsem odpověděla, že neumím dobře orksky, a že s ním nechci bojovat. Ork byl přátelský, nejevil žádný odpor. Ale kde byl Warg, za tu dobu mohl být úplně jinde. Ork se mě dvakrát zeptal, jelikož jsem mu tak nerozuměla, jestli s něčím nechci pomoct, mluvil cosi o úkolu. Odpověděla jsem mu, že jeden dělám. Ale dáloe jsem mu řekla, jestli mluví řečí plamené legie, on ji znal! Zajímavé, ale uměl s ní mluvit. Bavili jsme se konečně normálně. Řekl že mě nezabije, pokud ho nebudu zlobit, že je dobrodruh, a válka se ho moc netýká. Přišel mi, že je moudrý, měl na noze nějaké tetování, a chtěl mi pomoct s úkolem, chtěla jsem jít na bandity, říkal že ti jsou dost nebezpeční. Ale mají respekt z ďábelských stvoření, skvěle, zeptal se mě jestli umím alespoň Impa, nelhala jsem, a zeptal se, jestli umím nejlépe Voidwalkera, o něm jsem četla malý článek, ale řekla jsem že ne, tvářil se, jako bych byla stejně i tak někdo víc, ale slabší a o moc. Zeptal jsem se jestli neviděl jednoho Warlocka, řekl, že ho viděl když šel tady, ale že se díval jako kdybych byl v Alianci. Ani nehnul brvou. To je divné, už to že se bavím s Orkem. A že uměl řeč Plamené legie. Z brašny vytáhl nějaký další, trochu zmačkaný a řekl jestli ho nechci, že ho na nic nemá, ta brašna byla velká. Tam by se mi toho vešlo víc než jsem měla, ale co by na to řekl Warg? To mi znělo v hlavě. Uviděla jsem pohyb, jak se na mě ze zhora hory někdo dívá, byl to Warg! Ale jeho pohled vypadal jako by se mu to líbilo, že se nic neděje. Ukazoval že jde dolů. A zmizel. Ork ho viděl také a pochopil že jde dolů. Zeptal se jestli je to můj přítel, odpověděla jsem že ano, ale taky se zeptal, jakto že jsme Warlockové, když je to zakázané v Alianci. Já mu to musela říct, už jsem mu nemohla lhát, řekla jsem že to je opravdu zakázané, a že to nemáme povolené. Ze zad vytáhl ješté nějaké dvě dýky, měl je tam připnuté, a podal mi je. Čepel byla asi začarovaná ohněm. Poděkoval jsem mu, tohle byl zvláštní Ork, a přitom je mezi námi válka. Posadili jsme se a on vytáhl jestě opečené maso, byl vážně hodný, a abych mu věřila, ukrojil si kousek ode mě a snědl to, že to není otrávené, baťůžek mi vlál u pasu, trochu velký, ale pevný a hezký, byl posázaný runama. A dýky, skutečně orkská práce, měli tam Orksky napsané: "Nechť tyto dýky nosí ten, jehož srdce je dobré." Krásná práce, na čepele byly posázané taky runama, rudě svítily, nabité ohněm. Dojedli jsme a přišel Warg, Orksky ho pozdravil a prohodily několik slov, asi co tu dělá nebo kde se tu vzal, něco takového a ještě jak sme se spolu domluvili, ty dárky a proč na mě nezaútočil když je válka, pár minut ale rozuměli si spolu jako já s ním. Společně jsme šli na bandity, cestou se mě zeptali co je to za úkol, řekla jsem že pro ségru, má problém, vysvětlila jsem jim to a šli sme, Ork se jmenuje Urluk, alespoň nám to tak řekl. Šli jsme asi dvě hodiny, potom nějakou tu dobu, "Vyvolej Impa, mají z něj respekt." Já to provedla, Imp se podíval na nás potom na Orka, ale na něj se podíval, jakoby se mu líbil víc, asi tím že je to Ork. Warg zase vykouzlil Voidwalkera, jak ho nazval, byl a dost větší než Imp, ale byli to přátelé jako ti dva Impové. Já si dala lektvar pro případ, šli jsme, a najednou zpoza stromů vyletělo šest šípů, jeden trefil Orka do kolena, zařval, dal na ránu ruce a vyléčil si ránu, zahojená jako by se nic nestalo. Dva šípy mě trefily do noh, banditi nás chtěli asi živé, zařvala jsem jako nikdy, pocítila jak mi ta rudá a vařící krev teče po nohách, Warga opět žádný šíp nezasáhl, přišel ke mně a vytáhl mi kámen, dal mi ho do ruky. Já ho použila a byla jsem opět zdravá, další síp vyletěl sám a trefil mě, cítila jsem tu bolest, ale za sekundu nebyla. Ork se teleportoval mezi lesy a vyděli jsme jenom, jak se kolem Orka zhmotnila energie, tři banditi odletěli mrtví do keřů, další dostal ohnivou koulí, ale o dost větší než moji, bandita ani nekřikl, Warg zakouzlil nějakou velkou černou lebku, samotná temnota, pohlcovala veškeré světlo, zajela za strom a bandita vypadl úplně bez duše z kopce na kámen. Dva šípy trefily Orka do hrudě, ale když spadl na zem, opět vstal a žádný šíp z něj netrčel ani nečouhal, byl zase jako nový. "Reinternacion." Řekl orksky a usmál se. První ohnivá střela od Impa zasáhla banditu, ten se jenom otřepal a zasyčel, Voidwalker je pouze upoutal, vysmál se jim, říkal jim něco jako urážky, a opovržení, lidskou řečí! "Umí to říct každým jazykem." Řekl Warg. Banditi zaostřili na něj, Voidwalker se pouze zase zasmál, střely jim proletěly jako by byl vzduch, já jsem vypálila černou kouli, bandita se rozpustil s hrozným jekotem. Poslední se dla na útěk, Ulruk byl ale pohotový a dorazil ho ohnivou koulí. Bandita odletěl dalších deset kroků. "V pořádku?" Zeptal se Warg, všichni jsme kývli na souhlas. Šli jsme dál a viděli z kopečka tábor, kovář měl asi nářadí našeho kováře. Všichni vypadali odporně, o hygieně asi neměli ani tušení. Ulruk říkal že jim tam vyvolá malé pekílko s úsměvem, Warg chtěl udělat něco podobného ale v temnotě, deset banditů sedělo na lavičkách, já jsem měla zůstat vzadu a dělat to co můžu, koule, samé koule. Tak jo, Ork šel na levé straně po kopečku krytý listím a keřmi. Warg dělal to samé na pravé. Když mi dali signál, rozjeli jsme to, lavičky se s deseti bandity vrhla do černé díry, která je pohltila a znovu zavřela. Mezi stany se rozpoutalo hotové inferno, padal jim tam žhavé kameny a zapalovaly jim domy a občas i někoho navíc, ja vystřelila zatím dvě koule mezi lučištníky, byli tři a ten poslední neměl sebevědomí a začal utíkat, Warg opět svoji nejtemnější střelu použil, měla plošný účinek, jak jsem se dívala. Dva to schytali když se ozbrojovali. Ulruk jim ukázal mráz, bandita dostal ledovou koulí přímo do hrudi. Podobný účinek jako u ohně, až na ten že bandita se ani nepohl. Zbývalo jich asi šest, dali se na útěk a utekli, byli daleko.Ani nestihli zaměřit luky, a když už, tak se netrefili. Ale respekt z Impa a Voidwalkera jsem ještě neviděla, moc ho neměli. Dobrá práce, prohledáme to a myzíme, řekl Ulruk. Šli jsme opatrně do tábora, na jazyku hotové kouzlo. Já jsem šla ke kováři, mrtvému u kovadliny, sebral mu všechno nářadí, Warg prohledal truhly, to co uloupili. Měli tam fůru peněz, a nějaké kraviny, vzal si taky lektvary a nápoje, "Nehodlám to pít, ale na lektvary se mi to hodí." Ulruk prohledal další truhly, podobné věci, ale našel tam jednu kouzelnou hůl, asi velmi dobrou, ale na loupež jich bylo dost a mága asi skolili, schoval ji na zádech a šli jsme. Bylo odpoledne, a při odchodu jsme si poděkovali, Ulruk říkal že bude někde v okolí. Ale tábor si udělá asi dvacet pět kiláků na východ od naší brány. Rozloučili jsme se a já poděkoval jak nejlépe jsem mohla, šla jsem se převléct, peněz z banditů jsem měla nejvíc co sem kdy po hromadě viděla. Dvacet pět stříbrných. To byla suma na naše časy, schovala jsem si je pečlivě do oblečení a šla za kovářem, "Není tohle vaše nářadí?" "No, ano, vážně jo! Jak si ho našla?" "Našla, v lese kousek odtud." Kovář mi asi nevěřil ale helmu mi udělal zdarma na počkání a ještě mi zaplatil. Jeden stříbrný a padesát bronzových. Schovala jsem si je a šla za majitelem helmy, přijal ji a poděkoval za pomoc, "Tvoje ségra by měla být pyšná na to, jakou má sestru!" A odešel zase domů. 




Povídky - Brotherhood

rat odložil svůj hmoždíř a přidal poslední ingredienci.
„Konečně! “zaradoval se při dokončení lektvaru připominající holubí trus.
O kousek dál ležel v bezvědomí noční elf. Vlasy měl úhledně svázané kuží v dlouhý a hustý pramen černočerných vlasů. Erat přistoupil k neznámému hostu a opatrně mu rozetřel obsah ampule po celém břiše, což mělo za následek zajímavý, křečový efekt.
„Je to v pořádku, je to v pořádku,“uklidňoval cizince Erat držíc ho při tom za zápěstí, kvůli bezbečnosti své i jeho samého. Temné oči se náhle otevřely a pohled, jenž vrhly, nebyl z nejpřátelštějších. Následovala předpokládaná otázka pro neznámého hosta.
„Jak se jmenuješ?“
Neznámá ústa se nepohla.
Tak ještě jednou. „Jak se jmenuješ?“opakoval dotaz Erat.
Po chvíli otevřel cizinec ústa a Erat konečně pochopil. Byl docela rád, že jemu tento smyslový orgán nechybí, proto si, při cestě zpátky k ohništi, okamžitě začal zpívat. Cizinec se také přesunul, aby aspoň kapánek zahřál prokřehlé tělo za chladné podzimní noci. Při přecházení Erat uviděl věc, ktéré si předtím nevšiml. Muž měl na pravém rameni vytetovaný malý nápis.
„Damag? To je tvé jméno?“zeptal se opět.
Odpovědí mu bylo souhlasné přikývnutí.
Ani druhé rameno nezůstalo bez povšimnutí. Mág chtěl zjistit, co za tajemství se ukrývá tam, ale člověk tomu ihned zabránil poležením ruky.Pochybnosti o cizincově původu Erata požíraly zevnitř a za každou cenu potřeboval znát celou pravdu.

Příští ráno se Erat probudil a Damag už pekl dva králíky na snídani. Malý gnóm nevěděl proč, ale z nějakého důvodu cizinci věřil, i když ho znal jen velmi krátce. Přišel za němým společníkem pořádně posnídat.
„Já se jmenuji Erat a jsem z Kharanosu.“začal.
„Odkuď jsi ty?“
Muž namířil očima na daleký oceán a bylo docela jasné, že ani za ním nebyl konec. Pohled byl chladný, jako Damagovo chování samé, ale zdálo se, že koutky úst se trochu roztáhly.
„Jsem tu kvůli jedné nepříjemné záležitosti,“rozpovídal se mág „v Iron Forge jsem se dozvěděl, že tento kraj sužuje jistý zbojník jménem Vancleef!“
Jakmile Damag uslyšel to jméno, vstal, sevřel pěsti, podíval se znovu ke vzdálené domovině a po nic neříkajícím výrazu ve tváři mu stekly dvě slzy. Erat pochopil, že ví o čem je řeč. Zaskočilo ho však, když náhle uviděl neopatrně odkrytý nápis na levém rameni BROTHERHOOD.
„Brotherhood, jméno Vancleefova spolku! Ty k nim patříš?!“ rázně vystartoval Erat!
Damag zuřivě zavrtěl hlavou.
„A patřils?“
Tentokrát následoval smutný souhlas.
Eratův nový přítel si sedl zpět k ohništi, sundal si náhrdelník a ukázal Eratovi dvě jména vyrytá na spodní straně. Ten okamžitě pochopil.
„Natasha a Palkin, žena a syn,“ řekl „to je mi líto!“
Damag vzal klacík a začal něco psát do písku pod nohama.Za nedlouho už na zemi plál pomstychtivý nápis POMŮŽU TI!
Naši dva společníci šli rychlou chůzí směr opuštěné doly ve Westfallu, kde má své sídlo obávaný bandita.
„Ještě se cestou musíme stavit ke staré přítelkyni, myslím že by nám mohla pomoci,“ oznámil Erat.
„Bydlí nedaleko Sentinel Hill.“
„Je to válečnice a k tomu trpaslice takže je tvrdohlavá jako mezek a sebevědomí jí vůbec nechybí, proto se prosím nezlob nebo nediv jestli tebou bude chvíli pohrdat. Ona totiž nemá ráda cizince...
Vysoký se najednou shrbil s pokynem k Eratovi.Ten okamžitě hopsnul na jeho záda a přesvědčil se, že Damagovy běžecké shopnosti jsou více než dobré, protože málem ani nestíhal ukazovat cestu a než se nadál, byli tam.
Jakmile trpaslice uviděla Erata, div se nepřetrhla radostí. Její plesání však nevydrželo dlouho, neboť
hned za ním vešel do místnosti meznámý muž.
„Kdo to je?!Už jsem ti jednou říkala že cizinci v mém domě nejsou vítáni!“zautočila rázně slovy.
Erat okamžitě výmluvně zamrkal na Damaga, který, jako většinou, vypadal úplně klidně.
„Tak tohle je prosím Linda.“
Damag se uctivě uklonil a čekal až představí také jeho.
„Můj přítel se jmenuje Damag a pomáhá mi polapit toho bídáka Vancleefa.“
„Cožpak neumí mluvit sám?“ odbyla ho Linda.
„Bohužel mu někdo vyřízl jazyk, takže ti toho opravdu moc nepoví.“
„To jsem nemohla vědět,“konstatovala omluvně, ale bez kouska lítosti trpaslice.
„Proč jste sem vůbec přišli?“
„Potřebujem nějakou tu radu od zkušeného bojovníka a taky už jsem tě dlouho neviděl.“
„Já vám radím ani to nezkoušejte!Vancleef má spoustu mužů a on sám taky není vůbec žádný beránek!“
„Nepřipadá ani v úvahu, slíbil jsem, že to udělám a hotovo.Na světě bude zase o jednoho lotra míň!“
„Ale já nechci přijít o dalšiho přítele.“posteskla si Linda „mám nápad, já dnes navařím zásoby jídla a zítra ráno vyrážíme společně,aspoň si tě pohlídám, rozumíš?Jsme domluveni.“ odpověděla si sama na otázku a Erat už nemohl nic namítnout, protože věděl, že nemá smysl hádat se s Lindou, nebo se stvořením jí podobným.

Hned za svítání vyrazili.Opuštěné doly byly, co by kamenem dohodil, což Erata s Damagem překvapilo.U vchodu byli dva chlápci v černém oblečení s červenými šátky přes ústa.
„Co uděláme? Nemusí o nás vědět, hned při vstupu!“taktizoval mág „bude to takhle, Damagu ty půjdeš...Damagu??“ gnóm si všiml, že jsou u porady jen on a Linda.
„Já to věděla, viděla jsem mu na očích že, jakmile přijde nějaké to nebezpečí, okamžitě zaleze do díry!“rozčilovala se válečnice.
V tom se do větru vrhly tlumené zvuky. Erat s Lindou pohlédli na vchod, kde už stál Damag s dvěma bezvládnými těly u nohou. Gnómovy oči se vitězoslavně obrátily k Lindě.
„No tak dobře, možná jsem se trošku mýlila!“
Další stráže pro nebojácné tři hrdiny nebyly o moc větší problém, až se pomalu dostali k samotnému pánovi své říše.
„Vancleefe ty špinavá kryso vylez!“zařvala Linda.
Brána se otevřela a zní vypochodovali ven Vancleef a jeho elitní ochránci. Na nic se dlouho nečekalo a bitva začala.
Banditů bylo několikrát více a ten hlavní se držel až v poslední linii, což se ovšem dalo předpokládat. Malá trpaslice vlítla do souboje hlava nehlava, jak je jejím oblíbeným zvykem a takřka okamžitě zametla se třemi muži naráz. Erat se snažil držet si odstup, nýbrž jeho hlavní zbraní je hlava, rychle tuto věc potvrdil, když namísto pěti lotrů běhalo po bitevním poli pět ovcí.A Damag si vzal úkol nejtěžší.
„Konečně jsi se odhodlal ukázat se mi? To s tvou rodinou je mi líto, ale nemohl jsem jinak, takové věci musím trestat. Proč jsi to vůbec udělal, byl jsi můj nejlepší učeň, mohl si mít vše po čem jsi toužil!“ zaznělo s Vancleefových úst.
Damag pohrdavě odfrkl!Oba se rozběhli proti sobě, vytasili dýky a zaklesli se do sebe.
„Nech toho nemáš proti mně šanci,“vyhrkl zlý muž.
Damag se pokusil zaůtočit na hruď, ale cíl uhnul. Daší rána byla přesnější!Neměla však potřebnou sílu.Vancleef se jen zasmál, udělal chytrou otočku a ošklivě soupeři poranil stehno.
„Damagu, ještě naposledy ti dám vybrat! Buď se ke mně opět přidáš nebo zemřeš! A veř mi, že tentokrát to už opravdu udělám a nespokojím se pouze s tvým jazykem!“
Jediné dvě myšlenky, co němého muže napadly, byly Natasha a Palkin. Zaůtočil! Rána se povedla dokonale a našla cíl, přímo v srdci Vancleefa. Najednou však Damaga začalo něco pálit ve spodní části břicha. Zjistil, že nebyl sám, kdo zasáhl úspěšně a padl k zemi, jako jeho protivník.
Bitva už byla u konce a Linda s Eratem hledali svého přítele.Pochvíli ho našli. Ležel vedle jednoho z nejstrašnějšich ze zloduchů. Mrtev.Leželi tam vedle sebe. Oba mrtví. Otec a syn! 

Povídky - Holy Blade

le no tak, Nerthys, zapomněla si snad, co se stalo?"opakoval Teris stále ve snaze přesvědčit elfku - válečnici ke spolupráci.
"Ne nezapomněla."
"No tak vidíš. Chci jen vědět, jestli mám s tebou počítat."
"A-a-ano, počítej s mou pomocí." řekla Nerthys po chvilce váhání roztřeseným hlasem.

Teris byl syn loupežníka, který kradl kdesi ve Stormwindu. Málokterému zloději se to podařilo. Když byl však jeho otec chycen strážci, Teris se rozhodl kráčet v jeho šlépějích. Stal se také loupežníkem a okrádal kupce a bohaté měšťany v útrobách královského města a byl v tom lepší a lepší. Ovšem jednou se stalo to, co se stát muselo. Teris byl chycen, stejně tak, jako jeho otec. Dostal však na výběr. Mohl strávit 10 let ve vězení nebo se přihlásit do armády. Teris si zvolil druhou možnost a tak se stal členem elití skupiny zvané Holy Blade, kde se taky seznámil s Nerthys a ostatními svými přáteli.

Holy Blade byla vyslána do Tristfal Glades. Kdysi mocná Scarlet Crusade se odštěpila od Aliance, takže Stormwind neměl v severních zemích vůbec žádné mocenské postavení. A právě to měla změnit výprava Holy Blade.

Výpravě velel jakýsi Nanthes. Byl to rozený válečník. Necharakterní a podlý, nebál se nasadit životy vlastních vojáků, jen aby si zachránil ten svůj.

Celá výprava si vedla až příliš dobře. Dokonce zde postavili malé hradiště. Hluboko v horách těžili rudu a na polích kolem bažin pěstovali zeleninu.

Ovšem sláva Holy Blade netrvala dlouho. Tak jako se zapráší nepoužívaná zbroj, tak i toto svaté společenství usnulo na vavřínech. Brzy se museli postavit nové hrozbě. V osadě jménem Deathknell se tvořila nová armáda. Armáda čítající tisíce vojáků. Vojáků přepravených zničit vše, na co narazí.

Bitva trvala dlouho, a ač přes zjevnou převahu nemrtvých, bitva se chýlila ke konci ve prospěch Aliance. Bojovníci se rvali hlava ne hlava, ale najednou přišel On.

"Ukradl naši svatou dýku." Řekl Nanthes ve své skrýši svým druhům
"Ano."
"Povolal jsem Vás, aby jste mi ji přinesli nazpět."
"Uděláme proto vše, co bude v našich silách."

Teris, Nerthys a jejich přátelé zasalutovali a odešli z jeskyně.

Postava v černém plášti. Obklopena temnotou. Co, obklopena? Ona sama byla temná. Představovala temnotu. Ona byla temnota…

"Ještě je před námi dlouhý kus cesty. Navíc vysoko do hor. Utáboříme se zde a strávíme zde noc. Časně z rána vyrazíme." Rozkázal Teris svým následovníkům, "Postavte stany a založte oheň."

Všichni se odebrali ke spánku. Když se ráno probudili, byli připraveni pro boj. Pro boj, který by mohl být jejich posledním."

Temná postava se shrbila nad mrtvými těly nepřátel. Něco zamumlala a všichni vzplanuly ohněm. Pak přešla do Síně slávy, vrchního velitelství Holy Blade a vzala od tamtud z výstavní skříně dýku… Svatou dýku. Dýku, pro kterou by položilo život na tisíce paladinů.


"Vidíte? Tamhle je." Řekla Nerthys vojákům.
"Plán je takovýto. Obklíčit ho a nepustit ze spárů. Jinak je vše ztraceno. Rozuměli jste mi? Vše!"
"Ano, rozuměli. Jdeme na to"řekl potichu Terisovi Kapitán družstva vojáků.

Houf postav se rozeběhl proti nepříteli. Nepříteli, nad kterým mohli jen stěží vyhrát. Jejich odhodlání jim dodávalo sílu. Bojovali s nasazením vlastního života, jen aby zachránili cenný artefakt. Boj to byl velmi napínavý. Vojáci se bili hlava nehlava. Nemrtvý kouzelník za to se snažil vyvolat nějaké zničující kouzlo.

"Nenechte ho to vyvolat!" zavelel Teris.
Ale bylo pozdě. Nemrtvý stihl vyvolat kouzlo a všichni kolem něj odlétli pár metrů daleko.
"Jste v pořádku?! Do boje!" snažil se povolat zpět své muže. Ale marně. Jen málokdo se už zvedl.

Mezitím, co Nemrtví šel ukrást dýku, pár přeživších potajmo opustilo tábor. Měli velké štěstí, že přežili tak zničující útok. A ještě větší, že si jich nevšiml.

Terisovi už začali docházet síly. Věděl, že pokud Ho teď nezabije, zemře. V tu chvíli se ohlédl po svých spolubojovnících. Všichni leželi na zemi. Bezvládně. V tě změti těl se snažil rozpoznat Nerthys. Nenašel. Domyslel si, že je také mrtva. V tu chvíli se rozzuřil. Cítil v paži protékající energii. Posilněn vztekem se zvedl a vystartoval mohutnou rychlostí proti kouzelníkovi. Šikovnou ranou zasáhl cíl do ledvin. Postava se začala kymácet ze strany na stranu omámena, neschopna jakékoli činnosti. V tu chvíli ucítil Teris příležitost a zezadu ukončil rázně lichův život.

Teris sebral mrtvé postavě kouzelníka světle zářící dýku a vložil ji do rukou Nerthys, která za tento boj zaplatila životem. Pochoval ji spolu s ostatními nedaleko od tamtud. Vzácný artefakt si nevzal. Pohřbil ho spolu s hrdiny, kteří bojovali proto, aby vnesli trochu Světla do nemrtvými zpustošených zemí.

"Tak a teď jsem úplně sám. Bez přátel. Bez domova…"


Povídky - Holy Blade - dokončení příběhu

"Ale pane. Tu dýku jsme Vám přinesli. Všichni mí přátelé za to doplatili životem. Snad ji nechcete jen pro to zlato, co se z ní získá!"
"Hmm, a pro co jiného? Ta dýka má obrovsou cenu."
"Ano, má, ale tkaké má obrovskou moc. Poslal jste nás tam, abychom Vám jí přinesli. Netušil jsem, že ji chcete pro tohle. Tak pro tohle měla zemřít Nerthys?"
"Ano přesně pro tohle. Nebudu hajzl. Tady máš pár zlatých. Snad ti to vynahradí ztrátu."

Teris stál se sevřenými pěstmi na místě jako přikovaný a díval se na svého velitele.

"Víš. Svět se mnění a lidé s ním. Kdysi jsem byl mladý a urostlý válečník. Nic mně nerozhodilo. A teď? Lidé umírají jako mávnutím proutku."
"Ano"
"Slaboši. Ale ty si jiný. Si statečný. Nebojíš se ničeho. Ani meče, ani magie. To se mi na tobě líbí."
"O co Vám jde pane, smím-li se zeptat."
"Ahhhhhh, Máš to v životě ale těžké. Ale nejsi sám. Každého potkala nějaká tragédie."
"Ano s tím souhlasím pane."
"Ale teď, mi předej dýku!"

Teris chvíli zaváhal. Nechtěl se rozloučit s cenným artefaktem… Nakonec z něj vylezlo.

"To nemohu pane."
"Jakto že ne? Dej mi ji. Je to rozkaz!"
"Víte, Všichni mí přátelé zemřeli v boji, aby tu dýku získali. Jim patří největší obdiv a sláva."
"Ano? A co já s tím. Dej mi ji! Hned!"
"Říkám, že nemohu. Pane. Daroval jsem ji."
"Daroval si ji?!!!!!!!"
"Ano daroval. Za odvahu. Pohřbil jsem ji spolu s těmi, co za ni opložili svůj život."

Teris si uvědomil, že z tento rozhovor se brzy stane otevřenou hádkou, a tak měl ruku připravenou na rukojeti své dýky, kterou mněl za pasem.

"Jak si to mohl udělat?! Víš jakou má cenu?!!! Ty si ji prostě zahrabal do země s těma ubožákama, co neustály jedno pitomý kouzlo?!"
"Pane, dovoluji si Vám oznámit, že kdybyste tam byl s námi. Také byste ho neustál!"
"Jak se vůbec opovažuješ!!"
"Ano, opovažuji. Již nejste mým velitelem. A nikdy jste nebyl!"
"Tyyyy…"

Tuto větu Nanthes už nedořekl. Sklátil se na zem mrtev ze zlatou dýkou zaraženou v srdci. Byla to ona, pro kterou vyslal celé torso Holy Blade. A tím je nechal prakticky zabít. Byla to ta dýka, po které se pídil celou dobu. Byla to chlouba celé Aliance. Celé Holy Blade.

"A můžeš si ji už nechat." Řekl Teris k Nanthesovu tělu a odešel.

Z celé Holy Blade, kdysi slavné skupiny, zbyl pouze on sám. Byl sám, v celém širém kraji, kde nalezl jen nepřátele. Nemohl se vrátit, byl to zloděj. Nebo býval vlastně. Už dávno zapomněl své umění. Stal se tím, čím vždycky opovrhoval. Stal se vojákem. Špatným vojákem. Vojákem, který nechal pobít všechny své přátele a zradil svého velitele. A navíc ho tížila samota. Již nemohl vydržet další noc plnou nočních múr sám.

Druhého dne se ranní kokrhání kohoutů již nedočkal. Na zemi jeho chatrče leželo jen bezvládné a chladné tělo, v němž kdysi proudila hrdá krev válečníků… 



Povídky - Lovci naděje

ěžel co mu síly stačily. Na jeho tváři visel chuchvalec krvavých slin, které se pokusil vyplivnout. Cítil, že slábne. Uvědomoval si, že to bude díky ztrátě krve z rány, kterou utržil. Sám se divil, že je ještě na živu. Pravý nárameník doposud visel ve spárech wyverny, jejíž mávání křídel slyšel těsně za sebou. V koženém hrudním plátu zely tři zkrvavené podlouhlé rány po jejich spárech. Z ran trčely kusy masa a kousek obnaženého žebra.
"Sakra, já tady chcípnu, já tady chcípnu," prolétly mu myšlenky hlavou.
Stromy se kolem míhaly jeden za druhým, lesní půda tlumila jeho těžkopádný běh. V dáli před sebou zahlédl cestu. "Už to není daleko, už je to jen takový kousek." Letmo se ohlédnul a jiskra z jeho pohledu náhle zmizela. Pokusil se ještě zrychlit běh, ale mávání křídel bylo slyšet stále blíž. Tělem mu projela bolestná křeč. Z pusy, z níž mu čněly velké tesáky, se vyvalil proud krve. Zastavil se a volnou rukou si sáhl na ránu v hrudi, popadal dech. Do zad se mu znovu vnořily spáry. Bolestí zařval, přičemž vyprskl další chuchvalce krve. Upustil z druhé ruky kožený vak, ze kterého se po dopadu na nerovnou zem vysypaly žaludy. Na kratičký okamžik ucítil horký dech na temeni. Něco slizkého se mu přisálo na krk…
Vítězoslavný skřek vyverny se rozlehl lesem do dáli.

Slunce se skrylo za hory, do Sun Rocku přicházelo šero, jako předzvěst další noci. Tammra Windfield se ještě jednou podívala k vstupu do jejich údolí. Nikoho neviděla. Cesta mezi skalami zela prázdnotou.
Čekala už čtyři dny a doufala, že uvidí… Ale jako už tolikrát, nikdo nepřicházel. Pocítila k sobě zášť. Otočila se a vykročila k východní stěně skal, které Sun Rock obepínaly ze všech stran. Chvíli šla podél stěny než se dostala místu, kde ve stěně bylo vyryto mnoho jmen. Přelétla je pohledem, po zádech ji přejel mráz.
Poklekla na pravou nohu před skalní stěnou. Zaklonila se tak, že hlavou se dívala na večerní nebe. Rozpažila ruce a pronášela k nebi tichou modlitbu. Po srstnaté tváři jí skanuly slzy. Chřípí jejích nozder se znatelně chvěly. Setřela si slzy hřbetem ruky a postavila se. Znovu se podívala k vzdálenému ústí vstupu do jejich údolí. Pak zklamaně sáhla do váčku zavěšenému u pasu. Vytáhla kovové rydlo a znovu si prohlédla stěnu se jmény. Vybrala si prázdné místo a začala do něj pomalu vyrývat jméno mladého orčího lovce: Tregby z Razorr Hill.
Když byla hotova, tak v údolí již byla skoro úplná tma. Prsty projela rýhy jednotlivých písmen a znovu se otřásla. Svůj nástroj schovala na jeho místo a vydala se k domovu. "Kolik? Kolik ještě smrti, si ten úkol vybere?" byly její poslední myšlenky, když ulehala na lůžko. Zakryla se houní z medvěda a ponořila se do neklidného spánku.

Uběhlo několik dnů, během kterých se jako obvykle Tammra starala o okolní přírodu Sun Rocku. Už si ani nepamatovala kdy se ji ostatní obyvatelé Sun Rocku začali stranit. Nebo se jich začala stranit ona? Nevěděla. Když s ní někdo mluvil, tak jen když to bylo nutné. Jinak se ji všichni vyhýbali a mluvili o ní jako o smrtonošce. Otřásla se. Ona, která se od mládí učila vše o životě, o tom jak pomáhat živým tvorům, rostlinám, stromům. Nikdy nikomu život nevzala, tedy ne přímo. Po tváři ji začaly téct slzy. Hlavou se ji míhaly tváře všech těch, kteří vyslyšeli jejich proseb a kteří se nikdy nevrátili. Kdyby toho byla schopna vydala by se pro ta semena posvátných dubů sama, ale věděla, že by snadno zahynula. Posadila se do trávy, jemně projela prsty levé ruky přes zelené konečky listů a jemné květy rostlin. Cítila, že divoce bušící srdce se ji začalo zklidňovat. Příroda ji stále má ráda, cítila jak do ní skrze konečky prstů proudí hřejivá energie. "Děkuju," pomyslela směrem k drobným rostlinám, které se ji snažily povzbudit, dodávaly ji sílu.
"Tammro, někdo za tebou přišel!" vyrušil ji hlas Mooroga, který v Sun Rocku sloužil jako strážný.
Postavila se a vyšla vstříc k příchozím. Moorog se zastavil pár kroků před ní a v jeho pohledu viděla pohrdání. Přesto se na ni usmál až ji z toho zamrazilo. Raději ani nechtěla vědět na co při tom úsměvu myslel. Podívala se na postavu, která se postavila vedle něj. Byla to mladá taurenka, dle všeho velmi krásná. "Co ta tady chce?", prolétla hlavou myšlenka Tammře.
"Tammra Windfield", představila se a podala nově příchozí pravici.
"Brenna Souland," odpověděla mladá taurenka a potřásla ji rukou.
"No vidím, že mě už tady není potřeba tak já půjdu." Prohlásil Moorog a otočil se k odchodu. Udělal pár kroků a pak přes rameno křikl: "pamatuj Brenno co jsem ti říkal. Zapomeň na ni, nestojí za to." A pak se vydal dolů k Sun Rocku.
"Nemáte zde moc dobrou pověst."
"To opravdu nemám, ale je dobré nebrat vše tak jak se to k Tobě donese. Protože…"
"Nebojte, já si dělám vlastní názor sama. Nikdy nedávám na řeči druhých." Skočila ji do řeči mladá taurenka.
Tammra se pousmála. "Dobře a co Tě přivádí do Sun Rocku?"
"Víte, o zdejších problémech se donesly zprávy už i do Thunder Blufu. Samozřejmě vím i o tom, že se o to pokoušelo již mnoho jiných přede mnou, ale to nemění nic na věci, že jsem se sem vydala proto, abych dokázala to co jiní přede mnou nesvedli. Tak mě tady máte."
"Uf,"vydechla udiveně druidka. "Kuráž ti rozhodně nechybí."
"To bych řekla," pousmála se na ni Brenna.
"Rozmlouvat ti to asi nemá cenu, že?"
"To už zkoušeli jiní. Naposled ten silák co mě za Vámi sem nahoru přivedl." Otočila se ukázala směrem k Sun Rocku, mezi jehož stany před chvíli zmizel Moorog.
"Silák?"
"No má pěkně vypracovanou postavu, řekla bych, že má pořádnou páru."
"Hm, a nebylo by pro Tebe lepší zkusit štěstí, třeba s ním. Co vím, tak žádnou přítelkyni nemá, třeba by si dal říct a…"
"Ale, no ták. Já jsem sem nepřišla zakládat rodinu a na telata mám ještě dost času. Nedovedu si představit, že bych měla vychovávat nějaké ztřeštěné tele jako jsem Já." Vyhrkla vyprskla smíchy.
"No, dobře je to tvé rozhodnutí."
"To máte pravdu," horlivě přisvědčila Brenna.
Druidka přikývla. "Takže ve Spáleném údolí, na druhé straně tamhle toho horského hřebenu, máme problém s tím, že tam nechce nic růst a krajina tam pozvolna umírá. Jediná naděje, která nám patrně zbývá, je pokusit se tam zasadit semena posvátných dubů od jezera Mirkfallon. Doufáme, že ta by se tam mohla uchytit a mohly by zachránit celé údolí a navrátit mu život. Potíž je v tom, že získat semena posvátných dubů není jednoduché, protože před staletími, když byly tamní duby vysazeny, tam druidové vypustili i hejna vyvern kvůli ochraně stromů. Vyvernám se tam daří a staly se přirozenými ochránkyněmi posvátného háje u jezera."
"Nebojte jsem na to připravena. Informace jsem si zjistila cestou?"
"Uf," podivila se opět Tammra.
"No, nedivte se. Jsem sice ještě mladá, ale nejsem úplně blbá. Sice je pravda, že jsem asi trochu víc zbrklá, ale to se ztratí. No možná jsem i trochu drzá, co říkáte?" Mrkla na Tamaru.
Několikrát se zhluboka nadechla a vydechla zklidnila se a tiše promluvila: "Takže zítra ráno se vydáš na cestu k jezeru Mirkfallon. Je to přibližně jeden a půl dne cesty Stone Talonským pohořím na sever. Vede tam horská…"
"Tak fajn, pozítří ráno mě tu čekejte. Už musím vyrazit, abych tam do rána byla. Mějte se." Otočila se a vyběhla směrem k východu z údolí Sun Rocku. "Ráda sem vás poznala a nebojte se o mě." Zavolala ještě za sebe a uháněla pryč.
"Počkej…" vyklouzlo Tammře z úst a pak už jen sledovala vzdalující se Brennu. "Tak mladá, tak nerozvážná. Jaká škoda tak mladého života." Na tváři se objevil smutný výraz a koutky očí se ji zaleskly slzami, když pohledem sledovala mladou taurenku.

Prasknutí větvičky ji probralo ze spánku. Někde poblíž něco bylo. Brenna otevřela oči, shodila ze sebe teplou houni a rozhlédla se kolem. "Kdo je tu?" vykřikla. V odpověď ji byl náhlý dusot kopyt, rychle se vzdalujícího mladého jelena, kterého poplašila. Pousmála se. Protáhla se a podívala se na oblohu. Hm skoro poledne, čas vstávat. Podívala se směrem kam utekl jelen:"díky za budíček, málem bych zaspala" poděkovala mu. Vstala stočila houni do role a převázala provazem. Posadila se na ni, z brašny vytáhla několik sucharů a zapíjela to vodou z koženého měchu. Vesele se koukala po okolním lese a hlavně dolů do údolí. Slunce se tam odráželo od hladiny jezera Mirkfallon. Běžela celou noc a když sem ráno dorazila, rozhodla se vyspat. Do večera chce mít nasbírané žaludy a přes noc poběží zpět, aby ráno byla v Sun Rocku, tak jak včera slíbila.
"Čas vyrazit." Sbalila věci, pak je všechny vložila pod vývrat, který tu ráno našla. Obratně zamaskovala věci, tak aby je náhodný poutník nenašel. Nechala si jen nejnutnější oblečení a malou dýku. K pasu si přivázala kožený váček, který si připravila na semena. Protáhla se, rozhlédla se po okolí a pak během jednoho nádechu se proměnila ve lvici. Od které byla téměř k nerozeznání, kdyby ji za ušima z hlavy netrčely dva malé rohy. Dost ji štvaly, kazili ji její krásný vzhled v kočičím těle.
Sbíhala mezi stromy do údolí a pozorně sledovala okolí, ale i oblohu nad stromy. Pak se ji lví tlama stáhla zhnusením. Jejímu jemnému čichu přivál vítr pach rozkládající se mrtvoly někde v okolí. "Fuj, když už něco zabiju, tak to sním a nenechám to shnít." Pomyslela si pohrdlivě a utíkala dál, než se vzduch opět pročistil.
Náhle během okamžiku se zastavila, zklidnila a takřka úplně zmizela. Skryla se ve stínech stromů. Pozorně naslouchala zvukům, které ji přiměly se skrýt. Bylo slyšet mávání blanitých křídel. Rozhlédla se kolem. Nikde neviděla žádný pohyb. Pak se přes ni mihl stín a na jedné z větví stromu opodál přistála obrovská vyverna. Stáhla křídla k tělu, nakláněla se na všechny strany a větřila.
"Kruci, ona mě cítí. Mrcha!"
Masivní okřídlené tělo s lví hlavou se dívalo do míst, kde se ukrývala Brenna.
Raději zavřela oči, skoro ani nedýchala. Čekala. Buď ji vyverna odhalí a zaútočí na ni, nebo odletí. Každý nádech a výdech ji připadal jako věčnost. Už to nemohla vydržet, otevřela oči.
"Ona tam stále sedí a hledí přímo na mě. Leť už pryč ty mrcho! Tady pro Tebe nic není. Nic na čem by sis mohla pochutnat."
S vyvernou její myšlenky nic nedělaly, dál seděla na větvi a zírala do míst odkud cítila živočišný pach, ale nic neviděla. Seděla a čekala, instinkty ji říkaly, že se objeví oběť na ulovení. Kořist byla vždy nejdřív cítit a pak byla teprve vidět. A její čich ji říkal, že kořist je už hodně blízko a navíc cítila z toho pachu strach kořisti. Ten cítila vždy když se zakusovala do masa, které se ji snažilo prchnout, dobré jídlo vždy vonělo strachem. Tlamy ji skápla slina.
"No tak, už odleť."
Vyverna se ani nehnula, jen pozorně sledovala místo kde se nacházela Brenna.
"Tak odejdu Já. Měj se vyverno, mrcho!" Vztekala se v duchu. Pak se co nejopatrněji pohnula.
Vyverna seděla na větvi bez hnutí.
Odvážila se udělat opatrně krok dozadu s pohledem stále upřeným na vyvernu. Pak další krok a další.
V tom se vyverna nakrčila.
Brenna ztuhla na místě.
Jakoby zahlédla nepatrný pohyb. Listoví se na zemi u stromu mírně pohnulo. Jako když by si sním pohrával větřík. Vyverna si byla jistá, že z tama cítí pach své kořisti. Zmatená tím, že ji nevidí se nahrbila. Natáhla do chřípí vzduch. Byla si jistá někde tam musí něco být, něco co čeká, až ji vyverna bude moc zabít. Roztáhla křídla slétla dolů.
V Brenně by se krve nedořezali. Jemně si ulehla doufala, že její umění skrývat se ve stínu, ji ochrání. Vyverna přistála pár kroků od ní.
Stáhla křídla k tělu a po čtyřech se vydala na průzkum. Tady byl pach ještě silnější. Byla si jistá, že někde tady je kořist. Cítila ji , ale neviděla. Sklonila hlavu a čichala k zemi. Našla místo, kde před chvíli Brenna stála. Vydala se po pachové stopě v listí. Ucítila změnu v pachu, strach vystřídalo něco jiného. A v tom okamžiku se kousek od ní náhle zjevil lev, který po ní prudce vyskočil s rozevřenou tlamou. Překvapením zavřískla a roztáhla křídla.
Brenna dopadla tlapama na ramena vyverny a povedlo se ji strhnout na bok. Prudce máchla tlapou po odkrytém břiše a drápy ji roztrhla.
Vyverna bolestně vykřikla a vrhla se na útočníka tlamou. Chtěla ho co nejdříve zardousit, za tu bolest co ji způsobil.
Brenna uskočila a ucítila na levé straně horký dech z tlamy vyverny, která ji jen o kousek minula. Rychle se otočila a vrhla se na na vyvernu, dříve než se sama otočí. Dopadla ztěžka na její záda a váhou těla ji srazila do listoví. Nezaváhala roztáhla do široka tlamu a zakousla se vyverně za krk. Nechutně to zakřupalo, zuby protrhly kůži, zaryly se hluboko do masa. Do krku ji stekla trocha horké krve. Pak vyplivla směs masa a úlomků páteře. Vyverna ztuhla, život z ní vyprchal.
"Fuj, na tohle si nikdy nezvyknu," ulevila si a změnila se v taurenku. Zaposlouchala se do okolních zvuků a když nezaslechla nic nebezpečného, dala se do čištění pusy. Vyšťárala si z mezizubní spár několik zachycených vláken masa a hnusem je odhazovala na zem. Pečlivě si vydrhla kůži na tváři listím s blízkého keře Dřišťálu doufala, že se ji podařilo odstranit všechnu krev, která se ji v jemných chloupcích zachytila.
"Tvoje chyba, neměla si sem lítat. Mrcho!" Postěžovala si a nakopla nehybné tělo tvora.
Pak zpozorněla a podívala se pozorně kousek od hlavy vyverny. V listoví se tam válel žalud. Sklonila se k němu, vzala ho do dlaně a prohlížela si ho. "Myslela jsem , že budete větší. Kdo vás má takhle malé hledat?" zpražila ho vyčítavými myšlenkami. Rozhlédla se kolem a nyní když už věděla po čem se dívat, náhle viděla , že kolem je žaludů spousta. Dala se rychle do sbírání a přitom co chvíli naslouchala zvukům lesa, zda neuslyší nějakou přibližující se vyvernu. Bylo ji jasné, že pach mrtvé vyverny se bude rychle šířit a že nebude trvat dlouho a objeví se zde její sestřičky a bratříčkové.
Naštěstí nasbírala plný váček za chvíli. Na nic nečekala, změnila se opět do lví podoby a uháněla nahoru pryč z údolí s jezerem Mirkfallon. Dvakrát se musela ukrýt ve stínu, když potkala prolétající vyverny, ale ty si ji nevšimly, letěly někam dolů. Byla za to ráda, jeden souboj ji stačil.
Dorazila k vývratu, kde si schovala své věci, aby ji nepřekážely. Vše si sbalila a připravila se na cestu zpět, na jídlo neměla chuť, ještě stále cítila na jazyku pachuť krve ze zabité vyverny. Když vybíhala směrem k Sun Rocku jen se pousmála představě, jak se asi bude tvářit Tammra až ji uvidí s váčkem plným semen z posvátných dubů… 


Povídky - Draxův příběh - část první

Ork udělal krok dozadu, aby se vyhnul obrovité hořící pěsti, která by mu roztříštila lebku na malé kousky. Poté se prudce rozmáchl a sekerou, která byla téměř tak velká jako on sám, vší silou udeřil do démonovy hrudi. Prudký záblesk zeleného světla na chvíli oslepil krvácejícího orka, ale ten neztrácel čas a rozmáchl se sekerou na druhou stranu, kde skvěle mířenou ránou usekl hlavu Pekelnému strážci. To nejhorší však mělo teprve přijít. V dálce už ork vidí další řady démonů rychle se blížící k osamocenému válečníkovi. Ork neví, co by mohl udělat. Jediné co ho napadá je utéct. Ale jakmile se ork otočil uviděl další démony i na druhé straně. Z leva i zprava se řítili démoni úctyhodnou rychlostí a ork měl jedinou šanci. Svaly na orkově noze už byly přetrhány pod tlakem démonických zbraní, ale ork nepolevoval. Věděl, že pokud bude mít štěstí démoni se k němu nedostanou včas a on doručí zprávu o prohře náčelníku Thrallovi. Už viděl konce řad Pekelných strážců, když v tom ho za ramena chytlo něco ze vzduchu. Podíval se nahoru s nadějí, že by to snad mohla být jeho wyverna, ale pak si uvědomil, že tu démoni zabili v této bitvě, když se snažila uchránit poslední přeživší orky. Byl to Strážce záhuby, který ho teď nejspíše vedl k jejich vůdci. Chytrý ork však už měl vymyšlený plán. Jakmile ho démon vynese za řady Plamenné legie, ork vytáhne dýku, kterou neustále nosí v botě a přinutí Strážce záhuby, aby ho pustil. Ork věděl že pádem z takové výšky si minimálně zlomí obě nohy, ale bylo to lepší než aby byl neustále mučen démony. A tak to také ork udělal. Nepočítal však že budou v takové výšce a navíc všude kolem byla mlha. Už bylo ale pozdě. Ork padal. Připadalo mu to jako by padal celé hodiny, ale nebyla to ani minuta, když pod sebou uviděl rychle se přibližující zem. O pár metrů dál leželo malé jezírko a ork si myslel, že kdyby dopadl do něj měl by snad větší šanci přežít. Už ale bylo pozdě a ork najednou bezvládně ležel na travnaté pláni...

"Už jsi vzhůru?" zeptala se náhle stará taurenka, kterou ork v životě neviděl.
"Já jsem přežil?" řekl ork a vstal z postele, ve které do teď ležel.
"Pokud vím, tak ano. Měl si neuvěřitelné štěstí. Jak se jmenuješ?"
"Jsem Draxiron, ale někdo mi říká Drax. A vy?"
"Mé jméno není podstatné, Draxi. Důležité je, abys mi vysvětlil, jak se ti to stalo." řekla taurenka a nalila lektvar z konvice do dvou velkých šálků na stole.
"Bojoval jsem proti démonům ve Felwoodu. Nejspíš mě ten Strážce záhuby odnesl až sem, do Mulgoru. Co je to za lektvar v těch šálcích?"
"Je to čaj. Udělá ti dobře." odpověděla taurenka.
"Musím už jít. Musím předat zprávu Thrallovi." řekl náhle Drax.
"Nejdříve si musíš vypít čaj, jinak se s tou nohou nedostaneš ani na pár kroků od mého domu."
Drax se podíval na svou nohu a zděšením málem vykřikl. Celá noha byla jakoby stáhnutá z kůže a spálená démonickým ohněm. Zajímavé bylo, že necítil žádnou bolest.
"Ano, je to ošklivá rána. Ale až si vypiješ čaj, myslím, že by se měla alespoň trochu zacelit." řekla bez optání taurenka, jako by četla draxovy myšlenky.
Ork tedy vypil čaj a uviděl něco, co by ho ani ve snu nenapadlo. Noha mu náhle obrostla hustým mechem, který okamžitě zase zmizel, ale zanechal po sobě stopy. Místo spáleného masa na noze teď byla hladká zelená kůže.
"Můžeš vyrazit. Dám ti jen jednu radu. Nehledej Thralla v Orgrimmaru. Říká se, že se prý vydal hledat ztracenou skupinu orků na severu."
Draxe zamrazilo. Jestli se Thrall dostal až příliš blízko k démonům, teď už bude určitě mrtev.
"Kudy do Thunder Bluffu?" vyhrkl ze sebe.
"Severo-západně, asi pět minut běhu." odpověděla klidně taurenka.

Drax si okamžitě sebral své věci, poděkoval a sprintem utíkal směrem, který mu poradila taurenka. Za pár minut byl v Thunder Bluffu a kupoval rychlý let wyvernou. Jak prolétával nad Ashenvalským lesem, hledal Draxiron nějakou orkskou skupinu, ale našel pouze peóny, kácející stromy.
"Felwood." řekl si pro sebe a sesednul z wyverny.
Jak procházel tímto lesem, najednou uslyšel nějaké zapraskání zezadu. Prudce se otočil a v tom ho něco praštilo do hlavy tak, že kdyby měl jen o trochu větší krk, určitě by se mu hlava zarazila do krku.
Draxiron padl k zemi, omráčen podivnou palicí, neschopen cokoli podniknout. Úkol tedy nesplnil, nedoručil vzkaz Thrallovi, neporazil poslední démony na Kalimdoru a ani se nedokázal ubránit těm, co ho teď odnášejí vstříc jeho smrti...

Když se probudil, byl uvězněn v nějaké kobce. Nevěděl kdo ho zajal a nevěděl ani proč. Jediné co věděl jistě bylo, že tentokrát už to asi nebude milá taurenka, která mu vyrobí záhadný hojivý lektvar. Drax se zvedl na nohy, i když v jedné pociťoval silnou bolest a musel kulhat. Dostal se k východu a vyšel ven z místnosti, kde byl uvězněn.
"Divné vězení, když zde nejsou stráže ani mříže." pomyslel si a pokračoval dál chabě osvětlenou chodbou.
V rohu průchodu ležela kostra, která kdysy určitě patřila člověku, proto si Drax pomyslel, že na blízku budou určitě lidé. Nebo to mohou být také nemrtví...
Když se dostal na konec chodby, spatřil něco, čeho by si normálně ani nevšiml, ale vzhledem ke stavu jeho nohy se není čemu divit. Schody. S námahou se vyšplhal až na poslední schodek a zavyl bolestí. V cestě byla další řada schodů. Draxiron omdlel...

Když se probral, ležel na trávě uprostřed plání The Barrens. Zvedl se a nic ho nebolelo. Kolem pobíhaly stáda kodů a sem tam proběhl i nějaký ten ork nebo tauren. Drax se rozběhl předat zprávu Thrallovi a uvědomil si, že dělá mnohem větší kroky než obvykle. V Orgrimmaru byl během několika minut a během další minuty už stál před Thrallem a vysvětloval mu, proč jeho družina ve Felwoodu neuspěla. Thrall se mu začal smát. Smál se ledovým zlým smíchem. Smíchem, jaký slyšel jen od lidí. Thrall ho vyhnal ven a Draxiron uviděl svou wyvernu. Jak se k ní přiblížil wyverna se proměnila v trola, držícího dva meče. Trol po orkovi prudce sekl, ale on to pocítil, jako by mu na hlavu vylil kýbl vody...

V tom se Draxiron probudil. Klečel ve velké síni plné lidí... Podle znaků vyšitých na ošacení přítomných lidí usuzoval, že bude v nějakém lidském městě. A jakmile k němu promluvil jeden z přítomných, okamžitě věděl, že to je stormwind. Ork mu rozuměl, ten člověk mluvil jeho jazykem, i když Draxiron nechápal, kde se ho naučil.
"Z jakého důvodu si napadl členy..." nedokončil otázku člověk.
"Já je nenapadl!"
Lidé v zadu si něco zašeptali, ale Drax nerozuměl, protože ho v tu chvíli jeden voják kopl do zad.
"Nebudeš mě přerušovat, orku." řekl člověk a v posledním slově byl poznat náznak opovržení.
"Proč si tedy napadl členy výzvědného týmu ve Felwoodu?" znovu se zeptal člověk.
"Já je nenapadl. Hledal jsem našeho náčelníka v..."
"Aháá! Tak tys tam měl i komplice, proto se z naší družiny vrátila pouhá pětina mužů." skočil orkovi do řeči člověk.
Drax náhle pochopil. Thrallova družina musela narazit na tábor lidí a bojovat s nimi. Orci vyhráli, ale několik lidí uteklo a přepadlo nic netušícího Draxirona.
"Mohu vše vysvětlit?" zeptal se.
"Vysvětluj."
"Bojovali jsme ve Felwoodu proti démonům, ale bylo jich mnohokrát víc než nás a já jediný jsem přežil. Jeden z démonů mě odnesl daleko od Felwoodských lesů a já jen zázrakem přežil. Věděl jsem, že musím předat zprávu náčelníkovi, ale dozvěděl jsem se, že se vydal hledat naši družinu do Felwoodu. Rychle jsem se tedy vydal hledat je, protože kdyby narazili na démony, neměli by šanci přežít. Ale jak jsem dorazil na místo, tak mě někdo praštil do hlavy. A zbytek už znáte vy nejlíp."
Člověk něco řekl ostatním, ale Drax tomu nerozumněl. Pak člověk klidně řekl:
"To co si zde řekl zapadá do toho co nám pověděl ten druhý ork." pak něco křikl ke strážím a ti přivedli dalšího orka, který ale vypadal podstatně zdravější než Drax. Ten v něm poznal jednoho z Thrallových šamanů.
"Žije náčelník?" zeptal se šeptem šamana , tak aby to nikdo neslyšel.
"Když jsem ho viděl naposled tak byl čilý a silný, jako správný ork. Nejspíše stihl utéct než přišli démoni a rozsekali zbývající na kousky." odpověděl šaman.
"Víme vše, co jsme vědět chtěli. To znamená, že nám již více nepomůžete. Půjdete do otroctví." vložil se do jejich řeči tlumočník. A pokynul strážcům, aby orky odvedli do vězení. Tentokrát už to ale nebyla jen kobka bez mříží a stráží. Teď už to bylo opravdové vězení...

Povídka - Draxův příběh - část druhá

Už několik týdnů Draxiron pouze sedí ve vězení a dívá se na stráže, kteří ho dráždí den co den. Drax se ale nedá, ví, že kdyby se na ně rozzuřil, ukázal by tím svou slabost a dosáhl by jen toho, co ti lidé chtějí. Deroth, tak se jmenuje jeden z Thrallových šamanů uvězněný o několik cel vedle, je na tom podobně. Také ho každý den stráže provokují, ale on je ork, a nedá se jen tak lehce zlomit. Tento den začínal jako každý jiný. Avšak najednou uslyšel Drax i Deroth nějaký hluk a řinčení zbraní z náměstí. Stráže rychle vyběhli ven a to posloužilo Draxovi, aby vyzkoušel to, co už několik dní připravuje. Probořil strouchnivělé zdi cely a dostal se až k Derothovi.
"Proč neprobouráš stěnu cely ven, do chodby, abysme mohli v tomhle hluku utéct?" zeptal se šaman.
"Protože nejsem blázen. Tyhle cely nejsou jen z kamene. Cítím v nich kouzla. A nejen to, kameny jsou nejspíš prokládány železem, a to bych už vůbec neprorazil."
Drax se podíval z okna, nacházejícího se v Derothově cele a nemohl uvěřit vlastním očím. Nemrtví! Spousty nemrtvých plenili město a každou minutou jich přibývalo. Mohl se jen modlit, aby to byli Forsaken, kdo napadl lidské město. Po chvíli spatřil vlajku. Oddychl si, a posadil se na lavici, aby uvolnil místo pro Derotha, který byl stejně zvědavý, co se venku děje. V tom do vězení vtrhla skupina nemrtvých a jeden, který vypadal jako mág, vytvořil mezi konečky hnijících prstů hořící kouli a poslal ji přímo na dveře cely. Orci byli zachráněni. Neměli ale moc času, protože to vypadalo, že z jedné strany se řítí další řady vojáků Aliance, kteří nyní již tlačili nemrtvé zpět. Utíkali jak jen mohli a jakmile se dostali za brány města oba orkové si pro sebe řekli, že nějaké obavy o falešném spojenectví Hordy a nemrtvých byly jen mylné doměnky. Nezastavili se a ani nezpomali dokud nedorazili do Duskwoodu. Zde orci opustili nemrtvé a vydali se dál sami. Narazili na spousty nebezpečných zvířat a spousty jich zabili bez většího zranění. Nakonec se shodli, že už jsou daleko z dosahu lidí a že je čas na odpočinek. Drax ulovil vlka, který sice nechutnal nijak skvěle, ale zato je oba výborně nasytil. V bezpečí přečkali noc a pokračovali dál, na jih, v domění, že dorazí do Stranglethorn vale a naleznou orkskou osadu Grom'gol. Drax ani Deroth nemohli za to, že přes hustý porost tohohle lesa nebylo vidět slunce a tak se bohužel orci vydali špatným směrem a jen tak tak se dokázali vyhnout lidské vesnici. Netušili, že jdou špatně, ale poznali to, jakmile uviděli, že stromy v cestě náhle usychají a kolem nich už neroste tráva, ale je tam jen suchý kámen. Teď museli být obzvláště opatrní. Deadwind pass není žádnou zahrádkou. Derotha najednou něco bodlo do ramene, ale než se stihl otočit, bylo to pryč. Deroth byl šaman a proto pro něj nějaké škrábnutí nebylo problémem. Jak šli dál, čím dál častěji se stávaly podobné záhadné věci, až to nakonec Draxe natolik rozzuřilo, že kolem sebe začal zuřivě máchat sekerou a málem při tom zranil Derotha, který naštěstí byl ve střehu a stihl včas uskočit rychle se blížící ráně. Překvapivě ale orkův vstek nebyl zbytečný. Od té doby co Drax zuřivě zařval, podivné věci už je napadaly jen málo kdy.
Jakmile přešli přes tuto záhadnou úžinu, dostali se do Močálů smutku, kde si oba konečně uvědomili, že do Grom'golu asi tímto směrem nedorazí. Ani jeden z nich se ale nechtěl vracet a tak pokračoovali v cestě. Najednou v jednom jezírku začalo něco bublat a přirozeně to upoutalo citlivé orčí smysly a oba orci se k podivnému místu otočili. Deroth najednou pocítil bolest, jakou ještě nikdy nezažil, ale kupodivu se mu nic nestalo. Byla to jen iluze, vyvolaná nějakým zlým kouzlem.
"Nagy!" vykřikl Drax zbytečně, protože Deroth se svíjel na zemi ve smrtelných křečích.
"Mus...musíš...u-utéct..." vyloudil ze sebe nakonec Deroth, ve chvíly když už se Drax dral mezi větvemi ke zákeřným útočníkům.
"Nenechám tě v tom." odpověděl Drax a usekl hlavu jednomu blížícímu se nepříteli.
V tom se stalo něco nečekaného. Derotha náhle opustila bolest, vstal a řítil se na nagy. Poté co jednomu nepříteli prolétl hlavou kulový blesk, vycházející z Derothových rukou, všechny nagy se stahovaly zpět.
"Co to bylo? Jaktože to najdnou přestalo?" zeptal se Drax.
"To jsem byl já." odpověděl hluboký hlas vycházející z křoví opodál.
"Ukaž se, ať víme s kým máme tu čest." vybídl neznámého zachránce Deroth.
"Jmenuji se Remothrasz." řekl nemrtvý vycházející z úkrytu.
"Teď ale musíte umřít." křikl na ně a probodl Derothovo srdce iluzí meče, kterou vytvořil.
Ork zařval, ale než zjistil, co se vlastně děje, padl mrtvý k zemi.
Drax využil šílenství záhadného čaroděje a dvěmi přesně mířenými ranami mu sťal obě ruce. Remothrasz ale stihl vyvolat poslední kouzlo ale portál, který měl přenést čaroděje do bezpečí se zhroutil a odnesl Draxe daleko, daleko od míst, kde zatím byl...
Objevil se na poušti a nebýt toho, že byl Drax připravený i na to nejhorší, asi by ho sežrali škorpióni a supi. On se ale okamžitě zvedl a rozběhl se k nejbližšímu obydlí, které nebylo nijak blízko, ale Drax měl i na orka skvělý zrak a viděl malý stánek, přestože byl velice daleko. Jakmile ale dorazil na toto místo, jeho prvotní naděje výrazně klesly. Stánek byl zničený a jediný kdo se u něj nacházel, byl Drax a mrtvý roztrhaný goblin. Ork si povzdechl a pokračoval dál. Nevěděl kam jde, kde je, jakým jde směrem, ale už pokračoval mnohem volnějším tempem než dříve. Asi zahyne žízní, hladem, nebo ho sežere nějaké zvíře, procházející kolem. Teď už mu nezáleželo na nějaké zprávě pro Thralla, chtěl se dostat domů. Ve snaze najít nějaký život pokračoval Drax dál nehostinou a pustou pouští, ale našel jen zvířata, která musel buď obloukem obejít, nebo je zabít. Konečně uviděl známky civilizace. Obří brána, uprostřed probouraná a kolem ní, spousty lidí. Slepě utíkal co mu síly stačily vstříc obrům, střežícím tuto bránu. Drax se zastavil až příliš pozdě. Jeden z obrů si ho všiml a úctyhodnými kroky se k němu blížil. Drax se připravil na boj. Vytáhl sekeru, odplivl si, a přestože byl asi šestkrát menší než obr, nic mu nebránilo, aby souboj vyhrál. Alespoň v to doufal. Rozběhl se s válečným pokřikem proti obrovi a vší silou mu zasekl sekeru do nohy. Obr zavřeštěl a mách kolem sebe kamennou pěstí. Minul. Následoval další útok od Draxe, tentokrát byl však obr rychlejší. Uhnul na stranu a Drax se bezvládně svalil na zem. Když se zvedl, řítila se na něj obrova ruka a on se jen o vlásek stihl překulit na stranu. Zvedl se a uvědomil si, že už nemá svou sekeru. Rozhlédl se kolem sebe a uviděl ji o pár metrů dál, rozlomenou na tři kusy. Teď už nemohl obra porazit. Otočil se zpět za obrem a nemohl věřit vlastním očím. Znovu pohlédl na sekeru a všiml si, že jedna část ostří je ulomená a chybí. Byla zaseknuta hluboko v oku obra, který se teď na zemi zmítal v bolestech. Drax neztrácel čas a utekl pryč z tohoto místa. Bloudil po poušti celé hodiny, chodil chaoticky, neustále odbočoval, vracel se, až nakonec našel to, v co už ani nedoufal. Rostliny. Byla tu malá skupina kaktusů a Drax okamžitě vytáhl svou dýku a jeden propíchl. Klidným pramínkem z něj začala vytékat kouzelná tekutina a s každým douuškem, který Drax vypil, znovu nabíral ztracené síly. Nejadnou si všiml něčeho podivného. Poblíž kaktusů se nacházely dva velké obelisky, vznášející se nad zemí. Mezi nimi vedla cesta dolů a Drax zcela jistě věděl kde je. Tohle muselo být to legendární místo, o kterém slýchával z pověstí, když byl malý. Un'goro, to bylo to místo. Ale Drax zároveň věděl, že tam ho čeká jen smrt. Proto si nabral do měchu co nejvíce tekutiny z kaktusu a vydal se na druhou stranu. Pokud si dobře vzpomíná tak by měl dojít až do Goblinské vesnice, odkud už si cestu domů najde.

Povídka - Draxův příběh - část třetí

"Konečně..." řekl si pro sebe Drax, jakmile uviděl v dáli nízké hradby Gadgetzanu. Přišel ke skřetovi, který vypadal jako majitel wyvern, které ltali z města k městu a požádal ho o let.
"Potřeboval bych jeden rychlý let do Orgrimmaru." požádal skřeta.
"Dobrá, vemte si tuhle wyvernu." odpověděl skřet svým pisklavým, ale lstivým hlasem.
Ork už nasedal na tak známý wyverní hřbet, když v tom ho skřet zarazil.
"Hej! Kámo! A kdo bude platit, co?"
Drax si sáhl do kapsy, ale vytáhl jen pár dřevěných třísek.
"Jak já nesnáším ty lidský krysy..." řekl si pro sebe, když si uvědomil, že mu všechno jeho zlato ukradli lidé ze Stormwindu. "Potřebuji předat zprávu Thrallovi, je to důležité."
"Kdyby všichni létali kvůli zprávám zadarmo, tak bych umřel hlady. Nic takovýho. Prvně si vydělej a pak můžeš lítat."
Drax tedy zpět sesedl a smutně odcházel.
"Hej, kámo. Je mi tě líto, ale nemůžu ti dát wyvernu zadarmo. Jestli ti ale můžu poradit, tak běž na sever. Do Shimmering flats. Jsou tam závody a můj kamarád, Blezz, potřebuje spolujezdce. Řekni mu, že tě posílá Gizzy, on už bude vědět." zakřičel na Draxe skřet.
"Díky, poptám se po něm." odpověděl mu. A tak musel Drax zase sám putovat po poušti, plné nástrah a nebezpečí. Počítal každý den, od doby co byl poslán do války ve Felwoodu. Teď to byl přesně měsíc. Naštěstí závody byly na rovné ploše vyschlého solného jezera dobře vidět a ani to nebylo daleko. Drax se poptal po Blezzovi, skupina skřetů se na Draxe posměšně podívala, ale odpověděli mu a poslali ho za skřetem, který vypadal, jakoby už týdny nespal a jen pracoval.
"Ty si Blezz?" zeptal se Drax. Skřet však neodpovídal a dál se hrabal ve svém kluzáku.
"Hej mluvím s tebou! Ptám se tě jestli si Blezz." znovu se zeptal Drax, opět bez odpovědi.
"Posílá mě za tebou Gizzy. Tak slyšíš mě?" teprve po vyslovení jména Gizzy se skřet otočil.
"Co po mě ten syčák chce?" zeptal se Blezz.
"To nevím. Říkal, že bych ti mohl pomoct. Prý potřebuješ spolujezdce."
"Hmmm... Dobrá tedy. Za pět minut začíná závod. Měl by ses nachystat." odpověděl Blezz a už zase něco dělal s kluzákem.
Závod probíhal normálně. V každém kluzáku byly dvě postavy. Gnom nebo Goblin vždy řídili a jejich spolujezdec, většinou tauren, člověk nebo ork, dávali pozor na všelijaké přístroje, které polili jakousi tekutinou vždy, když řidič zakřičel nebo se odtamtud začal valit nepříjemný kouř. Drax s Blezzem nebyli první, ale ani poslední. Drželi se na třetí pozici, ale závod nevypadal zrovna lehce. Každou chvíli nějaký kluzák srazil baziliška, nebo naboural do kamene. Jejich naděje na vítězství podstatně vzrostla když se první dva kluzáky vzálemně srazily při projíždění jakéhosi skalního průsmyku. Teď už měli vítězství téměř jisté. Dorazili do cíle se značným předstihem před všemi ostatními a podle toho také dostali zaplaceno. Drax teprve teď pochopil, že ho Gizzy poslal jen aby mohl Blezz vyhrát a splatit cenou dluhy. To ale bylo Draxovi jedno. Teď už byl uprostřed Thousand Needles, u velkého výtahu, na cestě přímo do Barrens. Jak tak procházel po oblasti, pomalu si začal vzpomínat na místa, kde se jako malý trénoval v boji, kde dováděl se svými kamarády a kde si ochočil svou wyvernu. Drax nikdy nezapomene na démony, kteří tak brutálně zabili jeho wyvernu. Draxovi stekla po tváři slza. Vřel v něm vztek na démony, kteří zabili jeho nejlepší přátele, vztek na lidi, kteří pobili polovinu Thrallovy družiny a kteří ho poté zajali a okradli, vztek na záhadného čaroděje, který zavraždil jeho přítele Derotha... Teď ale byl jeho vztek nepodstatný. Musel se co nejrychleji dostat do Orgrimmaru a předat zprávu Thrallovi. Teď už to nebyla jen zpráva o neúspěchu ve Felwoodu. Musel mu říct, co se stalo s jeho Šamanem, co mu udělali lidé ze Stormwindu, ale také o nebezpečí v Deadwind passu a o Nagách v Močálech smutku a o temném čaroději. V tom uviděl kouř. Tím směrem měla být vesnice Camp Taurajo. Jestli se tam něco stalo, musí Drax okamžitě přispěchat na pomoc. Ork se rozběhl k vesnici, ale došel příliš pozdě. Skupina lidí a trpaslíků právě plenili vesnici a pálili vše, co hoří. Drax se ani nepokoušel zastavit je. Neměl by šanci. Opatrně a potichu se proplížil kolem vesnice a pak utíkal, jak nejrychleji mohl pryč. Po chvíli se zastavil, aby nabral síly, napil se a najedl. Přiběhla k němu skupina taurenů, kteří vypadali dost zmrzačeně a Draxovi došlo, že asi běží ze zničeného Campu Taurajo.
"Potřebujeme se dostat do Durotaru, do vašeho města... Orgrimmaru, ale nevíme kudy. Povedeš nás, orku?" zeptal se tauren, který vypadal, jako vůdce této skupiny.
"Ano, vím kudy do Orgrimmaru. Povedu vás. Jmenuji se Drax." odpověděl, uzavřel měch s vodou a strčil do kapsy kus chleba, do kterého si dvakrát kousl.
Šli několik hodin, než došli na rozcestí, kde se Drax s taureny rozloučil.
"Půjdete dál touhle cestou a dojdete až do městečka Crossroads, tamuž vám poradí kam dál." řekl Drax a odbočil doprava, protože již nestál o další společnost.
Věděl, že budou v Orgrimmaru rychleji než on, ale Drax by stejně neměl peníze na wyvernu z Crossroads. Netušil, že je bude potřebovat a zapoměl si vyptat od Blezze svůj podíl. Dál už nepotkal žádnou velkou překážku, překročil řeku, vstoupil do jeho rodného Durotaru a pokračoval na sever, do města Orgrimmar. Když dorazil, šel rovnou za Thrallem.
"Potřebuji mluvit s náčelníkem. Pusťte mě dovnitř." naléhal Drax na stráže.
"Pokud nemáš žádný důkaz, že..." nedokončil větu strážný, když ho přerušil Thrallův hlas: "Pustťe ho." stráže tedy ustoupili a Drax vešel dovnitř.
"Co tě přivádí, válečníku?" zeptal se Thrall a Drax mu vypověděl celý svůj příběh od bitvy ve Felwoodu, až po napadení Campu Taurajo.
"Lok'Tar! Musíte si odpočinout. Běžte domů, za rodinou a dále se již nevzdalujte od Durotaru nebo už nebudete mít takové štěstí, důstojníku." řekl Thrall když si vyslechl Draxův příběh.
Drax tedy odcházel a teprve až byl za branami Orgrimmaru si uvědomil, že posledním Thrallovým slovem byl povýšen na Důstojníka. S úsměvem došel až domů.

Povídka - Draxův příběh - část čtvrtá

Poznámka autora: dále se bude děj odehrávat několik let po současném World of Warcraftu (2.1.0), a proto jsou některé prvky děje vymyšlené. Upozorňuji, že je to pouze moje fantazie a WoW se nakonec může ubírat naprosto jinou cestou.

Uplynulo už několik let od doby, kdy se Draxiron vrátil ze své poutě po světě. Thrall mu slíbil, že už nebude muset nikam jezdit, ale čas války opět nastal, i když tentokrát už neměl bojovat ani proti démonům, ani proti lidem.
"Důstojníku, je vaše družina připravena?" zeptal se Thrall.
"Ano, náčelníku. Můžeme vyrazit." odpověděl hrdým hlasem Drax.
Drax odešel i se svou družinou z Orgrimmaru, do nedalekého přístavu a společně odjížděli do bitvy, pomoct vojsku Sylvanas Windrunner, vládkyni Opuštěných, proti silám pohromy ve východních částech Lordareonu. Arthas se totiž neznámým způsobem spojil s Pohromou v Naxxramasu a kontaktoval Kel'Thuzada, takže vydal nové rozkazy. Okamžité vypuštění všech vojsk a obsažení severního Lordareonu, což znamenalo vybití Opuštěných v Azerothu a znovuovládnutí Undercity. To ale Sylvanas nemohla dopustit. Proto vyslala posly do Durotaru, za Thrallem a ten vyslal na pomoc stovku svých nejlepších bojovníků, Draxovu družinu. Sylvanas kromě orků požádala o pomoc také Krvavé elfy, ale ti už byli Pohromou poraženi jednou a nehodlali se nechat rozprášit znovu. Proto posílili obrany na hranicích s Lordareonem, místo aby zaútočili na Pohromu ze severu.
Orkové neměli klidnou noc. Moře bylo velmi neklidné a do lodi pořád cákala voda. Všichni museli s kýbly v rukách stát na palubě a vyvazovat vodu ven, zpátky do moře. Najednou něco nabouralo do lodi z boku. Jeden ork přepadl a jen tak tak se stihl chytit, aby ho ostatní vytáhli. Znovu to "něco" vrazilo do lodi, ale tentokrát už jeden ork přepadl přes palubu a beznadějně se řítil ke dnu oceánu. Najednou z podpalubí vylezli dva orci s puškami v rukách a namířili přes palubu do míst, kde by se ona příšera mohla nacházet. Pět výstřelů stačilo, aby nestvůru skolili. Jelikož to byli elitní střelci samotného náčelníka, ani jedna kulka nepadla vedle. Zjistilo se, že ona příšera byl ohromný ještěr, z kterého se dala udělat skvělá polévka nebo vynikající steak. Orci se tedy po několika dnech výcviku konečně pořádně najedli, ale museli zase do práce a zase vyhazovat vodu z paluby.
Jakmile se rozednělo, bouře ustala, moře se uklidnilo a Draxova družina v klidu doplula až na břehy Lordareonu, kde je už čekala výprava nemrtvých, která je rychle eskortovala až do Undercity, kde na ně již čekala armáda, no spíše skupina elitních bojovníků samotné lady Sylvanas Windruner a ta je okamžitě vybavila jídlem a pitím a poslala je přímo na frontu, na hranici Tirisfalských mýtin a Západních nakažených zemí. Jakmile přišli na frontu, ihned se seběhla první bitva. Nemrtvých Pohromy nebylo moc, proto je spojené síly Hordy a Opuštěných snadno rozprášili, ale Drax věděl, že to byl jen zlomek opravdové armády Pohromy. To stejné si myslel to i Rethamor, důstojník velící skupině Opuštěných. Původně byl Rethamor velícím důstojníkem Aliančních vojsk krále Terenase II., ale poté co se rozšířila Pohroma byl Rethamor přeměněn na nemrtvého a sloužil jako loutka Krále lichů. Když ale Ner'Zhulovy síly slábly, Rethamor byl osvobozen a připojil se k povstání a k Opuštěným a díky jeho skvělým bojovým schopnostem se brzy stal znovu velícím důstojníkem a teď vedl svou skupinu elitních bojovníků vstříc vítězství nebo smrti.
Schylovalo se k druhé bitvě. Nemrtvých Pohromy však bylo teď nesčetněkrát více. Drax i Rethamor tušili, jaký výsledek bitva přinese. Orci i Opuštění bojovali vytrvale, orci svými silnými pažemi, nemrtví magií. Ale bitva nemohla trvat věčně. Bojovníků Hordy podstatně ubývalo, zato Pohroma byla stále v plném počtu. Jakoby nemrtví Krále lichů neznali únavu, neznali bolest, neznali smrt. Drax se ale stále držel. Najednou si všiml něčeho, co by ho ani ve snu nenapadlo. Byl zde posledním bojujícím orkem a jedním z posledních bojujících vojáků. Drax ale neměl čas na přemýšlení, atak se vrhl zpět do bitvy. V tom se na něj ale vyřítil nějaký bojovník na koni. Podle znaku na brnění Drax poznal, že se jedná o jednoho z Rytířů smrti. Jeho kostěnému koni hořely kopyta a on sám měl bílošedé dlouhé vlasy a v ruce držel velké kladivo, kterým se chystal udeřit na Draxe. Drax byl ork a orci mají skvělé reflexy, vykrýt ránu pro něj nepyl problém. Tím ale byla jakási magie vložená do kladiva, protože kladivo projelo draxovou sekerou, jako by ork držel jen vzduch a udeřilo ho do hlavy tak, že Drax padl k zemi. Nebyl mrtvý. Za to mohla opět magie v kladivu. Byl jen omráčený. Rytíř smrti sesedl z koně, naložil Draxovo bezvládné tělo na kostěné koňské tělo a odjel daleko, až do východních částí Lordareonu, k Naxxramasu. Když ale Rytíř smrti a několik nemrtvých doprovázejících ho dorazili do Naxxramasu, překvapily je hned dvě nečekané události. Tou první bylo, že se Drax vzbudil a svou orkskou silo přetrhal pouta a seskočil z koně. A tou druhou byla skupina mladých nočních elfů, kteří s největší pohodou zabíjeli jednoho nemrtvého za druhým. Tito mladí bojovníci vrazili Draxovi do žil novou energii a on skočil po kladivu Rytíře smrti a rozdrtil jednou ranou lebku jak rytíři, tak i jeho nemrtvému koni. Rychle byli po smrti všichni nemrtví v dosahu, i když jich tady nebylo moc, a Drax se konečně mohl soustředit na elfy.
"Jmenuji se Draxiron. Jsem důstojník orkského náčelníka Thralla a vedu... tedy vedl jsem skupinu elitních orkských válečníků v Lordareonu."
Ork uměl spousty jazyků a jedním z nich byl i jazyk Nočních elfů. Byl na orka velice vzdělaný a proto byl někdy i označován za podivína. Vše se ale změnilo když nastoupil do armády.
"Jaktože byl?" zeptal se trochu podezíravě jeden z elfů.
"Celá moje družina byla zabita Pohromou při poslední bitvě. Zabili i skupinu Opuštěných, která nám pomáhala, a mě samotného omráčili a odvedli sem. Mám velké štěstí, že jsem na vás narazil. Mohu se vám nějak odvděčit?" odpověděl Drax.
"Máme základnu několik mil na jih. Odvedeme tě k našemu vůdci, ten už bude vědět." řekl jiný z elfů, který vypadal jako vůdce této skupiny. "Jdeme." zavelel.
Šli dlouho. Neměli žádné problémy, jelikož většina nemrtvých Pohromy byla na západě v boji proti Opuštěným, a proto prošli rychle přes celé Východní nakažené země až k horám, k hranici s The Hinterlands (nevím jak bych to přeložil).
"Tak myslím, že jsme došli." řekl Drax, když viděl rovnou stěnu rozpínající se před nimi.
Kdyby měli vyšplhat až na vrchol, nejen těžký ork by asi nezvládl takovou námahu. K jeho překvapení ale elfové nechtěli ani lézt nahoru ani nechtěli jít nějakou jinou cestou, ale odkryli vchod do tunelu přímo do středu hory. Jak tak šli tunelem dál a dál, na cestu si svítili jen loučemi, které vzali na začátku chodby, Drax vyzvídal, kde se tady elfové vzali, co tu dělají a co s ním asi hodlají udělat. Dozvěděl se, že byli posláni šíleným vládcem jedné skupiny Nočních elfů, naprosto odtržené od Ashenvalské civilizace, a že se v této hoře usadili a časem se spojili s Aliancí Lordareonu, ale když bylo království zničeno, elfové se uschovali do hory a odvážili se vylézt až když se Pohroma začala rozpadat pod nátlakem Opuštěných. Drax už se ale víc nestihl dozvědět, protože právě dorazili na konec tunelu a všichni vstoupili do nějaké budovy, postavené uprostřed dutého stromu. Kolem stěn vedlo točité schodiště až na vrchol stromu, kde nejspíše sídlil ten, jenž vládl této skupině elfů. Několik elfů Draxe pobídlo, aby šel nahoru a on se nebránil.
"Jak se jmenuješ, orku?" promluvil hlubokým hlasem elf, který podle oblečení vypadal jako nějaký druid.
"Jsem Draxiron. Chtěl..." nedokončil svou větu Drax.
"Nebudeš klást nároky. Ale tvá síla by nám mohla být užitečná. Už roky nás terorizují barbarští trolové z jihu. Pokud nám pomůžeš odrazit jejich útoky, rád ti pomůžu dostat se zpět za svým náčelníkem." přerušil Draxovu řeč druid.
Drax se chtěl zeptat jak může druid vědět, že se chce vrátit zpět za Thrallem, ale nepřišlo mu to jako vhodná otázka, a tak raději přikývl a šel se s troly vypořádat. Tušil, že to asi nebudou trolové z kmene Darkspear, protože ti jsou teď v Durotaru, ale také tušil, že by to mohli být lstiví a zlí lesní trolové, kteří nemají žádné slitování ani s nikým, dokonce ani s ostatními troly. Když se Drax a několik dalších elfů dostalo k trolům, okamžitě začal boj.
Začalo pršet. Nebe se zbarvilo krví padlých i když řady Nočních elfů nepolevovaly. Jeden trol se právě chystal rozdrtit Draxovi hlavu, když v tom mu hořící koule vytvořená jedním z elfů přistála přímo uprostřed hrudi. Drax si jen odfrkl nad naivitou obou bojujících ras a s válečným pokřikem se vrhl zpět do bitvy. Setl hlavu jednomu trolovi, ale v tom už se na něj zezadu řítil další s dýkou v ruce a zuřivě kolem sebe mával. Drax si z něj nedělal příliš velké vrázky, ale kdykoli se pokusil na trola zaútočit, jakoby kolem něj zazářila nějaká aura, přes kterou nemohlo orkovo ostří proniknout. Naštěstí ork se v posledních letech učil šamanismu a měl připravenou směs protimagie, která zneškodní jakékoli kouzlo v dosahu. Chtěl ji použít už v boji proti rytíři smrti, ale v té chvíli bylo všude kolem tolik magie, že by tím mohl zneškodnit nejen magii kladiva, ale také několik šamanů a mágů. Teď ale byla ta správná chvíle. Ork sáhl do váčku u pasu a vytáhl jemný prášek, který okamžitě vrhl po trolovi. Sekeru aura zastavila, ale na třpytící se prášek byla aura málo. Lehce pronikl štítem a zahrnul trolovy oči. Pak už nebyl pro Draxe žádný problém trola zabít. Zasekl mu sekeru do hrudi, vypáčil ji zpět a běžel na dalšího trola. Bitva se chýlila ke konci. Trolů ubývalo a i když nočních elfů také nebylo málo, vítězství bylo na jejich straně. Drax tedy úkol splnil. Pokud je druid čestný, pomůže Draxovi dostat se zpět domů a předat zprávu o dalším orkském neúspěchu. Drax mohl jen doufat...



World of Warcraft

Kapitola 1

Krvačka zlostně škubla otěžemi a seskočila z koně. ´Nemrtví ví,jak z ostatních vymámit peníze...´ pomyslela si rozhořčeně. Shánět reputaci s Undercity nebyla žádná sranda.
Ale tohle byl vrchol. Máchla rukou a kůň zmizel. Chvilku přemýšlela a nakonec šla po svých. Nohy jí donesly do nedalekého městečka. Zaplula do hostince a sedla si ke stolu vzadu v rohu. Nahoře se ozvalo vrzání. Po chvilce přemýšlení si objednala vodu. Zaplatila a zeptala se na ubytování,poněvadž se už stmívalo. „Ale jo,“ odpověděl hostinský. „stačí si najít volnej pokoj.“ Elfka poděkovala a zamířila nahoru,kde hluk hospody nebyl tak výrazný. Prošla chodbou a nahlédla do jednoho pokoje. ´Snad je tady volno...´Radši nemyslela na to,co by se stalo kdyby nebylo. Přelétla očima pokoj. Všimla si zamčené skříňky. Jako rouge musela odolat pokušení odemknout tu skříňku v rohu místnosti. Došla k truhličce a přejela po ní rukou. Dubové dřevo. Potěžkala jí v rukou. Nějakých pět až šest kilo. Ze skříňky vyzařovalo něco,co mladou elfku neodolatelně přitahovalo. Vykoukla na chodbu,rozhlédla se a nikoho neviděla,nic neslyšela. Vytáhla zpoza opasku dýku a otevřela truhličku. Naskytl se jí pohled na vzácné šperky,materiály a lektvary. Neváhala,naházela věci do vaků a do batohu a vyběhla z pokoje,seskákala schody a pospíšila si z hostince s výmluvou,že si vzpomněla na úkol. Uháněla po Wetlands. V rekordním čase doběhla k tunelu do Loch Modanu,ani nezpomalila a letěla dál. Před tunelem se zastavila a snažila se popadnout dech. Prudce oddechovala – běžela nezvykle rychle. Heartstonem se dostala do Silvermoonu a odsud portálem do Orgimmaru. Město znělo hudbou a veselím,obchodníci volali na kolemjdoucí,hlídači procházeli městem. Zamířila do The Valley of Wisdom za Thrallem. Být rouge ji nesmírně bavilo – okrádat,míchat jedy a poté je přidávat ostatním do jídla a pití,otvírání ostatním zapovězených truhel a skříněk. Stanula před vůdcem Hordy. „Zdravím,náčelníku.“ „Já zdravím též,zlodějko.“ „Titulů mě můžeš ušetřit,jsem na ně zvyklá.“ Thrall se ušklíbl. Tahle zlodějka byla sice drzá,ale pro něj užitečná. Zalina podala náčelníkovi pytel s věcmi. „Nedávno jsem je našla v hostinci v Menhetil Harbor.“ Thrall zvedl pytel,prohlédl jeho obsah. „Dobrá práce.“ „Jako bych všechno odbývala...“ Elfka si naoko smutně povzdechla. Thrall si jí pohledem změřil. „Co všechno ty nepřijímáš?“ Zdvihla obočí a s tázavým výrazem pohlédla na Thralla. „Kdo je tady ten blbej?“ Thrall uhodil rukou do stolu. „Mazej už.“ „Na něco jsi zapomněl.“ prohlásila Zalina s úsměvem na tváři. Thrall si přejel silnou rukou obličej a hodil jí do rukou pytel. Chytla ho,nahlédla dovnitř a usmála se. „Až zas budeš něco potřebovat,zatím žiju.“ Zamířila pryč. Thrall se za ní ještě chvíli díval a pak začal přijímat svůj lid a řešit jejich problémy. Pohazovala pytlíkem a nakonec si peníze – pravé zlato – hodila do váčku u pasu. Thrall jí volá pořád častěji a ona má stále méně času na odpočinek... dostala nápad. „Jen počkej,Thralle.“ zašeptala a zlověstně se usmála. Zneviditelnila se a plížila se ke vchodovým strážím,přičemž jednomu vydolovala opatrně z kapsy pár zlatých,druhému kolem dvaceti stříbrných. Ale stráž si toho všimla,přesně jak Zalina chtěla,zviditelnila se a utíkala,co jí nohy stačily. Jeden nasedl na vlka a protivnou elfku začal pronásledovat. Druhý běžel za Thrallem a začal si stěžovat na to,jak jsou krvaví elfové drzí. Zalina se ohlédla a usmála se. ´Takže takhle...dobře.´ Zapískala a vedle ní běžel její nejlepší bazilišek. Naskočila a ujížděla před temně šedivým vlkem. Thrall prásk rukou do stolu,který se pod silou orkovi ruky rozlomil vedví. „Okamžitě ji chyťte a přiveďte sem!“ zahřměl. Družina jezdců na vlcích se jala pronásledovat drzou zlodějku. Bazilišek unášel svou paní neskutečně rychle. Avšak když se začali jevit vlci v hojném počtu,oba znejistěli. Pomalu je začali dohánět. Bazilišek poznal,že jim chtějí nadběhnout zleva,avšak pravou stranu si nehlídali a tam prudce zahnul. Zalina pevněji sevřela krk svého opeřeného přítele. Zatáčka se povedla,ale Zalina zůstala na zemi a bleskurychle naznačila baziliškovi ať běží dál a ona se vrhla do skalní průrvy. Orkové se prohnali kolem aniž by si postavy v temně rudé a černé zbroji všimli. Vylezla z průrvy a otočila se že odejde. Strnula. Před ní stál Thrall a jeho družina. „Na tohle už doplatíš,elfko.“ Sevřela rukojeť dýky a prohlédla situaci. Obklíčená,sice bez možnosti úniku,ale lest vyřeší většinu problémů. Zneviditelnila se a skrývala se za vojáky,kteří jí bláznivě hledali,dráždila jejich zvířata a rozpoutávala mezi nimi bitky. Dva válečníci se zřítili z vlků. Okamžitě se vrhla na bližší zvíře a hnala ho daleko a rychle pryč. ´Jak snadné je přelstít orky,´pomyslela si. Tušila však lest ze strany orků,proto se přemístila do Silvermoonu a šla si naplánovat něčí zabití,či krádež,prostě plány do budoucna. Na ulici se ozval dusot těžkých bot. Orkové. Po rtech jí sklouzlo zakletí. „Zatraceně.“ Vzala svůj svazek klíčů a odemkla tajnou chodbu. Vyšla za hradbami Silvermoonu. Prohlédla cestu. Orkové asi stále prohledávají město – nebo taky ne. Stála uprostřed kruhu těch nejlepších orkských bojových šampionů. Pohlédla na Trhala s nespoutaným plamenem v očích. „Klidně mě zavři nebo pošli do otroctví,mě nezlomíš.“ Thrall se zachechtal. Zvuk jeho smíchu bylo to poslední,co Zalina slyšela.
O pět let později Zalina seděla na lavici ponuré a ne příliš vonící věznice. Thrall jí nechal všechny věci,protože myslel,že se pokusí o útěk. Ne,tu radost mu neudělá. Pink,pink,pink. Míček se odrážel od stěny. Zvuk utichl. Stráž nahlédla do cely. Nikde nikdo. „Zase ten starý vtip elfko?“ zeptal se posměšným hlasem jeden ork. Zalina se zhmotnila za ním. „Tohle není vtip.“ Ork se s výkřikem zhroutil na podlahu. Elfka se ušklíbla. Napsala na cár papíru,že Thrall jí nikdy nezlomí. Nechala ho ležet na podlaze a když se řítila chodbami vězni na ní volali,aby je pustila. ´Zbytečně bych se zdržovala. Ne,díky.´ Před věznicí na ní čekala její nejmilejší,temně hnědá vlčice. Orkové baziliška zabili,tak jim to oplatila krádeží Thrallovi vlčice. Řítila se nehostinnou krajinou Durotaru ve snaze dostat se do svého dávného útočiště. Northrend. Seskočila z vlčice a propustila ji. Vešla do jeskyně a bez povšimnutí prošla „sbírkou“ v ledu zmrazených živočichů.
Z hlubin jeskyně se ozval rozléhající se šepot. „Vidím,že jsi zpátky.“ „A já vidím,žes ještě neoslepl.“ „Tvá drzost tě zatím neopustila,nemám pravdu?“ „Pokud mou návštěvu považuješ za drzost...“ Pokrčila rameny. Ze stínu vystoupila postava oděná ve světle modrém obleku a stříbrném plášti. „Pořád stejně chladné barvy,Malygosi.“ prohodila Zalina. Drakovi v lidské podobě se zúžili oči. „Co tu pohledáváš?“ „Žádám zpět svůj majetek.“ „To přece nemohu...“ „Modří draci ještě nevymřeli,Malygosi.“ „To je lež!“ Před Zalinou stál obrovský drak modro stříbrné barvy. „Ty sám víš že ne,Malygosi.“ Elfka se otočila a zamířila k východu z jeskyně. ´Zatraceně Malygosi,proč?´ Nasedla na své zvíře a běžela pryč. Prudce zastavila a koukla se do mapy. „Kde je někdo jako já...“ větu ani nedokončila a letěla k Dark Portalu. Vlčice namáhavě oddechovala když zastavili v Outlandu. „Odpočiň si.“ Zalina svou vlčici propustila a ladně se vyhoupla na Nether Draka a vzlétla do nebeských výšin Outlandu. Přistála kdesi na Nagrandu a nechala draka volně létat po Outlandu. Natáhla se na trávu na břehu rybníka. Co teď bude dělat? Koho bude okrádat,koho bude zabíjet? Neměla tušení. Jak se zabaví? Bude jen věčně odpočívat? Dřív nebo později jí to nedá a vrátí se na Azeroth. Ale tam čekají orkové. Pískla a Nether Drake přiletěl,nasedla na něj a proletěla Dark Portalem. Vykopl ji v Blasted Lands kde naskočila na ... ehm ... hromadu kostí poskládaných do tvaru koně jak říká a jela zpět za Malygosem. „Kde je Alexstrasza,Malygosi?“ Postava v plášti se prudce otočila až její stříbrný plášť zavlál. „Nevím.“ „Malygosi,to co potřebuji,nejsou tvé výmysly.“ „Říkám že nevím,Zalino,a když to řeknu tak to platí. Nač by mi bylo ti lhát?“ „Já neznám tvé důvody,proto se zeptám – kde je Ysera?“ „Také nevím“ „Jak myslíš Malygosi.“ Otočila se a rázovala si to ven z tohoto ponurého kusu ledu. Nasedla pro změnu na temné zvíře s hustou srstí a vyrazila do Tanarisu,ke Caverns of Time. Zde by mohl být alespoň Nozdormu. Doufala v to. Osud ale měl jiný plán. Thrall zrovna vedl svou družinu napříč Tanarisem a zahlédl elfku,jak běží do Jeskyň Času. Ovšem si její návštěvu nejspíše špatně vyložil,proto otočil své zvíře a jel přímou čarou za ní,ale draci z bronzové dračí letky nehodlali nezvané hosty jen tak projít. Mezitím Zalina proběhla Jeskyně Času a vletěla do dungeonu,při průletu portálu udělala několik kotrmelců a zůstala sedět v písku. Z jeskyně se ozvalo dračí zařvání. Nozdormu by tu byl. Elfka zamířila dlouhou chodbou a pohlédla do očí Nozdormovi Věčnému. „Co tě sem přivádí,Zalino?“ „Nozdormu,jsi přeci Strážce Času,měl bys to vědět.“ Bronzový drak se tlapou s obrovskými zahnutými drápy poškrábal. „Ach ano,máš pravdu.“ „Vidíš,na svůj věk máš dobrou paměť.“ „A ty jsi zase poměrně drzá.“ Zalina dělala že to přeslechla. „Dokážeš mi pomoci?“ „Ano,ale proč chceš znovu býti drakem?“ „Nozdormu,to až potom.“ „Dobrá,ale jeden dotaz.“ Elfka zaťala pěsti. „Ano?“ „Proč ti Malygos nepomohl?“ „Nechtěl.“ Nozdormovi tato odpověď stačila. Jeskyně ozářilo jasně bílé světlo a elfka běžela pryč. „DÍKY!!!!!!!“ volala přes rameno. Nozdormu si povzdechl. Ji čeká ještě nejedno dobrodružství,ať jako draka,nebo jako elfku... Nozdormu se vrátil ke střežení rovnováhy osudu. Zalina vyběhla z jeskyně s orky v patách. Jak jen dokončit to,o co se dlouhé roky snažila? Pitomí orkové! Otočila se a hodila nůž. Zasáhl Thralla do ruky. Ork zařval a pustil otěže vlka který se rázem začal zběsile točit dokolečka. Družina se vrhla veliteli na pomoc,avšak elfka využila šance a odplížila se pryč. Když vlk začal opět poslouchat, Zalina stála na skále nad mořem. Rozeběhla se a skočila. Orkové si nedovedli její jednání vysvětlit. V tom se na oblohu vznesl obrovský modrý drak a zamířil k Northrendu. Drak se snesl k orkům a kroužil nad nimi,potom přistál u Thralla a díval se na něj stříbrnýma očima. Z draka se stala jím tolik nenáviděná elfka. Muži tasili zbraně. Thrall je rukou zastavil. „Tohle je tvá pravá podoba?“ Elfka se lstivě usmála. „Mám jich mnoho,neboj se.“ Poté se změnila na modrého draka a pokračovala v letu. Malygos stál před jeskyní a pozoroval nebe. „Pořád máš stejné mínění?“ Aspekt se otočil. Jeho temně modré oči a tvář s jemnými rysy se upřela do těch jejích,jedovatě zelených. „Stále si myslíš,že modří draci už nežijí?“ Drak v lidské podobě rázně zavrtěl hlavou a uchopil elfku za paže. Přitáhl si ji k sobě a díval se jí do očí. Elfka mu pohled oplácela. Malygosovi rty se dotkly jejích a ona pocítila chlad,který se zmocnil jejího těla. Aspekt jí pustil a zašel do jeskyně. Elfka si dala pramínek vlasů za ucho a usmála se. Proměnila se v modrého draka a namířila si to Winterspring. Malygos,nyní ve své dračí podobě se díval za mohutnou dračicí,velikostí se skoro rovnající jemu, dokud mu nezmizela z dohledu. „Někdy se vrať...“ zašeptal Strážce Magie a jeho slova odvál vítr a dlouho se vznášela v prostoru a zněla mu v hlavě...

Kapitola 2

Žaludek se ozval. Dračice prohlédla pustou krajinu pod sebou a její oči zbystřily nevelký statek s vykrmeným dobytkem. Mlsně se olízla. Snesla se níž a hrábla pařátem. Přistála na skalním výběžku a z krávy po chvilce už zbyl už jen zvonek. Zvedla své mohutné tělo do výšky a letěla dále,křídla se v pravidelném rytmu pohybovala nahoru a dolů. Přemýšlela. Co jí život ještě přichystá? Dokáže to překonat? Marně na tyhle otázky hledala odpověď. Přistála v lesíku Wintersprings a vzala na sebe podobu elfky,která jí tolik sloužila celých padesát let. Nechápala jak si někdo nemohl povšimnout toho,že nestárne. Chvilku přemýšlela,na co si má sednout,ale nakonec šla pěšky. Sníh křupal pod její vahou,bořila se někdy až po kotníky. Hlavou se jí honily otázky bez odpovědi a vzpomínky na posledních několik dní. Hlavou jí zaduněla otázka ´Proč jsi to udělal,Malygosi,proč?´ Chytla si spánky a začala si je třít ve snaze ulevit si od hrozné bolesti. Po chvilce to přestalo. Elfce se vybavila vzpomínka na Thralla a jeho výraz když od nich odlétala. Pro sebe se usmála. Thrall po ní usilovně pátral. Ne jenom skvělá a drzá zlodějka,ale i modrá dračice! Náčelník dával rozkazy jeden za druhým,každou družinu poslal jinam,až v Orgimmaru moc orků nezůstalo. Ork byl rozzuřen i sám na sebe. Jak si mohl nepovšimnout,že elfka nestárne? Dostal nápad. V Northrendu je přece jediný další modrý drak. Nechal si připravit vyvernu a letěl na Northrend. Stanul před ledovou jeskyní,z níž cítil jemu nepříjemný pohled. Malygos Moudrý vyšel z jeskyně. „Co se děje?“ „Kde je ta elfka?“ Malygos sklopil pohled a usmál se. Poté hned zvedl hlavu a upřeně orka pozoroval. „Proč myslíš,že bych ti to měl říct?“ „Potřebuji si s ní něco vyjasnit.“ „Kdybych si s ní já sám musel něco vyjasnit,trvalo by to roky,desetiletí nebo dokonce staletí.“ Šaman se chystal použít totemy,avšak Malygos rázně zavrtěl hlavou. „Myslíš si,že takovéhle hračky mi mohou ublížit? Mohl bych tě zabít jediným máchnutím ocasu,tak radši zmiz.“ Okr ale bez odpovědi jít nehodlal. „Kde je ta elfka?“ „Neříkala kam letí. Proč by také měla?“ Aspektův úsměv mluvil za vše. Taková malá bytost jako ork to z něj nevydoluje. Thrall se otočil,nasedl na vyvernu a doletěl do Durotaru. Družiny válečníků čekaly na rozkazy. Jen jedna,ta,co odešla hledat do Wintersprings se nevracela. Thrall přikázal osedlat vlky a zavelel : „Všichni do Wintersprings!“ Elfka seděla u ohně a ohřívala si polévku z rybího masa. Strčila prst do nádobky a vytáhla jej. Hotovo. Sundala nádobku a polévka v ní zmizela. Ta kráva opravdu nestačila. Uslyšela kroky a křupání sněhu. ´Thrallova družina? Jak to mohli zjistit? Doufám,že jim to Malygos neřekl...´ Ale jak taky,vždyť se před ním nezmínila. Ale je víc než logické,že sněžný drak hledá ledovou jeskyni. Ukáže orkům,co umí. Po chvíli se orkové objevili. Až na to,že ne jedna družina,ale všichni Thrallovi nejlepší bojovníci. To si myslí,že dokáží zabít draka? „To jsi tak bláhový,že riskuješ životy tolika bojovníků?“ zeptala se posměšným tónem. „To si myslíš ty,elfko.“ odpověděl Thrall. ´Elfko! Já mám jméno na které když pomyslíš,tak budeš litovat svého narození.´pomyslela si Zalina. Místo elfky se objevil mohutný stříbro-modrý drak a vznesl se do výšky. Lukostřelci stříleli šípy,avšak ani jeden nepronikl silným dračím brněním. Zalina se vznesla jak nejvýše to šlo a při letu střemhlav dolů zmrazila svým ledovým ohněm všechny orky. Kromě Thralla. Snesla se na zem a kolem ní zavířil sníh. Před Thrallem stála zase Zalina jak ji znával. „Už tě tvá bláhovost přešla? Tvé bojovníky z ledu můžu vysvobodit jenom já a ty ...“ Vytvořila dva obrovské draky ze sněhu a kamene. „... je můžeš následovat.“ Zalina však zaslechla jemné křupání sněhu a zvuk zlomené větvičky a přestala vnímat orka před sebou,zaposlouchala se do ticha a dva draci zmizeli,zbyla z nich hromada sněhu a kamení. Náčelník orků pocítil šanci a vrhl svou sekyru na elfčin krk. Elfka si letící sekyry všimla až když něčí ruka těsně před jejím krkem sekyru chytila. Otevřela oči a nenávistně se zadívala na orka. Ork se záludně usmál. Málem elfku zabil,kdyby někdo nechytil jeho sekeru. Rozhlédl se. Nikoho neviděl. „Jeho neuvidíš,orku.“ „Mám jméno,elfko.“ „Já také a ty ho nepoužíváš. Jsme na tom stejně.“ „Nejste.“ Ze stínů vykročila postava oděná v modrém a za ní lehce povlával plášť. „Malygosi...“ zašeptala Zalina a svezla se po kmeni stromu dolů. „Ty?“ zeptal se Thrall. „Já.“ odpověděl Aspekt. „Tys to věděl! Proč jsi mi to neřekl?!“ Ork se mračil čím dál více. „Měl jsem tušení,ale neměl jsem zapotřebí ti něco takového říkat.“ Malygos Moudrý byl v největším klidu. Zalina se odplížila pryč. „Je slušnost odpovědět na otázku.“ Vůdce Hordy zaskřípal zuby. „Já už jsem ti ale odpověděl,orku. Měl by sis to pamatovat.“ „Zajímavé,že o tom nevím.“ „Nemám zapotřebí se bavit s někým jako ty.“ Malygos si všiml že Zalina je zpátky u stromu a očima se ho ptá se děje. Zamířil k ní a vysvětlil ve zkratce,co se stalo. Elfka kývla hlavou a pozorovala Thralla s vítězným úsměvem. Thrall zamířil ke svému zvířeti,ale to vězelo roztrhané tam kde ho zanechal. Zalina a Malygos na sebe vzali dračí podobu a letěli zpět do Northrendu. Thrall slíbil dračici pomstu. Jednou provždy zaplatí za to,co mu udělala. Vypravil se do Durotaru. Nějací válečníci tam ještě zůstali. Ale stejně bude muset počkat. „Thrall se mi bude chtít pomstít a udělá to jakýmikoli prostředky ... jednou se mu to povede,vím to.“ zašeptala elfka skrytá v náruči Malygose. Modrý aspekt kolem ní pevněji ovinul ruce. „To by se museli dostat přese mě.“ Vykroutila se z jeho sevření. „Ty nesmíš zemřít,jsi aspekt.“ Malygosovi stříbrné oči se ztráceli v jejích. „Mohu zemřít,když se to stane.“ „Právě proto,nesmí se to stát.“ nedala se Zalina. „Možná nesmí,ale může.“ odvětila postava v modrém. Elfka na něj pohlédla prosebným pohledem. „Kvůli mně zemřít nemůžeš. Zkrátka nesmíš,Malygosi.“ „Ale když zemřeš ty,budu muset zemřít i já.“ Malygosovi oči mířili přímo do jejích. „Miluji tě.“ Zalina nevěřila svým uším. Tohle musel být žert. Přece jenom ... nebo říkal pravdu? Malygos stál před ní. Nechal jí uvažovat už moc dlouho. Pohladil jí po tváři,přitáhl k sobě a políbil ji. Zalině se po těle znovu rozběhl chlad jako když jí Malygos políbil poprvé. Odtrhl se od ní a hleděl jí do očí. Jeho oči se ptaly. A její odpovídali. Malygos seděl na kraji skály se Zalinou v náručí. Společně pozorovali hvězdnou oblohu. Jeho ruka se přesunula na její tvář. Zalina se ohlédla a Malygos ji políbil.

Kapitola 3

Zalina se prudce posadila. Někdo ji volá. Ohlédla se na Malygose který spokojeně podřimoval a pro sebe se usmála. Vyklouzla do temnoty noci a jako modrá dračice doletěla do Felwoodu,odkud se volání ozývalo. Zahlédla mladou elfku,nejspíš druidku,kterou démoni tlačí přímo do bažiny. Snesla se na zem a po chvíli už byly z démonů kusy ledu. „D-díky.“ nesměle poděkovala elfka. „Není za co,je samozřejmost že pomůžu v nouzi.“ odvětila dračice. „Mohla bych se na něco zeptat?“ „Jen do toho.“ „Myslela jsem že modří draci už nejsou,ty jsi Malygos?“ „Neboj,jsem ...“ Zaváhala. „... jsem dračice,náhodou jsem přežila.“ Elfka si jí se zájmem prohlížela. „Je pravda,že na sebe aspekti mohou brát lidskou podobu?“ Před elfkou najednou stála krvačka. „Nejen aspekti,všichni draci. Ale raději běž,Felwoodu není místo pro slabší bojovníky.“ Elfka přikývla,ještě jednou poděkovala a zmizela v jasném světle. Zalina na sebe vzala podobu draka a prohlédla horizont. Byla ještě stále temná noc. Doletěla na Northrend a uvelebila se před jeskyní,načež usnula. Malygos se vzbudil a protáhl se. Vycházel z jeskyně,ale když byl skoro venku,všiml si Zaliny,lekl se a málem o ní zakopnul. Zalina zvedla hlavu. „Promiň,někdo v noci potřeboval pomoc.“ vstala,vzala na sebe podobu krvačky a protáhla se. „Jdu si pro snídani.“ Mávla směrem k modrému drakovi a na vlčici jela dál k pobřeží. Malygos se za ní nechápavě podíval a zmizel v jeskyni. Zaslechl kroky a zbystřil. Před ním se objevil Neferian,syn Deathwinga Ničitele. Nedůvěřivě si ho měřil. Neferian se ozval svým hrubým hlasem. „Otec se ptá,jestli se zde smí ukázat.“ „Jako by neznal odpověď.“ odvětil Malygos. Dva draci se navzájem probodávali pohledem. „Tvůj otec asi neví co udělal mě a ostatním dračím aspektům.“ „Ví moc dobře. Chtěl se omluvit.“ „Tak tohle mu nevěřím,vím jaký je.“ Zalina se vrátila,ale uslyšela hlasy tak se do jeskyně vplížila a pozorovala dva draky – jednoho vládnoucího nejsilnější magií v Azerothu a druhého – syna Deathwinga,který doslova vymazal ze světa modré draky a nesnesl draky jiné,než černé. Deathwing se změnit nemohl. „Nevíš. Je mu to neuvěřitelně líto.“ „To by sem přišel osobně,neposílal by svého syna.“ Neferianovi oči zaplály. Všiml si elfky. Malygos věděl kam míří pohledem. „Když jsem přijde osobně,tak ať. Ale ty už jdi tam kam patříš.“ Zlostně se na menšího draka podíval. Černý drak se usmál a zmizel. Malygos na sebe vzal lidskou podobu a vytáhl elfku ze stínů. „Víš jak jsem se o tebe bál?“ V jeho hlase zazněla výčitka. „Já bych si poradila,neboj.“ Chvíli na sebe hleděli,potom se elfka otočila a vyšla z jeskyně. Sedla si na skalní výběžek a přemýšlela. Seskočila na zem a v dračí podobě letěla do Barrens. Přistála v Ashenvale a vzala na sebe podobu elfky. Běžela ponurou krajinou a u rozcestí zastavila. Do Mulgore ... tudy. Rozeběhla se tou cestou,ale narazila na Thralla a jeho obnovenou družinu. Okamžitě se vrhla do blízkého rybníka a potopila se pod vodu. Přeplavala pod vodou rybník přímou čarou,vynořila se a zhluboka se nadechla aby plicím poskytla kyslík. Thrallova družina vedena neznámým válečníkem,po kterém Zalina mimoděk hodila sekyrku a ta se mu zaryla do boku,projela kolem. Válečník zařval a vůdce Hordy se ohlédl tím směrem. Co tady dělá ona? Elfka se zvedla zpod jehličnatého stromu,nasedla na nejlepšího vlka kterého Horda kdy měla a rozjela se do neznáma. Thrall jí začal pronásledovat. Zalina vlčici nehnala,až přijde větší malér,bude potřeba rychlého úprku. Ale co,mohla by přeci zabít orka jednou ranou. Malygos seděl na kraji skalního výběžku. Přemýšlel. Proč asi Zalina bezmyšlenkovitě odešla nechala ho v tíživé samotě. Zalina házela po orkovi nože a sekyrky,ale ork je buď chytil,nebo se jim vyhnul. Thrall věděl že míří do slepé uličky a hnal Zalinu a svou bývalou vlčici dál. Chlupaté zvíře prudce zastavilo a Zalina přeletěla vlčici přes hlavu. Postavila se a oprášila si šaty. Před ní se tyčil v celé své výšce Náčelník orků. Tasila dýku a zastavila silnou ránu která jí mohla uspat nadobro. Nestíhala moc útočit,Thrall bojoval nemilosrdným tempem. Avšak měla to štěstí,že se dřív unavuje. Přece jenom dávat rány jednu za druhou je namáhavé pro nevycvičeného orka. Ale Thrall byl až moc připravený. Mocným úderem odzbrojil elfku a dýka se zabodla do skály. Zlověstně se usmál. Ale Zalina měla v kapse trumf. Podrazila orkovi nohy,ten spadl na záda a Zalina ho ladně přeskočila,nasedla na vlčici a hnala se pryč,avšak ucítila ostrou bolest v boku. Instinktivně se chytla rukou,ale našla tak orkovu sekeru po půl čepele zaraženou v jejím boku. Namáhavě ji vytáhla,rána krvácela a každou vteřinou ubírala síly. Dokud jí nějaká síla zbývala tak z batohu vytáhla několik bandáží a obvázala si ránu. Pomalu přestávala krvácet. Elfka si lehla vlčici na krk a zavřela oči. Nesmírně rychle se ale zvedla. Otočila vlčici a jela do Mulgore. Musela tam přeci ještě žít Canda... Dojela k malé chatce a zabouchala na dveře. Otevřela mladá,černá taurenka s bílými rohy. Elfka se vděčně usmála. Taurence stačil jeden pohled na obvázaný bok a vzala elfku dovnitř. Vyléčila jí ránu a dala jí čaj. „Jsem ráda že tu ještě bydlíš Cando.“ „Proč to tady opouštět? Je tu hezky.“ odpověděla Canda. „Věřím.“ Dopila čaj a podala taurence hrnek. Šamana chvilku zmizela v kuchyni,potom si sedla zpět na židli naproti elfce. „Co se ti vlastně stalo?“ „Ale,Thrall po mě hodil sekyru.“ prohodila Zalina. „Pověz mi o tom.“ požádala Canda. Dračice v lidské podobě popsala jak dojela do Barrens,narazila na Thrallovu družinu,zabila toho nejlepšího válečníka,honičku,pád z vlčice a to,jak s Thrallem bojovali. „Potom jsem dojela sem a zbytek víš.“ Taurenka pokývla hlavou. „Někdy se zastav Zalino.“ Taurenka své přítelkyni zamávala velkou rukou. Elfka mávání oplatila. „Neboj se. Měj se hezky!“ Otočila vlčici a zmizela u hor. Přeměnila se do dračí podoby a letěla na Northrend. Zaposlouchala se do rytmu křídel,avšak křídla slábla nemohla modrého obra udržet ve vzduchu. Zalina nedokázala mávat křídly a zřítila se do sněhové závěje. Malygos se prudce postavil. Něco není v pořádku. Vzlétl a letěl do míst kde se ozval hluk. Zalina neudržela podobu draka. Ležela ve sněhu a držela si bok. Prokletá sekera ...je kouzelná,a když někdo ránu od sekery vyléčí tak se znovu otevře. Batoh nablízku nebyl,nemohla nic dělat. Dá se říct,že jen čekat na smrt. Malygos se snesl k ní. Přeměnil se do své lidské podoby a sedl si k Zalině. „Nesmíš zemřít Zalino...co se stalo?“ „To je nadlouho...a tolik času není....“zašeptala. „Vydrž! Jdu pro pomoc!“ Malygos se vznesl a neuvěřitelně rychle se vzdaloval. Byl hnán láskou tak hlubokou,že lidé stěží mohli vědět,jak to dokázal. Zalina ležela ve sněhu,držela si bok a mezi prsty utíkal pramínek krve. Sníh kolem rány nabíral barvy a Zalina barvy ztrácela...

Kapitola 4

Zalina ležela ve sněhu zbarveném její vlastní krví. Dlouho už nevydrží. Tentokrát vyhrál Thrall zdá se. ´Malygosi kde jsi..´Jediná souvislá myšlenka které byla schopna. Chtěla zavřít oči,ale kdyby se tak stalo, umožnila by smrti vítězství. Malygos přistál nedaleko i s Alexstraszou a běželi za Zalinou. „Jak dlouho tady je?“ pohlédla na Malygose. Ten bezradně pokrčil rameny a chytil bledou elfku za ruku. Ta se nepatrně usmála. Alexstrasza se pustila do léčení. Zalině se nesmírně pomalu uzavírala rána. Mělo to zabránit opětovnému otevření. Pomalu se jí do tváří vrátila barva a Zalina zavřela oči. Tolik jí to vyčerpalo. „Díky,bez tebe...by teď bylo o aspekta méně.“ Malygos kývl na Alexstraszu. Sedl si vedle Zaliny a pohladil ji vlasech. Elfka se posadila a opřela o kmen stromu. Jeho oči se ztrácely v jejích,její zase v jeho. Malygos pohladil elfku po vlasech a přitáhl ji k sobě. Sevřel ji rukama jako by se loučili naposledy. Aspekt přiblížil svůj obličej k jejímu a v těsné blízkosti se jí díval do očí. Zalina se opřela rukama o kmen stromu. Malygos ji políbil,ale místo očekávaného chladu se dračici v podobě elfky rozlila po těle vlna tepla. Nestíhala si nic myslet. Modrý drak do tohoto polibku vložil všechnu svou lásku. Pomalu se od sebe odtrhli. Seděli naproti sobě ve sněhu,Zalina spustila do sněhu ruce. Malygos jí galantně podal ruku a pomohl jí vstát. Zalina vstala a opucovala si oblečení. „Thrall si myslí že jsem mrtvá. Myslím,že o tobě si to myslí taky.“ Pohlédla na modrého draka. Malygosův lišácký pohled mluvil za vše. „Jenže já bych radši dračí podobu nezkoušela...“ řekla elfka. Malygos se změnil v modro-stříbrného draka,vzal Zalinu do tlapy a vznesl se. Přeletěli moře a přistáli ve Wintersprings. Malygos přistál,položil elfku na zem a vzal ne sebe podobu člověka. Najednou se objevil muž oděný v černém. Deathwing. ´Dozajista věděl o tom co se stalo Zalině.´ říkal si pro sebe modrý aspekt. Lord Prestor se nezvykle usmál. „Takhle veselého jsem tě ještě neviděl.“ Deathwingův výraz se rázem změnil v pravý opak veselosti. „Byl bych kdyby Alexstrasza nezachránila tu malou potvůrku. O jednu dračí letku méně.“ „Je povinností Alexstraszy pomáhat,stejně jako kdysi bylo tvou.“ odvětil Malygos. Deathwing pokrčil rameny. Všiml si elfky která stála opřená o strom a kouzlem ji k sobě přitáhl a pevně jí sevřel ruce. Elfka stála se sklopenou hlavou,nejspíš promýšlela plán. Malygosovi oči se neznatelně rozšířily. „Co chceš udělat?“ „Třeba ji jednou pro vždy zabít.“ Deathwing pokrčil rameny. „To tys měl ve všem prsty,nemám-li pravdu?“ „Mám dávný bratře,mám.“ Deathwing přikývl. „Ale už se jí chci jednou provždy zbavit.“ Tasil meč. „Proč ji chceš zabít?“ zeptal se modrý drak v lidské podobě. „Je posledním členem modré dračí letky. Proto Malygosi.“ „Copak ona může za to,že ty nenávidíš draky jiných barev než je tvá?“ Malygos mluvil rozhořčeným tónem. „Proč se mě snažíš odradit?“ zeptal se Prestor. „Miluji ji.“ zašeptal modrý aspekt. Deathwing překvapením pustil elfku a svou chybu si uvědomil až když Zalina mířila jeho mečem k jeho krku. Deathwing se jí zadíval do očí ve kterých plál nespoutaný plamen,očima,ve kterých planul oheň nenávisti. „Takhle se nikam nedostaneš,Deathwingu.“ řekla krvačka. „Ještě se setkáme. Pro jednoho z nás to bude naposledy.“ S těmito slovy se Deathwing vypařil a nic po něm nezůstalo. Zalině se podlomila kolena. „Jeho stisk ubírá tolik energie...“ zašeptala. Malygos ji vzal do náruče a odnesl k jeskyni,kde spěšně rozdělal oheň. Zalina usnula v jeho náruči, dal jí pramínek vlasů za ucho a opřel se o stěnu jeskyně. Zavřel oči. Ihned usnul. Zalina se probudila plná energie. Opatrně se vymanila ze sevření aspekta a vydala se pro něco k snídani. Když se Malygos probouzel,ucítil vůni pečeného masa rozhlédl se kolem. Zalina zrovna dopekla králíky. Oba se po snídani cítili líp. Elfka se zvedla a běžela pryč s výmluvou,že se jede projet. Aspekt zavrtěl hlavou. Zalina s pomocí její vyverny přeletěla na Azeroth a přistála u Blackrocku. Prohlédla zbraně – svojí dýku si nezapomněla,oba meče se houpaly u druhého boku. Vešla obrovskými pootevřenými vraty. Nepřímo před ní stál černý drak. Elfka se plížila podél stěny,vrhla se vpřed a udělala kotrmelec. Rychle zmizela za sloupem. Oddychla si,první drak byl překonán. Avšak před ní stála orkyně s nesmírně nevkusným účesem. Zalina si odfrkla a probodla ji dýkou. Překročila mrtvolu,překonala další orkyni a vešla do dungeonu. Doslova jím proletěla a stanula v Blackwing’s Lair. Zneviditelnila se,obezřetně se proplížila kolem dragonkinů a došla až k balkonu kde zrovna Deathwing mluvil s Neferianem. Proběhla jí hlavou myšlenka. Buď její smrt,nebo jeho. Nic mezitím nebylo. Možná. Nebyl čas přemýšlet,v dračí podobě by proti Deathwingovi neměla šanci. Vytáhla házecí nůž a vrhla ho. Ozval se svist. Deathwing se ohlédl a těsně se letícímu ostří vyhnul. ´A teď přijde jedna ze dvou věcí.´pomyslela si elfka. Útěk nebo smrt. Její neviditelnost byla ta tam a letěla dungeonem viděna slyšena a nezastavila se,dokud nebyla v Redrige Mountains. Zhluboka dýchala a snažila se nabrat dech. Vtom si všimla černého stínu a okamžitě skočila do jezera. Plavala pod vodou,černý stín ne a ne zmizet. Deathwingův nenávistný pohled probodával vody jezera. Po několika chvílích si nejspíše pomyslel,že se Zalina utopila a odletěl. Ta se však vynořila a dýchala tak zhluboka,že by to smrtelník nesvedl. S vynaložením veškeré námahy doplavala na břeh a lehla si na záda. Někdo jí zastínil výhled. Opatrně otevřela oči a úlevou vydechla. Jen strážný. „Není vám něco slečno?“ otázal se. „Ne,díky.“ prohodila Zalina,vstala a prohlédla oblohu. Nikde nic. Otřela si čelo a rozeběhla se do jakéhokoli odlehlého koutu. Přeměnila se v modrou dračici. Konečně už měla dost síly. Vzpomněla si na Thralla a její modré tělo se otřáslo. Zvedla se do výše a letěla k severu. Hnala jí neblahá předtucha. Ale měla tu smůlu,že potkala Deathwinga na cestě. Okamžitě jí zpozoroval a švihl po ní ocasem. Zalina uhnula a ohnala se po černém aspektovi tlapou s ostrými drápy. Kdyby se k ní Deathwing dostal moc blízko,doslova by ji roztrhal na kusy. Poodlétla ve snaze získat čas. Deathwing okamžitě přiletěl skoro k ní,kdyby se včas neohnala ocasem. Lidé se sbíhali ke břehu a pozorovali dva bojující obry. Zalina se po černém drakovi ohnala ocasem a vychrlila ledový oheň. Deathwing uhnul a strčil svým mohutným tělem do modré dračice. Ta si ještě ve své podobě absolutně jistá nebyla,takže udělal otočku a bleskurychle se otočila. Deathwing se řítil seshora. Na poslední chvíli pohlédla nahoru a uletěla. Teď už se boj přesunul nad pevninu. Kdyby Deathwinga dostala do podoby Prestora,měla by výhodu. Pomalu se snášela níž a černý drak s ní. Udeřila ho ocasem za krk když to nečekal. Už se v dračí podobě neudržela a nedobrovolně ne sebe vzala podobu elfky. Zřítila se ze vzduchu na zem a snažila se popadnout vyražený dech. Opírala se o ruce a zhluboka dýchala,když se před ní objevil lord Prestor. „Plán ti nějak nevyšel řekl bych.“ Zlověstně se usmál a vytáhl meč. Elfka pozorovala čepel meče a byla nucena rychle zareagovat. Tasila dýku a zastavila ránu. Rychle se postavila. Malygos přecházel sem a tam po skalním výběžku. Několikrát prohledal Northrend a Zalinu nikde nenašel. Nikdy se nebyla projet takhle dlouho. V podvědomí se stále dožadovala pozornosti jedna dotěrná myšlenka. ´Opravdu se vydala hledat nebo dokonce zabít Deathwinga?´zeptal se sám sebe. Na pobřeží řinčel kov. Jiskry létaly. Zalininy síly ubývaly. Deathwingovi přibývali. Na tváři měl pořád ten úsměv...úsměv vítězství...úsměv,který vyjadřoval absolutní nadvládu. Přece ji neporazí někdo jako on! Tohle mu nedovolí. Neudělá mu tu radost. Prudce se ohnala dýkou a Deathwing zaskučel. Chytil si ruku ze které se řinul proud tmavé krve. Tmavé přesně jako jeho srdce. Vzhlédl od svého zranění. Jeho pohled byl plný nenávisti,která pramenila z hlouby jeho zkažené duše. Přehodil si meč do druhé ruky. Nenávist mu dodávala vražednou sílu. Zalině dodávalo sílu pomyšlení,že jí nesmí zabít právě Deathwing. To radši smrt rukou člověka. Otočila se kolem své osy a uštědřila Deathwingovi vkusně vyhlížející šrám přes obličejem. „Tohle ti nedaruji!“ vykřikl Deathwing. „Myslíš? Ještě jsi mě ani jednou...“ Elfka udělala krok vzad pod neskutečnou silou rány. Naštěstí jí drak v lidské podobě nezasáhl,ale úplně odzbrojil. Meče odletěly daleko od ní,dýka jakoby zmizela z povrchu země. „Ty víš,jak uvést rogua do rozpaků.“ prohlásila klidně. „Kdo umí,ten umí.“ prohodil Deathwing. „Máš naprostou pravdu.“ řekla si pro sebe,udělala salto a octla se za Deathwingem. Rychle mu vytáhla druhý meč a vrazila mu ho do zad. Otočil se s nenávistným výrazem v očích,ale jeho život už nadobro skončil. Mocný aspekt byl zabit elfkou. Zalina se posadila. Tohle se jí musí zdát. Lidé co v hojném počtu přihlíželi začali tleskat. Elfka poděkovala a přemýšlela jak na Northrend. Přestala přemýšlet,okamžitě nasedla na vyvernu a štvala jí přes moře. Zastavila se před břehy. Hustý kouř se valil z místa kde byla ledová jeskyně a černá dračí letka vedená Neferianem odlétala ze zpustošeného Northrendu. Pevně sevřela sedlo. Každou chvíli co se dívala na valící se masu kouře jí opouštěly síly. Doletěla na zničený ostrov. Z ledových sutin se kouřilo. ´Za tohle můžu já...´Schovala si obličej do dlaní. „Odpusť mi Malygosi...“ zašeptala. „Nemám ti co odpouštět.“ Zalina se otočila. „Měl bych ti poděkovat. Konečně jsi zabila Deathwinga.“ Elfka se rozběhla k aspektovi a objala ho. Měla takovou radost,až se úlevou rozbrečela. Malygos jí otřel slzy a věnoval jí nádherné políbení. „Nebyl bych si tak jistý tím,že mě zabila.“ zazněl hlas ze stínů. Zalina a Malygos se otočili tím směrem. Hleděli na Prestora. Na toho Prestora,kterého Zalina zabila na pobřeží. Nebo snad ne? „Byl jsem to já,holčičko. Opravdu jsi mě zabila. Ale mám dobré známé.“ pronesl provokativním a povýšeným tónem. „Ne...“ Malygosovi po rtech sklouzlo tiché slůvko. „Ano!“ zasmál se muž oděný v černém. V očích modrého aspekta zahlédla Zalina nenávist. Poprvé. Otočila se na Deathwinga. „Obludo.“ pronesla. Deathwing tasil meč a přitiskl jí ho ke krku. „Ne!“ vykřikl Malygos. Elfka ho gestem zastavila. Ještě měla v rukávu pár zbraní. „Mě nepřelstíš.“ zasyčel jí do ucha Prestor. „To si myslíš ty.“ pronesla Zalina a udeřila ho sevřenou pěstí do obličeje. Deathwing jí ale nepustil. Ještě pevněji ji stiskl. „Půjdeš se mnou.“ zašeptal nepříjemným hlasem. Tak,aby nemusel elfku pustit vytáhl dýku a přitiskl jí k jejímu krku. Malygos se s obavami díval za černým drakem mizejícím v dálce.

Kapitola 5

Deathwing pevně držel elfku v tlapě. Zalina přemýšlela,proč už jí dávno nezabil. Ale to bylo vedlejší. Určitě má u sebe Duši Démona. Když se jí podaří ji získat... „To se ti nepovede.“ řekl drak a pomalu se snášel k opuštěné krajině. Pustil Zalinu a vzal na sebe podobu lorda Prestora. Hleděla do jeho tmavých očí. „To si myslíš ty. Padesát let být zlodějem tě naučí dost.“ Deathwing zavrtěl hlavou. „Tvá tvrdohlavost je neskutečná.“ „Přála bych si říct totéž o tvé krutosti a zkaženosti.“ Deathwing upřel své oči do jejích a chtěl si nabrat trochu energie pro sebe...kdyby ho nezastavil tvrdý kopanec do boku. Drak se skácel na kolena a držel se v místě,kam ho elfka kopla. „Já ti to říkala.“ prohodila ledabyle. Vzala na sebe podobu dračice a rychle se vzdalovala. Deathwingův pohled se jí zařezával do zad. Poté mocný aspekt sklopil hlavu a tiše pronesl : „Za tohle zaplatíš,přisahám ti že jednou ano.“ „Proklínám tě,Zalino!“ vykřikl. Snesla se na Northrend. Malygos stál u vedlejšího stromu a když na sebe vzala podobu krvačky,pronesl : „Stále mě překvapuje,z čeho všeho se dokážeš dostat.“ Záhadně se usmál,přistoupil k elfce a objal ji. Sevřel ji ve svých rukou,jako kdyby ji pustil, zmizela by navždy. Vymanila se z jeho sevření. „Mám nedokončenou práci.“ „Ty chceš jít zabít Deathwinga? Zase?“ „Jednou provždy,abychom tady zase někdy nestáli a ty ses mě neptal,jestli jdu zase zabít Deathwinga.“ Nasedla na vyvernu a odletěla pryč. Aspekt se nad jejími slovy usmál. Přistála u Blackrocku,seskočila a obezřetně se odplížila k Neferianovu oblíbenému balkonu. ´Mě by teda nebavilo,pořád tady jen popocházet a nechat všechnu práci na poslíčcích.´pomyslela si Zalina. Tohle by život pro ní nebyl. Těsně kolem ní prošla Lady Katana Prestor (Onyxia). Přitiskla se ke stěně. Onyxia prošla kolem a elfka si oddechla. Pozdě si uvědomila,co všechno zkazila. „Heh...snad příště.“ prohodila,zamávala dračici a nevidíc jiné východisko ostře zapískala,proběhla kolem Deathwinga který si všiml jenom zvířeného prachu a přehoupla se přes zábradlí. „Sebevrah.“ Onyxia přišla k zábradlí,ale elfka se vznášela na její úrovni,zamávala a odletěla pryč. Tohle by jí bavilo. Vyverna prudce zastavila z dost rychlého letu,takže kdyby se nechytla krku padal by dolů. A dopad by hodně bolel. Ruce měla ovinuté kolem krku vyverny. „Teď se ještě můžeš obrátit a letět tak abych si to rázovala přímo dolů.“ zašeptala směrem k vyverně. „Jak vidím ještě jsi neztratila smysl pro humor.“ Vzhlédla. „A ty smysl pro načasování.“ Vyhoupla se na vyvernu a hodila po Deathwingovi nůž. Bleskurychle se otočila a letěla pryč. Vyverna zase prudce zastavila. Ocitnout se uprostřed smečky černých draků, reagovala bych stejně. Vyverna máchala křídly nahoru a dolů. ´Sbohem živote.´rozloučila se elfka a odvolala vyvernu. Padala přímo do lávového jezera. „Proč já nebyla mág...“ povzdechla si. Pohlédla nad sebe. Draci se na ní překvapivě dívali. Deathwing přiletěl na svém zvířeti (nejspíš podivný mutant) a obořil se na ně,proč ji nechytili když měli možnost. Nějaký drak vše vysvětlil a Temný Lord se zahleděl pod sebe. Zalina mu ironicky zamávala. Vytáhla z batohu knihu a listovala. „Tohle ne,tohle taky ne,tohle nepřipadá v úvahu....“ zaklapla knihu. „Měla sem bejt druid.“ Blížila se země a nevelký skalní výběžek. Zalina se natáhla,chytla výběžek a houpala se nad propastí. „Tohle fakt nemusim.“ ulevila si. Vyškrábala se na horu a podívala se na místo kde se vznášeli draci. Nebyl tam ani jeden. Je něco rychlejší než drak? Nejspíš ne. Modrá dračice odletěla ve chvíli,kdy se na výběžek vrhla černá dračí letka. Vyplázla na ně jazyk a letěla,co jí síly stačily. Nikdo jí nepronásleduje. Zase léčka ... tohle už jí nebavilo. Letěla dál a dál po modré obloze. Snesla se,vzala na sebe svou obvyklou podobu a vkročila z křovin. V půlce kroku se zastavila. Úplně jí ve sledu událostí z hlavy vymizel Thrall. V duchu se proklínala. Stála v hloučku bojovníků a Thrall jí výsměšně pozoroval. Věnovala mu pohled,po kterém ho úšklebek přešel. ´Tyhle situace se neskonale hodí pro to,aby se tady objevila černá dračí letka.´pomyslela si. Když se nedaleko snášeli k nebi draci,napadla ji myšlenka : ´Jako bych to neříkala...´ Thrallovi někdo poklepal na rameno. Náčelník se otočil a Deathwing mu okamžitě uštědřil ránu až málem z vlka sletěl. Ork mu to samozřejmě musel oplatit. Nakonec se oba rvali hlava nehlava o to,kdo bude moct zabít Zalinu,která se mezitím ztratila ve stínech. Nakopla vyvernu a letěla pryč. „Pohni...“ řekla naléhavě polohlasem. Doufala že to slyšet nebylo ... jak taky,bojovníci povzbuzovali svého náčelníka,draci zase Deathwinga. „Jak pošetilé...“ prohlásila. Nejradši by si dala facku. Všichni se kouli jejím směrem. „Tak tohle bude na draka.“ Vyverna tušila nebezpečí a vystřelila kamkoli až po ní zůstala jen žíznivá čára. Rychlost byla nezvykle vysoká,proto aby jí vyverna slyšela,Zalina křikla : „Pohni,nebo skončíme obě buď pod drnem nebo v žaludku!“ Zvíře se rozletělo ještě rychleji a prudce zatočilo. Zalina dopadla na zem a zabořila se do sněhu. „Proklínám všechny zatáčky.“ Vstala,protáhla se,opucovala si oblečení a běžela kamkoliv,kde z nebe vidět nebude. Stejně ji prozrazovaly stopy ... smrt hned nebo později. Zakopla o kámen,hodila salto,přistála na zemi,udělala kotrmelec,skutálela se ze svahu a narazila do stromu. „Oh můj bože ...“ zaklela. Zvedla se,otočila se a zase si sedla na zem. To se dalo čekat,že jí zase najdou. ´Tamhle vlevo je místečko...ne tamhle...kdybych to přeskočila...´ Podvědomí jí říkalo něco ve smyslu „tak už se rozhodni...“. Sedět a čekat,kdo tě zabije dřív je hrozná nuda. Zalina si založila ruce. Moment. Deathwing nevypadal na to,že by jí chtěl zabít. To předstíral. Ledabyle nad svou úvahou mávla rukou,zasáhla nejbližšího orka,tomu vystřelila pistole,ta přestřelila větev a ta spadla drakovi na hlavu. Podivné náhody. ´Zase bitka?! To je sen! Bože můj.´ Udělala potichu pár kroků vzad,otočila se a pelášila co jí nohy stačily. „Když nevíš co,práskni do bot.“ řekla si pro sebe. Do někoho nebo něčeho narazila,spadla na záda a hned se zase ocitla na nohou. ´Kdy už se z říše nočních můr probudím...´povzdechla si v duchu. „Nikdy,dokud budu žít já.“ pronesl Deathwing. „Dokud budu žít já a ty budeš žít taky,budeš se moct těšit na smrt.“ „Myslíš?“ zeptal se Prestor a zdvihl obočí. „Slyšels dobře. Myslím.“ odpověděla elfka. Tasila meč. Deathwing udělal totéž. Osud nechtěl aby si to tihle dva konečně vyřídili. Přiřítil se Thrall a jeho družina. Elfka zasunula meč,prudce se otočila a hodila těsně vedle náčelníka do stromu sekeru.

Kapitola 6

Všichni přítomní se na sekeru podívali. ´Oh můj bože...´pomyslela si elfka a letěla pryč. Při běhu naskočila na vyvernu která letěla oblohou a po ní nezůstaly žádné známky přítomnosti. Ohlédla se. Vždycky si jí musí všimnout. ´Sakra,dohání nás.´ řekla si v duchu. „Pohni vyverno!“ řekla si pro sebe Zalina. Avšak navzdory snahám vyverny se vzdálenost mezi ní a Deathwingem zkracovala. Neúprosně. „Jen si vyměnim mounta,když dovolíš.“ pronesla elfka směrem k drakovi a snesla se na zem. Chtěla se rozeběhnout,ale prudce zabrzdila. „Asi tě neopustil smysl pro načasování jak vidím.“ „Ještě jsi neoslepla.“ Tasila meč a dýku. „Že tě baví stále stejné zbraně...“ ptal se sám sebe drak. Vytáhl pušku. Zalina stihla jen zdvihnout obočí a vzápětí měla co dělat s odrážením kulek. Najednou Deathwing vystřelil naprázdno. A zase. A znovu. „Nedošly ti náboje?“ usmála se elfka. „Zatraceně...“ utrousil Deathwing. Tasil meč. Zalina do něj šťouchla čepelí svého. Rozsypal se. Elfka držela smích a otázala se : „Trochu starý co?“ „Sakra...“ Zalina propukla v nezastavitelný smích. Po chvíli se uklidnila. „Co máš ještě v arsenálu?“ „Nic.“ „Co-cože?“ „Říkám že nic.“ Elfka se začala hlasitě chechtat. Po delší chvíli se uklidnila. Deathwing jí pozoroval. „Co se ti stalo že ses tak rozchechtala?“ „Ty ses stal. To snad není možný.“ Deathwing na ní udiveně koukal. „Promiň,mám nějakou práci. Uvidíme se a zasmějem se jindy.“ Naskočila na vyvernu a vyrazila na sever. Lord Prestor se za ní chvíli díval,potom zatřepal hlavou a uvědomil si,že si nechal ujít šanci. Lesem se ozvalo jeho zakletí. Zalina doletěla na Northrend a nemohla se přestat smát. Snad už dvacet minut se smála. Opřela se o strom,uklidnila se,ale vzápětí se znovu rozesmála. Malygos přistoupil k smějící se elfce a zvědavě jí pozoroval. Okamžitě se uklidnila. „Ahoj Malygosi.“ Pozdravila aspekta. „Ahoj ... co tě tak rozesmálo?“ zeptal se. Znovu se rozesmála. Pomalu se uklidnila,ale úsměv jí z tváře nezmizel. „Promiň jestli ti to vadí. Deathwing měl trochu den blbec.“ Malygos na ni pohlédl. „Tvůj smích je ten nejkrásnější zvuk na celém světě.“ Elfce zrudly tváře. „Co bylo s Deathwingem?“ Zalina se rozesmála. „On...nejdřív po mě střílel,ale došly mu náboje. Potom měl meč,já do něj šťouchla čepelí,on se rozsypal a pak sem se ho ptala,co ještě má.“ Aspekt se pousmál. „A co ti řekl?“ „Že nic nemá.“ Malygos se zasmál. „Jako opravdu?“ „Jasně.“ „Tak to se ti nedivím.“ Věnoval jí letmý polibek na čelo a odkráčel. Elfka ho chvíli pozorovala a potom na skalním výběžku pozorovala západ slunce. Thrall přemýšlel,jak jednou provždy zbavit svět té dotěrné elfky. Deathwing byl dost podrážděný a odmítal s kýmkoli mluvit. Plášť tmy se snesl nad Azeroth. Zalině svědomí nedá pokoj,doku Deathwinga nesprovodí ze světa. Ale ZASE to zkusit? To už není ono... A ještě ke všemu by se tam mohli objevit orkové... Co,risk je zisk. Prohlédla okolí,nasedla na vyvernu která dnes podala sportovní výkon a letěla. Zase seskočila před Blackrockem,zase se doplížila až k Neferianovu balkonku a stála za sloupem. Letmo vyhlédla. Deathwing stál,opíral se o zábradlí a pozoroval oblohu v dáli. Elfka se chopila sekyrky a napřáhla se k ráně ... intuice jí však nedala a prudce se otočila. Neferianův překvapený pohled vypadal až komicky. Udržet smích,když se zasmát nesmíš je náročná práce. Dýchat zhluboka taky nebyl nejlepší nápad ... ´Prosím ať je zticha...´prosila v duchu. Moc pozdě,její vlastní myšlenky jí zradily. Neferian běžel pro posily,Deathwing se otočil a zahleděl se na elfku. „Nejsem žádná modelka,koukej se jinam!“ „A proč bych měl?“ Zalina tasila meč. „Co třeba spravedlivý boj?“ „Dobře,souhlasím.“ Pohybem ruky zavřel dveře a zamkl je. Tasil svůj další meč. „Deathwingu,kolik těch mečů ještě máš?“ „Hodně,neboj se.“ Rozeběhl se proti elfce,švihl mečem,ale Zalina ránu zabrzdila. Řinčení kovu se ozývalo zpoza zavřených dveří. Celá černá dračí poslouchala boj a částečnou výměnu názorů. „Měl bys víc trénovat,Deathwingu.“ prohodila elfka přiskočení jeho úderu. „Nějak se do mě nemůžeš trefit.“ Černý drak se ohnal mečem,ale elfka jen udělal krok dozadu a ráně se vyhnula. „Ty už sis užil dost úderu hochu.“ prohodila dračice a několika ranami dostala Deathwinga na okraj balkonu. Stačilo ho jen shodit. Ale to se nejspíš nepovede. Deathwingovi se povedlo otočit situaci – Zalina byla přitisknutá na zábradlí a on byl pánem situace. Naklonil se k elfce,skoro se jí dotýkal obličejem. Zalina nedýchala a hledala v očích Temného Lorda cokoliv,co by odhalilo jeho záměr. Než to stačila udělat,Deathwing ji políbil. Teď už opravdu nedýchala. Odtrhl se od ní. Zalina se zhroutila na zem. Slyšela jen Deathwingovi kroky které se vzdalovaly. ´Je tohle noční můra?´ V zápětí si uvědomila že není. Tohle je skutečnost. Až moc nemilosrdná. Když uslyšela zvuk otevíraní dveří,zapomněla na únavu,vyskočila na nohy,potom na vyvernu a letěla kamkoli jinam. Přistála uprostřed pustiny. Svezla se z vyverny,došla k nejbližšímu stromu,sedla si a opřela se o strom. Když se vzbudila,bylo už poledne. Zalina chvíli přemýšlela a pak nasedla na vlka a ujížděla k pobřeží. Vytáhla prut a hodila ho do vody. Po chvíli ulovila rybu a opekla si jí. Chtělo by to ještě něco... Vzápětí se modrá dračice vynořila z vody s mořskou příšerou v zubech. Příšera rázem zmizela dračici v hrdle. Dračice se vznesla a zamířila na sever.

Kapitola 7

Zalina se zastavila. Otočila se a zamířila k pevnině na opačné straně. Přistála a vzala na sebe podobu elfky. Prohlédla krajinu. Nedaleko viděla chmurné brány Undercity. „Sylvanas...“ zašeptala a rozeběhla se k městu opuštěných. Proběhla kolem stráží,kteří by jí zbytečně zdržovali,a běžela do Apotheracia. Všichni se za ní otáčeli,protože elfka v Undercity byla vzácná podívaná. Když nepočítáte Sylvanas. Zastavila se,zaklepala na dveře a spěšně vešla do místnosti. Sylvanas se zadívala na novou příchozí. „Zalina?“ „Paměť ti ještě slouží.“ prohodila druhá elfka. Temná Lady si založila ruce. „Co tě sem přivádí?“ „Shání se po tobě Vereesa.“ Zdvihla obočí. „Opravdu?“ „Nemám za potřebí lhát. Tobě ne.“ odpověděla Zalina a zmizela na chodbě. Z Undercity vyběhla Zalina a pozorována několika očima zmizela v lese. Byla to pravda,nedávno viděla Vereesu,jak pomáhá kdesi něco dělat. A Vereesa se ptala,jestli by nemohla sehnat její sestru. Nevěděla jakou. Logicky usoudila,že když neví,kde je Alleria,tak zavolá Sylvanas. Po chvíli se ozval dusot kopyt jak Sylvanas se svojí družinou jela kamsi za sestrou která kdesi nějak pomáhala. Zalina měla co dělat,aby stihla uskočit,ale nebylo moc možností a tak elfka skončila v šípkovém keři. Vydrápala se z vězení trnitých větví a vytahovala si trny. Při každým druhým kroku zaskučela nebo sykla a někdy jí uklouzlo „Jau.“ Poškrábaná se vydrápala na baziliška a nechala se odvézt do Silvermoonu. Hraje si na poslíčka a ještě se stane tohle. Z křoví vyskočil králík. Bazilišek se vyděsil,uskočil a začal utíkat na opačnou stranu. Zalina přistála na zemi. „Bože,co je tohle za den?!“ utrousila. Králík stál uprostřed cesty a stříhal ušima. Zalina vstala a pajdala se směrem kterým tušila hlavní město. Zaslechla dupot tlap. ´Tlapy?´zeptala se sama sebe. V tom jí to došlo a zase se vrhla do křoví. Tohle už nešlo vydržet. Zalina s výkřikem vyletěla z křoví a pádila směrem k Silvermoonu. Družina orků se za ní chvíli dívala a potom se pustila za ní. Elfka si za běhu vytahovala trny a házela je za sebe. Po chvilkách se ozvalo kňučení. Ohlédla se. Orkové seskakovali a tahali zvířatům trny z tlap. Ráda by si popřála aspoň jednou v tomhle dni štěstí,ale osud si potřeboval dáchnout a Zalina do přímou čarou a plnou rychlostí namířila do stromu. Sesbírala se,oklepala,naskočila na vlčici a uháněla pryč. Před Silvermoonem se zastavila a svezla se ze zvířete. Svalila se na lavičku a dala si ruce na spánky. To je dneska zase den. Zvedla hlavu a zaklela. Tohle je horší než všechny události dne. Nepřátele se na ní umluvili a asi jí hodlají uštvat. Zvedla se a zmizela ve městě. Tajnou chodbou proklouzla z města do ruin,ale hned zase zmizela protože se blížil Deathwing s Neferianem a Onyxií. Stála na mrtvé půdě a hořečně uvažovala. Nasedla na vyvernu a letěla pryč okamžitě zburcována Thrallovým válečníkem. Tenhle den se opravdu nepovedl. Kde má člověk najít klid bez zbytečností,jako je černá dračí letka nebo orkové? Pevně sevřela vyverně srst a nasměrovala ji na sever,ale když si všimla úšklebku lorda Prestora,radši přistála. Vyverna je naštěstí připravená kdykoli vzlétnout. „Ale to ti nepomůže.“ ozval se Deathwing. „Až si bude přát,abys mi lez do hlavy,ozvu se.“ Deathwinga její slova překvapila a pozvedl obočí. „S tímhle výrazem vypadáš ještě míň inteligentní než ve skutečnosti.“ Zalině na tváři pohrával úsměv Temný Lord sklopil hlavu a uvažoval. Elfka tuhle chvilku využila a vyverna se rozletěla ještě rychleji než posledně. Zalina pevně sevřela srst pro případ ostrých zatáček. Zahlédla útesy,nejspíš Northrendu a odvolala vyvernu. Když dopadla do vody,tak si uvědomila,že udělala hroznou pitomost. Všechno pálilo tak,že to ani vydržet nešlo. Bleskurychle doplavala k nejbližšímu kusu pevniny,který vyčníval z moře. „Zatracená slaná voda!“ Zalina přemýšlela jak z téhle situace ven. Plavat se na sto procent nebude. Jít pěšky nejde. Letět – konečně nějaký slušný nápad. Nasedla na vyvernu a držela jí v klidu. Jenže to byl nadlidský úkol,když vyverna chce letět po nebi jako kulový blesk. „Tak mazej když se ti chce!“ řekla si pro sebe Zalina. Co horšího se může stát? Ano,tušíte správně – hejno pronásledovatelů za vámi. A úžasné překvapení taky je,že je s nimi černá dračí letka. Zalina by si let chtěla aspoň jedou užít. Vyvernu donutila přistát v Blasted Lands a rychle vešla do Dark Portalu. Nasedla na Nether draka a chystala se letět Outlandem,když se v portále zjevili naši známý přátelé – Thrall,Deathwing,Neferian a Onyxia. Sakra co má Deathwing s lidskou podobou? „Pohni hochu,jinak tě papá seřve.“ pobídla draka. Ten se vznesl a unášel elfku krajinami Outlandu. Deathwing hned letěl za nimi na svojí černé zmutované stvůře. Rychle je doháněli. Najednou byl Deathwing vedle Zaliny a kdo ví co chtěl udělat,ale skočil po ní. Zalina se sehnula a Deathwing letěl přes. „Šťastný padání!“ popřála Zalina a kvapně letěla k Dark Portalu. ´Konečně o jednoho pronásledovatele míň.´pomyslela si vesele. Když ale zaslechla za sebou máchání křídel a ohlédla se,potichu si pro sebe řekla : „Co je tohle za den...“ a seskočila z Nether draka. Z batohu si vytáhla knížku a chvilku listovala. Černý drak se na ní zvědavě díval. Dopadla na zem. Rychle hrabala z batohu vodu a snažila se popadnout dech. Ozval se hrubý hlas. „Tak co,chytla jsi ho?“ Zalina pohlédla nahoru. Drak zavrtěl hlavou a ukázal na orka. Zalinin pohled se upřel na něj. Podívala se na nebe,nenápadně zavrtěla hlavou a položila se do trávy. Otevřela oči,posadila se a rozhlédla se. Proboha kde to je? Vstala na nohy,ale hned zase seděla. Založila si ruce. Někdo asi rád uklízí. Seděla asi hodinu,když v tom se ozvaly kroky a v chodbě se objevila tmavá postava. Kápě stažená hluboko do čela,plášť volně splýval na zem. ´Kdo je toto?´pomyslela si. Kápě spadla na zem a objevila se postava na svojí rasu dost hezká. Podala elfce ruku a pomohla já vstát. „Kdo jsi?“ zeptala se neznámé. „Jsem jen posel.“ odvětila už jednou mrtvá dívka. Zalina prošla chodbou a strnula. Ohlédla se za sebe,ale dívka zmizela. ´Jen posel....´

Kapitola 8

´Miluju smysl pro načasování.´pomyslela si Zalina. Černá dračí letka a orkové postávali před chodbou. Otočila se a po špičkách se plížila na druhou stranu a začala prohledávat místnost. Našla padací dveře. Opatrně je otevřela,ale hned jak vrzly vrhla se do šachty. Dosela tvrdě přistála na zemi,která se prudce svažovala. Tohle ještě chvilku potrvá. Jízda začala. Zalina měla co dělat,hlavně v zatáčkách,aby z té podivné klouzačky nesletěla. Jízda skončila ve chvíli,kdy Zalina hlavou napřed vletěla do potoka. Vylezla z potoka a vyždímala si vlasy. Nasedla na vlčici a jela někam pryč. Dojela k útesu,sesedla a pozorovala západ slunce. Slunce pomalu zmizela za obzorem a Zalina se posadila na útes a pro změnu pozorovala moře narážející na skálu. Zaslechla kroky a bleskurychle se otočila. „Co chceš?“ zeptala se ne zrovna milým tónem Deathwinga. Drak udělal krok k ní. Zalina o krok ustoupila. Takhle to chvilku šlo,ale elfka úplně zapomněla,že stojí na útesu. „Už bys dál chodit neměla.“ „Myslíš?“ Zalina ustoupila o krok,ale přepadla dozadu a spadla do vody. Prestor se naklonil přes útes,ale v tu chvíli dostal sevřenou pěstí do obličeje. Pod silou rány ustoupil a pár kroků. Zalina se vyhoupla na útes a postavila se. „Díky že jste mi udělal místo,lorde Deathwingu.“ Deathwing se na ní podíval tak,jak to dovede jen on. Elfka se provokativně usmála. „Měla bys dostat lekci.“ „Od tebe? Ne díky.“ „Měla bys mi vykat když jsem lord,ne?“ „Ty máš do lorda daleko.“ Zalina se nenuceně usmála a chtěla projít kolem Deathwinga. Zastavilo ji sevření její ruky. Deathwing si jí k sobě přitáhl jednou rukou. Elfka držela ruku na rukojeti dýky,avšak ji nestihla ani tasit. Deathwing ji znovu políbil. Nenašla odvahu se od něj odtrhnout. Deathwing jí pustil a stál jakoby se nechumelilo. Zalina sršela energií. Deathwing poznal svou chybu když skoro nestihl vykrýt ránu mířenou na jeho krk. Meče rozezněly svou píseň doprovázenou zrychleným dechem Zaliny a Deathwinga. Moře se uklidnilo,ale to byl jenom klid před bouří. Po několika dlouhých minutách se spustil hustý déšť,ve kterém šlo stěží vidět. Avšak bystré elfské a planoucí dračí oči viděly jedny do druhých skvěle. Zalina zranila nepřítele na ruce. Deathwing to nečekal a překvapením upustil svou zbraň. Zalina bleskurychle vzala ze země meč a hodila jej z útesu. Mířila ostřím na Deathwingův krk. Hleděla mu do očí. „Zabij mě,ale ničemu nepomůžeš.“ „Máš pravdu.“ řekla elfka,zasunula dýku a odkráčela. Temný Lord se za ní šokovaně díval. Zalina nasedla na vlčici a rychle se vzdalovala. Ještě za ní zněl Deathwingův zlostný výkřik. Musela se potichu zasmát. Vzdalovala se od útesu a pomalu ustávala bouře. Kam to jen chtěla jít ... do Caverns of Time přece. Nejradši by znemožnila Thrallův útěk,ale riskovala by svět takový jaký je. To ne. Zamířila do období Bitvy na hoře Hyjal. Octla se dost daleko od bitevního pole,ale ne tak daleko aby válečná vřava nebyla slyšet. Rozeběhla se. Jestli tahle bitva nevyžene Burning Legion,tak už nic. Zdvojnásobila rychlost. Nordrassil už byl na dohled. Nedbala na pohledy ostatních a pustila se do boje.
Vyšla z Caverns of Time naprosto klidná. Energii už si vybila. Vyverna podávající sportovní výkony si potřebovala odpočinout,tak si připomněla něco ze svého řemesla. Zaplatila si vyvernu a když zmizela z dohledu,pořádně zatáhla vyverně za otěže čímž jí oddělila od naučené trasy. Letěla by do Orgimmaru. Doletěla do Mulgore a nechala vyvernu,ať si letí zase zpět.´Tohle bych měla dělat častěji...´pomyslela si. Ruce zašila do kapes a procházela se po zelenavých pláních. Zalina se natáhla na trávu a zasněně pozorovala oblohu. Asi musela usnout,protože když zase otevřela oči,klonilo se slunce k západu. Posadila se a rozhlédla se kolem. Něco tady nehrálo,ostatně jako vždycky. Ušklíbla se. Vstala a rozešla se směrem,kterým tušila Thunder Bluff. Zrychlovala až se nakonec řítila až moc rychle. Přehlídla kořen stromu,zakopla a vysekla pár kotrmelců. Vstala,oklepala si oblečení a rozhlédla se kolem. Tohle není Mulgore. ´Můj ty světe,kde jsem se to ocitla...´ Jak se dostala do Wetlands? Ani si nevšimla rozdílu mezi Mulgore a lokací,kde se právě nacházela. ´To jsem tak blbá?´pomyslela si. Hlad zvonil na poplach. Dát si ale k večeři krokodýla nebo raptora byl skoro šílený nápad. Pro elfku. Ale ne pro draka. Zvuk proťal zlostný výkřik. „Sakra...“ Nejradši by se zabila,protože Thrall a pár jeho poskoků je ve správný čas na správném místě. Elfka zamávala a potutelně se usmála. Po chvilce už jediná památka po ní byly obláčky prachu. Zastavila se hodně daleko,snad až v Loch Modanu. Kdyby v Lochu nebyli krokodýli,klidně by si šla zaplavat. Stála kus od přehrady ze které tryskaly silné proudy vody. Sebevražda skočit dolů. Ale poškrábaná od trní spadnout do moře bylo horší. Posadila se na přehradu a sledovala vodu pod sebou. Vytáhla prut a hodila ho do hloubky. Po chvíli něco zabralo,jenže v sedě nebylo nejbezpečnější se přetahovat s něčím co bylo pod vodou. Pro tentokrát byla za prohru ráda. Když letěla do hloubky,Deathwing přistál na přehradě,čímž aspoň dobrou polovinu zničil. Voda se rychle vyvalila ze svého vězení a břehy nádrže Loch přestaly existovat. ´Skvělá práce.´ Zalina si našla prkno a nechala se odnášet proudem. Jak se teď asi bude Loch Modan jmenovat? Doplavala na mělčinu a když stála,jen z ní crčela voda. Vyždímala si vlasy. Slunce pražilo a po chvíli chůze se jí oblečení vysušilo. Lámala si hlavu nad tím,jak se tady ocitla. Doletěla vůbec do Mulgore? Chvíli se ještě namáhala přemýšlet,ale nakonec jí přemohla únava. Vyšplhala na strom,uvelebila se a okamžitě usnula. Ozvala se rána. Elfka se zvedla a protáhla se. Zabolelo ji rameno a trochu hlasitěji než chtěla zasyčela. Kolem zrovna procházela Onyxia a otočila se na ní. Zalina rychle zvedla nejbližší větev a praštila jí mladou ženu přes hlavu. Dračice se složila na zem. Kolem procházel její bratr. Elfka neváhala a přetáhla ho větví po hlavě taky. Osud musel mít dobrý den,protože poslala na obhlídku i Deathwinga. Zalina si neuvědomila co dělá a praštila ho větví taky. Zlomila se vedví,ale účel splnila. Deathwing klesl na zem aniž by věděl kdo ho uspal. Zalina vyskočila do vzduchu s radostným výkřikem. Přemístila se do Silvermoonu a odešla na pokoj. Položila se na postel a zavřela oči. Vyšla z pokoje. V Silvermoonu se něco dělo. Zaslechla výkřiky a střílení z luků. Opatrně vykoukla z hostince. Dračí trojice uspaná větví ničila nádherné město Krvavých Elfů. Tři na jednoho? Proč ne. Řízena příslovím Jeden za všechny,všichni na jednoho se vznesla k obloze. Vyháněla tři černé draky ledovým plamenem.

Kapitola 9

Onyxia se na ní bojovně vrhla. Zalina ale uhnula a dračice skončila na chodníku. Zkusil to i Neferian, ale dopadl podobně jako jeho sestra. Oba dva začali dračici pronásledovat. Modrá dračice odletěla daleko od města a v podobě elfky spadla do korun stromů,kde se ukryla. Černí draci ji nemohli najít,proto odletěli zpátky odkud přišli. Elfka se šklebila,ale přestala v tom okamžiku,kdy pod ní praskla větev. Přistála v malém jezírku,zrovna v hnízdě nějakého ptáka,který naštěstí vejce nesnesl. Vylezla z rybníku a zamířila pryč z lesa. Za sebou zaslechla tiché kroky. Ohlédla se. Nic. Tahle situace se opakovala,až to Zalinu přestalo bavit a neohlížela se vůbec. Donutilo jí až strčení do ramene. Otočila se a zrak si padl na černého okřídleného jednorožce. Jeho černá srst kontrastovala se zlatavou hřívou a točitým rohem vyrůstajícím z čela. Elfka zůstala stát překvapením. Dívala se na ladně se pohybujícího tvora,který v kruzích kroužil kolem ní. Nakonec se zastavil před ní,postavil se na zadní nohy a zamával křídly s havraními perutěmi. Jemně strčil do Zaliny a sklonil šíji. Vybízí jí k nástupu? Elfka se po chvíli váhání na jednorožce posadila. Neváhal a rozeběhl se divokým cvalem pod korunami stromů. Blížila k útesu. Zalina sevřela hřívu. Jednorožec skočil do prázdna a roztáhl křídla. Napnul své perutě a s pravidelným rytmickým pohybem křídel brázdil oblohu. Zalina se cítila svobodná jako nikdy v životě. Pobídla jednorožce k vyšší rychlostí. Souhlasně si odfrkl,otočil se a prudce zrychlil. Elfka se zasmála. Pod černým tělem okřídleného koně se míhaly potoky,pole,lesy a kopce. Pohybovaly se neobyčejně rychle. Od severu Lordareonu už mířili k jihu Azerothu. Černý kůň se ale otočil a přeletěl moře. Zahlédla pevninu,nejspíš jih Kalimdoru. Přehnali se přes poušť. Zalina jednorožce trochu zbrzdila. Doletěli do Feralas a přistáli. Elfka seskočila z jednorožce a pohladila po černém čele. Chtěla se vydat pěšky,ale černý krasavec kráčel za ní. Vyhoupla se tedy na jednorožce a ten vyrazil rychlým cvalem. Nedbal na území Hordy nebo Aliance. Prostě běžel. Všichni se ohlíželi za černým tvorem,který kolem proletěl jako vítr. Hnali se přes Wintersprings. Když se naproti objevovaly skály,Zalina vybídla jednorožce k letu. Odrazil se od země a rychle křídly nabíral výšku a rychlost. Přeletěli přes moře a objevila se nehostinná krajina Northrendu. Přistály ve sněhu,který elfčin tmavý přítel začal prozkoumávat. Elfka se položila do sněhu. Konečně klid,žádní pronásledovatelé,žádné problémy. Nic než jen sníh,sníh a ... její černý kamarád. Otevřela oči. Jednorožec jí olizoval tvář. Mírně ho odstrčila a otřela si tvář rukávem. Zaslechly hlasy. ´Kdo to může být?´ Rozhodla se zjistit co se dá. Rukou naznačila svému čtyřnohému příteli,aby zůstal stát. Doplížila se k ledové jeskyni,kde zněly dva jí tolik nenáviděné hlasy. Deathwing a Thrall. Má dost rychlý dopravní prostředek. „Ty si myslíš že na něco takového nepřijde? To sotva.“ řekl otráveně drak. „Stejně už to vím.“ Dva páry očí se podívaly za hlasem. Zalina zamávala. „Ahoj kluci.“ „Ty!“ ozvaly se dva hlasy. „Já ... osobně kluci.“ odpověděl třetí. „Ty máš něco v rukávu,jinak by sis tohle nedovolila.“ uvažoval Thrall. „Je vidět,že mě neznáš tak jak si myslíš.“ Zašklebila se. ´Něco se mi na ní nezdá...´pomyslel si Deathwing. „Nech si myšlenky pro sebe.Zase někdy příště.“ Elfka mávla na dva stojící a pozvolným krokem odešla. Ork i drak se za ní okamžitě rozeběhli. „Pozdě.“ Zalina kolem nich proběhla na černém jednorožci a skočila z útesů. Rychle se nesl oblohou a brzy zmizel z dohledu. „To není možné!“ zavrčel Deathwing. „Ten černý jednorožec je jediná živá bytost rychlejší než drak!“ Zlostně se otočil a odkráčel rychlím krokem Náčelníkovi z dohledu. Jednorožec pokradmu tiše letěl pod útesem. Elfka po Temném Lordovi vrhla házecí sekyrku. Deathwing se otočil a chytil ji. Jeho oči prohledávaly bělostný sníh a tmavé útesy. Naklonil se nad okraj útesu a přivítal ho pořádný kopanec přes lícní kosti. Jednorožec přistál před Deathwingem s hrdě vztyčenou hlavou. Z nozder vypustil vzduch a předním kopytem hrabal sníh. „Takže jsi to ty.“ pronesl drak. Jednorožec souhlasně potřásl hlavou. Deathwing si ho řádně prohlédl a zrak mu padl na symbol havrana na jednorožčím pozadí. „Havrane...“ Jednorožec hrábl kopytem. Elfka sklouzla a nechala je,aby si vyříkaly staré spory. Všemi ignorována se plížila pryč,ale čekalo ji zelené překvapení. „Eh ... ahoj.“ „Co ty tady děláš,vždyť si odletěla tamhle...“ Ork hodil rukou směrem k obzoru,ale to už kolem běžel Deathwing a za ním se hnal jednorožec a oháněl se zuby. Zalina i Thrall se dívali za drakem,který zdrhal před jednorožcem. Zalina to nevydržela a rozesmála se. Náčelník Hordy se k ní po chvíli přidal. „Hele na rovinu,zelenáči. Jen jsem dělala svojí práci.“ „A já si to neuvědomil...“ „Měl bys jít na odpočinek,Thralle. Jsi už starej.“ Mávla směrem k orkovi a rozeběhla se po stopách svého kamaráda. (Ne,Deathwing to není.) Jednorožec stál s jednou nohou napůl zvednutou a díval se Deathwinga. Elfka k němu potichu přišla a položila mu ruku na šíji. Spustil výhružně zvednutou nohu a přitiskl se k ní. „Měla bys nabízet služby krocení zvěře za peníze.“ prohodil mimoděk Deathwing. Zalina se na jednorožce vyhoupla a podívala se na Deathwinga. „Díky lorde.“ „To určitě nebylo myšleno vážně...“ „Myslíš?“ Deathwing se na ní podíval,elfka mu věnovala pokrčení rameny a vznesla se s jednorožcem do výšek. ´Jak se vlastně jmenuješ?´ Opatrně vyslala myšlenku směrem k jednorožci. ´Vlastně ani jméno nemám,ale ti,co mě znají mi říkají Havrane.´ ´Podle toho zlatého symbolu,nebo podle tvých křídel?´ ´To je nadlouho...´ ´Máme přece času dost.´
Malé hříbě se zlatým rohem se proháněla po louce pozorováno svými rodiči. Varovali své hříbě,aby neběhalo do lesa a moc dlouho na slunci,avšak mladý hřebeček nedbal jejich rad. Vřítil se do temného lesa a uháněl s větrem o závor. Zaslechl volání svých rodičů,avšak od narození se v něm dusila energie,kterou potřeboval vybít. Řítil se daleko,z lesa do lesa,přes pole a potůčky,kaňony,údolími a přes kopce. Zastavil se tisíce kilometrů od domova. Až teď si uvědomil svou chybu. Řehtal,volala rodiče,ale nic mu nepomáhalo. Podíval se na oblohu. Zahlédl hejno havranů a stále je sledoval. Když černí ptáci přistáli,jeden se snesl k malému koníkovi. Seznámili se spolu a stali se přáteli. ´Všichni havrani mě znali. Ostatní zvířata mě vždy viděla v jejich společnosti. Proto jsem Havran.´

Kapitola 10

´A co v tom všem dělá Deathwing?´ ´Jednou jsem na něj narazil a chtěl si podmanit mojí sílu,ovšem se mu to nepodařilo a pořád se o to snaží.´ ´Chápu tě.´ ´A co tvoje minulost?´ ´To je na dost dlouho.´ Černý kůň se snesl na osamělý,do vzduchu čnící skalní výběžek. ´Směle do toho.´ Elfka se usmála a přehrála Havranovi svůj život až do chvíle,kdy se setkali. ´Tohle by se mohlo natočit,ne?´ ´Kdyby se to stalo znova,tak by mi to nevadilo.´ Zalina se uchechtla. ´Taky se tak příšerně nudíš jako já?´ ´Ani ne.´ Odklusal do stínu a začal škubat zelenou trávu. Elfka se dívala na oblohu. ´Já mám neodolatelnou chuť někomu namlátit.´ Otočila se na břicho a z trávy pletla copánky. Vstala ze země a oprášila se. ´Až uslyšíš pískání,přileť za zvukem.´ ´Jak poznám,že jsi to ty?´ ´To se nemusíš bát.´ Zalina seskočila ze skalního výběžku. Havran se podíval dolů,po jeho zajímavé přítelkyni však nebylo ani památky. Elfka se pevně držela skalní stěny pod výběžkem a tiše si přála,aby už odletěl. Když se tak stalo, vyškrábala se zpět na výběžek. Když však kůň pozvolna otočil hlavu,rychle se vrhla k nejbližšímu úkrytu,ale nevyměřila to dobře a přeletěla přes okraj a padala dolů. „Proč jsem se nestala mágem...“ brblala si při letu. Letí na skalní výběžek,ozve se hlasitá rána a výběžek se řítí dolů s elfkou na palubě. ´Kam mě to ten kůň donesl...´ Rozhlédla se za letu. „Můj ty světe,tohle bude stát za to.“ prohodila, když se koukla pod sebe. Smečka černých draků stála a vyhlížela místo dopadu. ´Zatracenej lítací kůň...´ Rychle vyhrabala uzdu,natáhla jí za letu drakovi na hlavu a dopadla na jeho hřbet,prudce zatáhla za otěže a dala drakovi najevo,že by ráda nahoru. Drakovi byl kovový předmět v tlamě dost nepříjemný,a tak radši poslechl. Řítili se oblohou docela rychle. Nad Redrige Mountains Zalina draka zbrzdila. Poděkovala za odvoz,nechala ho tak,jak byl a seskočila do jezera. Doplavala na břeh a vylezla z vody. Posadila na most vedle sochy lva. Na Azerothu je nuda,v Outlandu už všichni byli. Kde je něco dosud neobjeveného a nepoznaného? „Nejspíš ve Věčný Tmě,Zalino,tam se nekoukneš.“ odpověděla si potichu. Podepřela si rukama bradu a přemýšlela. Za pokus by to stálo,ale ve Tmě číhá neznámé nebezpečí a možná i Plamenná Legie. Zatřásla se. Čím víc uvažovala,tím víc jí to táhla z Azerothu. Potřebovala by ale moc alespoň jednoho Aspekta. Moment. Zalovila v batohu a vylovila zlatavý disk. Tohle by mělo – „ZATRACENĚ!“ vykřikla Zalina a skočila do jezera. Lidé se na ní chvíli dívali,ale když zmizela pod vodní hladinou,ztratili zájem a vrátili se k činnosti. Elfka vyplavala s diskem. ´Tak tohle bylo štěstí.´ pomyslela si. Kdyby to sežrala ta příšera,tak by to byl hodně velký problém. Uložila disk zase do batohu a běžela na Khaz Modan. Na mounty úplně zapomněla,její rychlé nohy jí spolehlivě nesly. Nadechla se a ještě se zamyslela. ´Teď nebo nikdy.´ V pravém slova smyslu. Rozeběhla se a vrhla se z mostu. Tvrdě dopadla do vody a pustila se do plavání. Směr jasný – Maelstrom,či-li pořád rovně. Nebyla si jistá svojí fyzickou kondicí a dostala nápad. Hvízdla tak ostře,že by to člověk,gnom nebo trpaslík těžko slyšeli. Okamžitě přiletěl Havran. ´Říkala jsem,že to poznáš.´ ´Co se děje?´ ´Uvidíš.´ Vyhoupla se na jeho hřbet a letěli směr Maelstrom. Při tom ve zkratce řekla co se chystá udělat. Havran vzrušeně zafrkal. ´Potřebovala jsem někoho,kdo je rychlí nejméně jako drak.´ ´A já se chtěl podívat mimo Azeroth. Směle do toho!´ Nebe tmavlo a byl slyšet hluk vln a bouře. Zalina sevřela hřívu svému čtyřnohému příteli. Tentokrát si to řekla na rovinu – bojí se. Vletěli přímo do zuřící bouře. Prudký déšť bubnoval do Havranových křídel. Zalina si nasadila masku a pevně se chytla černého koně. Havran už se ve vzduchu neudržel a poryv větru ho stáhl do vody. Stále rychleji se blížili ke středu obrovského víru. Ale nepotopili se. Zalina otevřela oči a prohlédla okolí. Stále seděla na Havranovi,to bylo to hlavní. Pak si vzpomněla,co chtěla udělat. Zavalil ji pocit naprosté svobody. Otočili se s Havranem kolem dokola. Za nimi byla nádherná planeta s dvěma kontinenty. Azeroth. Slaboučký proud energie je táhl k Azerothu,ale jednorožcova silná křídla ho snadno překonala. Ucítila další energii a vydali se po její stopě. Zahlédli planetu podobnou Azerothu,avšak úplně jinou. Zdobili ji čtyři velké kusy pevniny a čisté,nádherně azurové moře. ´Jdeme do toho?´ Havran i Zalina se energií nechali vtáhnout a objevili se ve světě,který na objevení čekal. Široko daleko žádná civilizace. Havran se vznesl a proletěli jeden z kontinentů. Ani žádná města,jen primitivní vesničky podivných mořských tvorečků. Pořád na sebe pískali,pištěly a vydávali skřeky. Pastva pro uši. Zvířata byla dá se říct podobná těm na Azerothu,akorát s menšími i většími rozdíly. Například vlkům nerostly řezáky,ale obrovské kly a kočkovité šelmy měly dlouhé prsty na nohou a mezi nimi tenké blány. Na blátě se s tím nejspíš běhalo dobře. Prohledali všechny kontinenty,avšak nikoho ani nic nenašli. Odletěli z této nezničené planety zpět do Věčné Tmy. Zahlédli poněkud ponurý svět,avšak když už jsou tady,nezkus to. Octli se na planetě,která připomínala Burning Stepes. ´Tady by se líbilo Deathwingovi.´ pomyslela si Zalina. Jeden obrovský kontinent s četnými ostrovy oblévala rudá,žhnoucí láva. Z mnoha sopek láva tekla bez ustání a vytvářela lávové řeky. Jak letěli nad kontinentem,v obou rostl nepříjemný pocit. Narazili na smečku obrovských,mohutných černých draků. Jen rudé oči a světlé rohy byly vidět na jejich temných tělech. Havran se otočil na Zalinu. Elfka kývla a už se od planety vzdalovali. ´Kde vlastně vězí Azeroth?´ Havran se v odpověď rozletěl směrem,kterým přiletěli. Proletěli kolem planety podobné Azerothu a ucítili vůni domova. ´Aspoň jsme to zkusili.´ řekla si Zalina a nechala se vtáhnout do svého milovaného domova. Avšak v Maelstromu nebyla žádná legrace. Havran se rychle vyhrabal z dosahu bouře a vzlétl. Přistáli v Azshaře. Zalina navzdory kolem pochodujících obrů padla do podzimně zbarvené trávy a vítala se se svojí domovinou. Vstala a protáhla se. ´Kam půjdeme teď?´otázala se svého okřídleného kamaráda. Postavil se na zadní a zaržál. ´Někoho zmlátit?´ ´Jak myslíš.´ Zalina usedla na svého přítele a oddala se zvuku máchajících křídel.




Povídky - Příběh Noční elfky

Kapitola 1

Byla temná noc, jaká vždy panuje v elfských končinách. Tajemný magický nádech hluboké noci v temném lese... O tomhle slýchají lidé a trpaslíci z Východních Království jen v pohádkách. Málokterému z nich se někdy podaří dostat se daleko na západ... Daleko k domovině a hlubokým lesům Nočních elfů... Ve vesničce Astranaar se najednou zčistajasna rozlehl dětský pláč a rozzářilo stříbrné světlo... Sallueidinovi a Allyahiss Elunegrace se narodilo dítě. Bylo to děvčátko. Dali jí jméno Elledriell. Elledriell, což se dá v jazyku Východních Království říci jako "Zářící hvězda". Děvčátko rostlo. Hrálo si v lesích Ashenvale, ale vždy v blízkosti Astranaaru. Zdejší les byl plný různých tvorů, kteří nebyli vždy přátelští. Ovšem jednou na svých toulkách narazila Elledriell na tajemného jelena. Sedla si ke stromu a zdáli pozorovala jak se mohutný tvor napájí z lesního jezírka, které, jako další ashenvaleská, zářila na hladině stříbrno - tyrkysovou barvou. Najednou jelen zvedl hlavu a očima se zahleděl přímo ke kmeni, u kterého seděla Elledriell. Ell ani nedutla, jen lehce schovala hlavu za strom... Nechtěla, aby jí jelen spatřil. Jako jiní elfové, se v přírodě uměla pohybovat zcela neslyšně, aniž by bylo slyšet jakékoli sebemenší kroky v trávě či listí. Chvilku setrvala za stromem, než se odhodlala znova pomaloučku vykouknout. Vystrčila zpoza stromu jen jedno zářivé oko. Jelen se stále díval. Ihned se zase schovala. Ale najednou zaslechla, jak ji někdo volá...: "Elledriell, Elledriell", šeptá neznámý hlas... Jakoby zněl v hlavě... "Neskrývej se za strom... Pojď ke mě...". Vykoukla. Byl to ten jelen, mluvil s ní ten lesní jelen... Celá překvapená a nejistá vstala a vyšla naproti jemu. Ovšem čím více se přibližovala, tím více začala zjišťovat, že to co vidí, není jelen... Byl to jakýsi zvláštní tvor... Měl zpola elfské tělo, zpola jelení. Jedna ruka byla jako větev ze stromu, dřevěná, ze které vyrůstalo pět větévek, jako prsty. Na hlavě nesl dřevěné parohy, jako jeleni. Měl zelené dlouhé vlasy a oči mu zářili jako elfům, stříbrnou barvou. Elledriell k němu přistoupila a uvědomila si, koho potkala... Jak mají elfové ve zvyku, pozdravila ho a uklonila se mu. Poté mu pohlédla přímo do očí... Najednou jakoby se vznášela kdesi v jiném světě... "Já jsem Remolius, Elledriell... Tvůj život nebude jako život jiných elfů... Čekají tě velké věci... Věci a činy, které svou velikostí nebudou nijak zaostávat za činy Malfuriona, největšího druida, jakého elfksé pokolení pamatuje... Možná že je budou i předčit... Jednou na tu dobu budeš připravena. Než ale přijde, čeká tě dlouhé a náročné učení... Zasvětím tě do tajů druidismu... Neříkej tohle nikomu, koho kdykoli potkáš... Mezi elfy se o takovýchto věcech nemluví... Neříkej to ani rodičům, však přijde chvíle, kdy se to dozví. Za čas, v den, kdy dovršíš desátý rok tvého života, přijď opět na toto místo... Dnešek není náhoda... Ishnu - alah". Tak skončil Remolius svou řeč a Elledriell se ocitla za stromem, kde předtím seděla. Podívala se k jezírku, ale tam již nikdo nebyl... Ani stopy na břehu nebyly žádné... Jakoby se to nikdy nestalo... Šla domů, byla velmi unavená, bylo toho moc, její mysl najednou měla spoustu věcí, o kterých chtěla Ell přemýšlet... Hned jak přišla domů, usnula. Čas plynul a Elledriell rostla jako z vody. Blížil se den jejích desátých narozenin. Stále vzpomínala na tehdejší setkání s Remoliem... Přemýšlela o tom, co jí řekl, přemýšlela nad činy, jaké by mohli předčit Malfurionovy. Věděla, že Malfurion je druid, který bojuje za dobro elfů a brání svou domovinu. Kdysi pradávno společně s Tyrande a bratrem Illidanem odvrátil invazi Plamenné Legie a postaral se o zničení Studny Věčnosti, která jako portál, otevřený Quel'dorei, kteří byli nejvěrnější první královny Nočních Elfů Azshary, měla přivést na tento svět Temného Pána Sargerase, toho, jenž zradil Titány... Studna byla zničena, ale svět, původně tvořený jediným kontinentem, nazývajícím se Kalimdor, byl roztrhán na tři části... Eastern Kingdoms, Northrend a Kalimdor. Bylo spousta činů, které Malfurion dokázal, tolik, o kterých by se dalo přemýšlet celé dlouhé dny... Elledriell o něm znala vše... Přišel den desátých narozenin. Elledriell se vydala na místo, kde se před třemi lety poprvé setkala s Remoliem. Když se přibližovala k jezírku, slyšela v hlavě opět Remoliův hlas. "Pojď, očekávám tě". Přišla k jezírku. Na břehu stál Remolius a hluboce koukal do hladiny jezírka. Elledriell si už myslela, že je jaksi mimo a chtěla si odkašlat, aby ho upozornila... Ale pak se najednou otočil a opět jí pohlédl hluboce do očí... Elledriell zase upadla do jakéhosi transu. "Dnes je ten den, kdy začne tvá cesta. Cesta, na které budeš rozhodovat o osudu světa. Já jsem takovou cestu šel, ale již se blížím ke konci. Avšak jednu roli ještě sehraji... Roli, která se dotkne i tebe... Ale to ti ukáže až čas. Dnes jsi tu, aby ses začala učit druidismu. Ano, už jen to, že mi rozumíš aniž bych musel mluvit ústy je znak, že jsi stvořena pro toto povolání. Já jsem druid. Dnes tě naučím, jak vycítit energii přírody a přeměnit jí na energii jinou, buď tu, která ničí anebo tu, která uzdravuje." Učení započalo... Elledriell se naučila vtáhnout do sebe energii přírody... Soustředila se a pak cítila jak jí konečky prstů do těla vstupuje jakási síla, která lehce vibrovala. Ruce pak pomalu a jemně zvedala a energii, která se postupně dostávala do jejího těla, začala silou mysli a soustředěním pomalu vytlačovat zpět do rukou. Náhle se jí v rukou vytvořila zelená koule, která vibrovala. Elledriell jí dokázala udržet v rukou, nedokázala s ní však chodit, veškerá energie se pak vytratila. Jak držela onu energii v rukou, vypustila kouli na žábu, která právě lezla z jezírka. Koule energie pomalu letěla a zasáhla žábu. Ozvalo se zapraskání, koule jakoby prošla skrz kůži do žáby a oči jí zazářili stejnou barvou, jako její Wrath, jak Remolius řekl, že se ta koule energie nezývá. Žába zakvákala a odskákala do jezírka. "Pěkné", řekl Remolius. "Hned na poprvé jsi dokázala přírodní síly efektivně využít. To je velmi působivé". Elledriell se usmála, poklonila se a poděkovala. "Tohle bylo využití energie pro zničení. Ničení není nic špatného, když to má udržet pořádek a rovnováhu. Ovšem jeho zneužití nebo provádění ve velké míře není dobré a škodí to oběma stranám. Teď zkusíme opak. Energii přeměníš v něco, co pomůže, vyléčí." Elledriell se opět soustředila. Zavřela oči, lehce sklonila hlavu a její prsty se začaly hýbat... Poté se v dlaních objevilo slabé zelené světlo, které postupně zesilovalo. Když už pokrývalo celé dlaně a sahalo až po konečky prstů, ruce ladně zdvihla do úrovně hlavy a otevřela oči. Zelená koule energie se točila kolem jejích prstů a dlaní a nevibrovala jako Wrath, ale jemně jí po rukách hladila. Zakročila, ruce vyšvihla nad hlavu a zelená energie jí splula po těle a když se dotkla země, vyrostli kolem ní v kruhu květiny. Kouzlo zmizelo v zemi a květinky také. Ell se podívala na ruku a přejela si po ní dlaní... Byla neuvěřitelně hladká... Kůže na celém jejím těle byla neskutečně hladká a třpytila stříbrnou barvou. Její fialové vlasy se ve svitu Elune také světélkovaly. Pohlédla na Remolia. Ten měl ve tváři výraz, který vyjadřoval údiv, ale zároveň něco, co Elledriell říkalo, že tohle asi není nic normálního, co umí každý elf... "Abych řekl pravdu, jsem velmi překvapen. Tohle se totiž nepodaří kdejakému elfovi... Hned napoprvé vytvořit kouzlo, které léčí... Je v tobě velká síla, jaká je jen ve velmi málo elfech." Elledriell se usmála a pohlédla Remoliovi do tváře. Byla samozřejmě velmi překvapena tím, co dělá a dokazuje. Zvláště když jí Remolius chválí... Byla to pro ni velká pocta. "Dnes je již toho dost. Musíš spát a odpočívat, abys mohla v učení dále pokračovat. Máš toho před sebou ještě mnoho a nebude to vždy zrovna lehké. Ale dnes jsi mě velice překvapila. Tohle kdysi dokázal jen Malfurion... Ale nebudu tě zatěžovat těmito věcmi. Ode dneška každý den se zde budeme scházet a budu tě učit. Čeká tě toho ještě mnoho. Teď běž a odpočívej. Ishnu - alah." Elledriell zamířila k domovu. Najednou cítila únavu. Dnešek pro ni ale byl něčím zcela výjimečným. Když přišla domů, tak ihned usnula. Zdál se jí sen... Byla kdesi v lese. Byl tam Remolius, její otec a matka. Remolius dlouho povídal s rodiči, ale Ell nic neslyšela. Pak na ni najednou pohlédl. Opět se začala cítit jako kdyby přecházela do jiného světa... "Oni to ví, nemusíš se strachovat...". Pak se probudila... Již bylo ráno, ale v Ashenvale není moc poznat kdy je den a noc (Noční elfové v noci bdí a ve dne spí)... Elfské kraje jsou temné, avšak příroda velice barevná pod věčným svitem Elune a hvězd. Elfové ale den a noc vycítí... Jsou součástí přírody, ví to a nijak se to nesnaží změnit, naopak jsou na to pyšní. Jsou to přírodní tvorové a jako tací jsou k ostatním rasám lehce nedůvěřiví. Další den, další trénink. Elledriell se během dne potulovala po lese. V jednom malém hájku narazila na malý stromek. Byl mladý, ale nemocný. Lezli po něm nějací paraziti, kteří mu ubírali sílu a život. Ell slyšela jak strom naříká... Zavřela oči a jejími prsty začala vibrovat energie... V rukou se jí objevil Wrath. Neváhala a seslala ho na stromek s parazity. Ozvalo se zapraskání, paraziti odpadli ze stromku, ale ten zeleně zazářil, shodil všechno zbývající listí a uschl... Elledriell to bylo líto. Vzpomněla si však na léčivou sílu přírody. Zakročila, soustředila se a nabrala do rukou energii. Otevřela oči, zadívala se na stromek a vyšvihla ruce nahoru, ale trochu kupředu směrem nad něj. Z jejích rukou se snesl zelený proud léčivé síly, který včera procházel jejím tělem. Padl na stromek, ten rázem vstřebal celé kouzlo a celý se narovnal a rozkvetl. Elledriell mu dodala energii a dala život. Byla šťastná. Jednak že pomohla stromku a jednak, že dokázala využít něco co se naučila teprve den předtím. Ihned to chtěla říci Remoliovi. Běžela tedy na místo, kde se učí. Remolius tam už byl. Pohlédl na ni a řekl: "Bravo. Jsi velmi šikovná, žes dokázala zachránit ten stromek." Ell byla trochu zaskočená. "Vím, že jsi to udělala. Příroda si povídá, má svou řeč... Jednou se jí naučíš rozumět. Inu, když už jsi tady, tak se můžeme začít učit." Elledriell přišla na jiné myšlenky. Naučí se dnes jedno ze zvláštních kouzel, které nepotřebuje žádnou energii přírody. Potřebuje pouze rozkázat záři Elune... Ale samozřejmě to nebude jen tak lehké. Když řekne Elune, aby udeřila na zemi, musí při tom vykonat zvláštní pohyb a je třeba, aby se velmi silně soustředila na místo, kam má záře dopadnout. Kouzlo je to přeci jen náročnější než předchozí dvě. Remolius měl s sebou jakýsi předmět, který byl pokryt pláštěm. Odkryl ho. Byla to klec, ve které seděl jakýsi malý tvor, který vydával zvláštní kviklavé zvuky. Byl celý oranžový, přikrčený s velkýma ušima a oči mu zářily jantarovou barvou. "Tohle je Grellkin. Ten nejmenší a nejslabší démon, který tu zůstal po Plamenné Legii. Na něm si vyzkoušej toto kouzlo. Když ho zabiješ, škoda ho nebude. Lesu nijak neprospívá, jen ho ničí, jako jiní démoni". Grellkin se držel klece a díval se naštvaně na Elledriell. Chvíli na něj koukala, pak zavřela oči... Chvíli se soustředila, pak vyhodila ruce prudkým pohybem do vzduchu a hned zase dolů, do úrovně Grellkina. Přitom se soustředila na Elune, v hlavě s ní jakoby rozmlouvala a nutila ji snést svou energii k zemi a aby dopadla na Grellkina. Otevřela oči... Z nebe se snesl zářivý stříbrný proud jakési energie, která byla velmi chladná. Zasáhla démona, ten se začal svíjet v bolestech a hlasitě "křičet", i když to byly jen jakési zvuky, které se křiku příliš nepodobaly... Malý démon se svíjel v křečích, jeho kůže najednou začala praskat a z těla počala vytékat jakási žlutá tekutina, která začala ihned reagovat s dřevěnou klecí. Grellkin zavřel oči a obrátil hlavu k nebi, vydajíc silný skřek... Poté celý roztrhaný padl na dno klece... Jeho krev, ta žlutá tekutina, mu vytekla z úst... Zachrčel a zadíval se na Elledriell... Naposledy vydechl. Elledriell ho bylo najednou líto, snad i uvažovala že ho neměla zabíjet. Nevěděla však, že bude tak trpět, nevěděla jaké bude mít kouzlo účinky. Smutně pohleděla na Remolia. "Zabila jsi démona. Nesmíš cítit žádný zármutek nebo smutek. Démoni se snaží zničit náš svět. Jsi ještě mladá a nikdy jsi žádné žijící stvoření nezabila, proto chápu tvůj soucit s tímto živým tvorem. Ale tento tvor je zlý a i když umíral a koukal na tebe, nijak jsi mu neuškodila. Kdyby mohl, kdybys ho nechala žít, stejně by tě, kdyby mohl, zabil. S démony neměj žádný soucit. Ale pro dnešek toho již bylo dost. Běž domů, přijď zase zítra, v učení budeme pokračovat." S těmito slovy se Elledriell otočila a zamířila k Astranaaru. Míchali se v ní různé pocity... Dnes je to poprvé, co někoho, spíše něco živého zabila, zbavila to života. I když věděla že tím přírodě pomohla, stejně byla ještě mladá a nezkušená, a tak měla byť i malinký soucit ke každému živému tvoru. Myslejíc na různé věci, ihned doma usnula... Po takovýchto dnech učení se jí vždy dobře spalo. Dny se měnily v týdny, týdny v měsíce, měsíce v roky... Elledriell se za několik let naučila spoustu věcí, kouzel. Učení jí šlo jako málokterému elfovi. Již ovládala celou škálu kouzel... Starfire, kterým si přivolala pomoc hvězd, Entangling Roots, kterým byla schopna ze země vyvolat ohromné kořeny, které zadrželi její protivníky v boji, Mark of the Wild, po kterém byla silnější a odolnější, Rejuvenation, které jí postupně léčilo zranění, Hibernate, kterým uspala svého protivníka, a jiné. Často dlouhé hodiny seděla v přírodě na nějakém místě a meditovala... Nehybně, tiše a velmi dlouho vydržela ve strnulém stavu, čerpajíc sílu a energii přírody. Její umění druidismu pomáhalo i ostatním elfům z Astranaaru. Dokázala léčit nemocné, zraněné a někdy dokonce oživit již mrtvé... Tak silné kouzlo jí ale stálo spoustu její energie, proto se zpravidla po takovém vypětí energie odebrala k dlouhému spánku. Zatím se ještě stále zdokonalovala ve svých kouzlech. Stála jí stále méně energie a meditací energii ještě nabírala. Byla krásná a čistá... Dlouhé fialové vlasy a stříbrná barva kůže se ve svitu Elune a hvězd třpytily. Tajemné elfské oči svítili celé zářivou bílou barvou. Elfové jí měli rádi a jejich lásku jim Elledriell opětovala. Když měla volný čas, chodila po ashenvaleských lesích a udržovala v přírodě rovnováhu. Již stále cítila energii přírody, se stromy a květinami rozmlouvala, příroda k ní mluvila a ona jí vnímala. Když narazila na nějakého démona, bez citu ho zabila. Již bez jakýchkoli emocí... Stále byla zdravá, nikdy ji žádná nemoc neoslabila. Příroda jí dávala ohromnou sílu. Avšak bude dávat ještě větší... Ještě více se k přírodě přiblíží... Remolius jí stále ještě něco z tajů druidismu nenaučil ani neřekl. Dnes nastal den, kdy se dozví poslední ze základních věcí druidismu. "Elledriell", praví Remolius, "Dnes ti povím poslední z věcí, které se ve svém učení naučíš. Možná, že jsi o tom již někdy slyšela, možná ne. Třeba mi ani nebudeš věřit, ale mezi základní věci, které druidi ovládají jsou přeměny... Přeměny v jiné tvory." Elledriell byla překvapená, avšak nedávala najevo žádný náznak toho, že by byla nějak zaskočená. Remolius jí už překvapil tolikrát, že na překvapení už reagovala jaksi bez projevení emocí. "Způsob přeměňování je trošku jiný. Nesoustředíš se na žádnou energii. Uvolni svou mysl od všeho, od celého světa, vyprázdni ji, osvoboď se, zkrátka opusť myšlenkami tento svět. Budeš kdesi v jiné dimenzi, ve světě ničeho. A v té chvíli se začni soustředit... Soustřeď se na návrat do tohoto světa... Ale ne na obyčejný návrat... Svou myslí se upírej k návratu v podobě nějakého tvora, nějakého zvířete." Celé to znělo velmi zvláštně a nebylo to jednoduché. Elledriell se nebyla schopna nijak odpoutat od tohoto světa, síla přírody jí stále držela myšlenky na zemi. "Uvolni se, uvolni svaly, zavři oči, zapomeň na vše...". Elledriell se podlomily kolena... Víčka jí zakryla oči a pomalu padala... Náhle se počala vznášet v "něčem", co se nedalo nijak nazvat, ale odtahovalo jí to od tohoto světa... V tom stavu se začala hluboce soustředit na svět, chtěla se vrátit... Silou své vůle se začala navracet zpět na zem. Najednou jí probral náraz do hlavy. Padla do něčeho měkkého. Otevřela oči, ležela v trávě, nad ní stál Remolius. "Nezdařilo se...", povídal, "Ani Malfurionovi se to nepodařilo napoprvé." Elledriell se trochu motala hlava, když vstala. "Ale vznášela ses kdesi jinde, cítila jsi to, že?", zeptal se Remolius. Elledriell přikývla. Opravdu byla kdesi pryč. "Myslela jsi na návrat, ale ne v podobě nějakého tvora. Jestli tě žádný nenapadl, zkus se vrátit jako medvěd, mysli na medvěda." Elledriell to zkusila znova. Teď se od země odpoutala snadněji... Když se vznášela a něco jí táhlo pryč, začala myslet na medvěda... Když se její ruce a nohy změní v medvědí, naroste jí srst, drápy, nahrbí se a bude chodit po čtyřech, získá sílu... S těmito myšlenkami se začala vracet... Najednou se objevila na zemi... Pohlédla na Remolia, ten se pousmál. Byla celá přeměněná v medvěda... Veliké drápy, měla sílu... Srst ale byla stříbrná, trochu šedá, jako její kůže. Nebyla hnědá jako u ostatních medvědů. Také uši měla trochu elfské, dlouhé a na ramenech měla jakýsi znak. Cítila se o něco silnější a odolnější. Měla také velké zuby... Bylo to zkrátka něco velmi zvláštního. Nic podobného nikdy necítila. Ale nebyla schopna mluvit, ani jakkoli kouzlit či čerpat přírodní energii. Pouze myslela stejně jako v normální elfské podobě. "Projdi se, zkus najít nějakého démona a znič ho", řekl Remolius. Elledriell vyrazila... Běh medvěda byl zvláštní... Celé to bylo něco úplně nového. Narazila na Satyra... Přiblížila se k němu a zaútočila. Nemohla kouzlit, jen ho zraňovala svými velkými medvědími prackami. Čím více ho zraňovala, tím více se v ní probouzelo jakási větší chuť do boje... Každou chvíli tak mohla zaútočit silněji než normálně. Měla větší sílu a byla odolnější. Navíc kouzla jako Mark of the Wild na ní i v přeměně stále působily. Satyr po chvilce padl. Elledriell se vrátila k Remoliovi. Proměna zpět byla stejná, možná i jednodušší. "Výborně", pochválil jí její učitel, "teď již znáš vše z umění druidismu. Už jen budeš vylepšovat své znalosti. Naše učení tímto končí... Vedla sis bravurně. Avšak neloučíme se na stálo. Jistě se ještě setkáme. Někdy se potkáme v přírodě, ale již se zde nebudeme scházet. En'shu falah-nah." Elledriell se uklonila, a poděkovala za vše. Bylo jí líto, že to končí, měla Remolia ráda, ale neloučí se na věky. Zase se setkají. Otočila se a odešla domů.

Kapitola 2

Čas opět ubíhal. Nebylo v ničích silách ho zastavit. Elledriell byla skvělou elfkou a své učení druidů stále zdokonalovala. Ovládala zcela magii přírody. Dokázala přírodní energii využít všemi způsoby. Nikdy jí ale nezneužila nebo udělala něco, co by přírodě a elfům jakkoli uškodilo. V Darnassusu se seznámila s mocným druidem Fandralem Staghelmem, který spolu s Tyrande Whisperwind vládl elfům. Fandral Stranghelm byl přítel Malfuriona Stormrage, ale byl horkokrevnější povahy. Věří, že budoucnost nočních elfů vyžaduje více expanzivního a vojenského plánování. Po porážce Archimonda však elfové přišli o svou nesmrtelnost a někteří vzpurnější druidi naplánovali zasadit ještě jeden strom, který by obnovil spojení mezi jejich dušemi a věčným světem. Fandral byl mezi nimi. Ale Malfurion je varoval, že příroda nikdy nepožehná takovému sobeckému činu. Avšak krátce poté se jeho duše ztratila kdesi ve Smaragdovém snu. A tak již nic nebránilo druidům vysadit pro Noční elfy nový strom, který se stane novým a bezpečným domovem a zajistí jim jejich nesmrtelnost. Severozápadně od Darkshore vyrostl v moři obrovský strom, který elfové pojmenovali Teldrassil, což se dá v jazyku Východního Království říci jako Koruna Země. Fandral Stranghelm se však stal velmi efektivní náhradou za ztraceného Malfuriona, pokud si odpustíme jeho horkokrevnost a lehce agresivnější povahu. Elledriell si u něj zdokonalovala svá kouzla. Začala k němu cítit lehoučkou náklonnost... Ell toužila stát se jednou ze strážců Ashenvale nebo Teldrassilu. Požádala o to samotného Fandrala, který jí samozřejmě ochotně vyhověl. Než ale vstoupila mezi řád strážců elfských krajů, musela složit před Tyrande a Fandralem a ještě dalšími výše postavenými elfy přísahu. Tyrande a Fandral pohleděli Elledriell do očí. Ta začala odříkávat přísahu a očima přeskakovala mezi pohledy kněžky a druida. "Povinností mou jest elfské kraje od jakéhokoli nebezpečenství ochraňovati, temné síly démonické ze světa Azerothu odváděti, mír a řád mezi Nočními elfy udržovati, nikdy z cesty dobra přírody nesejíti, nikdy řád, mír a Allianci nezraditi či jakkoli nezklamati. Tak přísahám Vám, všem Nočním elfům a bytostem, jimž jsme vděčni za naše bytí." Poklonila se. Tyrande povznesla jednu ruku a zavřela oči. Nad Elledriell se rozzářila stříbrná koule. Chvíli zářila, pak se začala snášet nad Elledriell, zakryla její tělo a pomalu se snášela k zemi. Když se dotkla země, zmizela a Ell byla oděná do uniformy elfských strážců Ashenvale. Tyrande se na ni pousmála. Elledriell pohlédla na Fandrala. Ten se pousmál a vyzdvihl obě ruce nad hlavu. Elledriell vzápětí pocítila ohromný příval energie, tělo se jí rozvibrovalo. Byla tak naplněna přírodní energií, jako ještě nikdy předtím. Fandral řekl: "Vítej mezi řádem strážců Ashenvale. Využívej své schopnosti druida. Jsi silnější, než si myslíš. Však vše ukáže čas..." Poklonil hlavou a pohlédl na Tyrande. "Démoni Plamenné Legie zničili naše domovy a pustší tento svět. Jsi další z těch, co přicházejí tento svět chránit a upevňovat zde řád a mír, to, oč se Titáni při tvoření Azerothu snažili. Budeš dobrým strážcem, ale nebudeš jím věčně. Však vše ukáže čas..." Tak skončila svou řeč Tyrande Whisperwind, vrchní kněžka Elune. Obřad skončil. Elledriell byla teleportována do Astranaaru, rodné vísky a vyrazila na svou první obchůzku. Západ Ashenvale byl klidný, démoni se zde moc nezdržovali, ale na východě vládlo v lese velké zlo. Na jihovýchodě těžili barbarští orkové dřevo a narušovali tak rovnováhu přírody. Trochu jižněji od tohoto místa se nachází Deamon Fall Canyon, místo, kde našel smrt Mannoroth Ničitel, ale i ten, který ho sprovodil z tohoto světa, Grom Hellscream, snad nejbližší přítel Thralla. Tento kaňon je plný démonů, zem je tam zčernalá a vzduch páchne spáleninou. Všude se nacházejí různí démoni, od Pekelníků po Succuby. V tomto kaňonu se také nachází pomník, který tam nechal vystavět Thrall na památku svému padlému příteli. V části lesa, která leží nejvíce na severovýchodě a nejblíže krajině Azshary, se nachází tajemný portál, vedoucí do Smaragdového snu. Smaragdový sen je svět v podobě, jaký byl stvořen Titány. Střeží ho Ysera Snící a přístup do něj má minimum tvorů. Zelení draci a většina druidů smí do tohoto světa nahlédnout. Tím se druidi velmi liší od ostatních... Elledriell také jednou nahlédne, ale ten čas teprve přijde... Rozmlouvala s přírodou. Dostala zprávu, že na východě se něco děje, v oblasti, která je blízko portálu do Smaragdového snu... Ihned tam vyrazila. Ashenvale je veliký kraj, a tak cesta netrvá chvíli. Dorazila na místo. Vedle cesty byla spálená tráva, která tvořila cestu kamsi k portálu. Nebylo pochyb... Procházel zde někdo, kdo ovládá démonické síly. Ve vzduchu byl cítit zápach spáleniny... Elledriell postupovala opatrně vedle této cesty. Po chvíli se před ní otevřelo veliké lesní prostranství, kde byl uprostřed veliký portál kruhového tvaru, vyplněný jakousi hmotou. Každý ze čtyř portálů hlídá jeden zkorumpovaný drak Yseřiny zelené letky. Ale pohled, který se odkryl Elledriell, když pohlédla k portálu byl děsivý... Drakovi šlehaly z úst ohromné plameny, vzduchem se nesl děsivý skřek. Pod ním běhala jakási postava v plášti s kápí a s holí a ohavným démonem po svém boku. Byl to vyvolávač... Ten, jež ovládá démonické síly. Postava v černé kápi vyzdvihla prudce ruce nad hlavu, nad drakem se objevila obrovská fialová lebka, oděná do jakéhosi potrhaného fialového hadru. Snesla se dolů k drakovi, pronikla do něj a rozplynula se. Ozval se hrůzostrašný řev... Drakova kůže se roztrhala, smaragdová krev mu prýštila s jeho obrovských ran na těle... Drak padl k zemi. Země se otřásla... Elledriell to celé sledovala z povzdálí... Nemohla tomu uvěřit... Co se to děje?! Co má tohle znamenat?! Té postavě v kápi neviděla do tváře... Viděla jen jeho démona, ohavného pekelného psa... Vyvolávač sáhl do kápě a vytáhl jakýsi zelený amulet. Položil ho k mrtvému tělu draka, poklekl a začal jakýsi obřad... Z amuletu vyšlehlo zelené světlo a začalo draka rozkládat. Postavě v kápi se v rukou rozzářila fialová energie... Ell si vzpomněla, jak Malfurion kdysi před dávnými věky přerušil obřad Quel'dorei... Sebrala ze země kus větve ze stromu. Ta nabyla jakéhosi tvaru, na jednom konci se zaoblila, na druhém se zúžila a lépe se nyní držela. Elledriell vyběhla vpřed. Požádala přírodu o požehnání, ta jí vyhověla... Přiběhla k drakovi. V tom si jí vyvolávač všiml. Popadl amulet, ale začal utíkat k portálu! Jak se může dostat do portálu?! Elledriell ze země vyvolala silné kořeny, které se omotaly kolem vyvolávače. Zastavil se těsně před portálem. Otočil se na ni... Zastavila se... Elledriell spatřila ohavnou tvář bez úst a nosu... Jen vyzáblý bílý obličej a černé oči, z jejichž krajů se do středu sbíhaly rudé žilky, které tvořily zorničku té stvůry... Náhle se Ell před očima zamlžilo... Ovšem pokusila se nějak ovládnout, nedávat svou mysl jemu, aby jí mohl ovládat... Pomalu se pokusila rozběhnout... Ale udělala jen pár kroků. Kolena se jí podlomila, zatočila se jí hlava... Padla k zemi. Už jen viděla, jak kořeny uvolnily postavu a ta zmizela kdesi v portálu...

Kapitola 3

Elledriell otevřela oči. Ležela na posteli v nějakém domě. Ihned se posadila na postel. "Kde jsem?!" zvolala vyděšeně. Do pokoje nahlédla nějaká elfka. Po chvíli přišel Remolius a Fandral. "Jsi v Moonglade, kraji druidů." Řekl Remolius. "Uklidni se", utěšoval jí Fandral, "Tady jsi v bezpečí". Ell se uvolnila a opřela se o pelest postele. "To, co se stalo tam u portálu, je velice vážné" povídal Remolius. "Žádná jiná bytost, kromě Zelených draků a druidů nemůže jen tak projít do Smaragdového snu". "Ale stromy říkají, že jím jen tak neprošel..." pokračoval Fandral. "Měl u sebe jakýsi amulet, ze kterého si vzal něco z draka, jež portál střežil. Ale musela to být bytost neuvěřitelných schopností, když dokázal sám zabít draka..." Elledriell vycítila z tváří obou druidů, že situace je velice vážná. "Ell, nějaký čas teď zůstaneš v Moonglade, kde se budeš zotavovat. Jsi dost zesláblá. Požádal jsem tady Cyreniss, aby se o tebe postarala", řekl Remolius. Ukázal rukou ke dveřím a dovnitř vešla elfka. Byla to kněžka. "Bude se o tebe starat. Jen lež, za tři dny budeš opět v pořádku". S těmito slovy se oba odebrali z místnosti. Cyreniss dala Elledriell dřevěnou misku s nějakou vodou, ze které stoupal stříbrný dým. "Vypij to až do dna, pak hned usneš a budeš dlouho spát", řekla Cyreniss. Ell se napila. Chuť léku byla sladká. Vypila misku do dna a lehla si. Za pár okamžiků usnula. Když se probudila, zrovna se nad ní skláněla Cyreniss a podávala jí další misku s nějakými léky. Voda v misce byla tentokrát fialová a hladina se třpytila. Zvláštní léky, pomyslela si Elledriell. "Spala jsi celé tři dny", řekla Cyreniss, "Teď jsi již zotavená. Tenhle lék ti dá ještě nějakou energii, za chvíli můžeš vstát." Dopověděla a odešla. Elledriell se posadila na postel... Bylo toho nějak moc, hned naráz... Měla v tom strašný zmatek. Hned první den ve službách strážců Ashenvale se jí stance takováhle věc. Moonglade je pravděpodobně nejbezpečnější kraj, jaký na severním Kalimdoru je. Je to kraj druidů a bok po boku tu společně sídlí Taureni a Noční elfové kteří tvoří frakci Cenarion Circle. Zájmy Hordy a Alliance jdou stranou. Jejich hlavní snahou je odvrátit nebezpečí Plamenné Legie a zachovat jejich milovanou přírodu. Elledriell nikdy dříve Taureny neviděla, jen o nich slyšela vyprávět. Jak jsou mohutní a mírumilovní. A opravdu, Taureni jsou ohromní a jejich láska k přírodě je stejná jako elfská. Původní domovinou Taurů je Barrens, ohromná savana na východě Kalimdoru. Ale nebyl to jen jejich domov... Je to domov i barbarských kentaurů, zpola lidí, zpola koní, kteří Taury zabíjeli a nebýt Thralla, byli by Taureni vyhlazeni. Když viděli, že válku s kentaury nemohou vyhrát, rozhodli se uprchnout horským průsmykem na západ do Mulgore. Průsmyk ale dříve obsadili kentauři. Avšak v tu dobu přijel s Orky na Kalimdor Thrall a pomohl Taurům kentaury porazit a ti tak mohli vkročit do nového bezpečného domova. Krajina Mulgore je prý nádherná. Nejsou to lesy, jako mají elfové, ale daleké zelené kraje, stepi, obývané vlky, kojoty a divokými nelétavými ptáky. Celý kraj Mulgore je ohraničen horami, a tak mají Tauři nový a bezpečný domov, kde se nemusí obávat kentaurů. Milují přírodu a starají se o ní, stejně jako elfové, avšak elfové mají mír s lidmi a Alliancí, zatímco Taureni jsou oddáni Hordě a Thrallovi, který jim pomohl přežít. Proto proti sobě "tam venku" elfové a Taureni válčí a navzájem si berou své životy. Ale na přírodě jim záleží stejně a to je spojuje. Elledriell stála na balkónku svého pokoje a shlížela na magické jezero, které bylo rozlité uprostřed Moonglade. Jmenuje se Elune'ara. Hladina jezera je stříbrná, jako svit Elune. V Moonglade rostou také jiné stromy, než v Ashenvale. Mnohem mohutnější a jistě také starší. Celý kraj je obklopen vysokými horami a vede do něj jediná cesta horským tunelem. Elledriell se šla projít po Moonglade. Všude byl klid, v několika domech nabízelo své zboží pár obchodníků. V Moonglade jsou také tajemní Moonglade Warden, strážci tohoto kraje. Jsou o hlavu vyšší, než ostatní elfové. Ell šla po cestě dolů směrem k oné jeskyni. Asi uprostřed cesty byla pěšinka kousek mimo cestu. Zvědavě tudy zamířila. Došla do malinkatého háječku, kde stál Remulos, Malfurionův dávný a dobrý přítel. Pozdravila ho a pohleděla na něj. Vypadal jako Remolius, jen byl mnohem větší a jistě také mocnější. Pousmál se na ní, avšak nepromluvil. Ell se otočila a vrátila se zpět na cestu. Dole na rozcestí zahlédla malou stanici Hordy, odkud odlétaly jejich wyverny. Kousek dál po cestě odlétaly hippogryfové. Dále byly v Moonglade už jen staré a opuštěné jeskyně. Přišla zpět. Vešla do svého pokoje, kde na ní čekalo překvapení. Čekali tam na ní její rodiče! Ell se na tváři objevil úsměv a rozběhla se k nim. Objala otce a i matku. Museli opustit Astranaar. Všichni obyvatelé Ashenvale a Darkshore se musí odstěhovat do bezpečí na Teldrassil. V lesích zůstanou jen strážci a někteří další elfové. Nový domov mají nyní v Darnassusu. Elledriell jim chtěla povědět o tom, co se jí stalo, ale rodiče jí zarazili. Už to věděli. Fandral jim podal zprávu. Ell byla šťastná... Konečně zase viděla rodiče. A ví, že jsou v bezpečí, nemusí se bát. "Elledriell", povídal její otec, "jsi strážkyně lesa. Teď je to v lesích velice nebezpečné, musíš být opatrná, do ničeho se sama nepouštěj... Máme o tebe strach..." Elledriell ho začala uklidňovat. Věděli, že má zvláštní schopnosti, že je silnější, než ostatní druidi, přesto se o ní velmi báli. Elledriell je nakonec ujistila, že si bude dávat pozor. Koneckonců ona byla jednou z těch, co v Ashenvale zůstanou a budou dál les střežit. Ještě dlouho si povídali, než museli rodiče odejít. Rozloučila se s nimi a šla si odpočinout a popřemýšlet o tom všem... V mládí potkala druida Remolia, ten jí řekl něco o tom, že v životě vykoná ohromné činy a že bude jedním z nejsilnějších druidů, jaké elfské pokolení poznalo. Začal jí zasvěcovat do tajů druidismu. Šlo jí to a bavilo jí to. Naučila se přírodu vnímat a povídat s ní. Příroda jí rozuměla a ona jí. Procházela se po Ashenvale, meditovala v přírodě, pomáhala pomocí svých kouzel, které se naučila, udržovat rovnováhu v přírodě. Pak jí Remolius řekl, že na sebe umí druidi brát podoby zvířat. Ti nejsilnější druidi na sebe umí vzít podobu jakéhokoli zvířete. Většina ostatních druidů však umí vzít na sebe podobu jen čtyř tvorů. Mohou se proměnit ve vránu a létat, mohou se změnit v mrože a plavat a dýchat pod vodou. Mohou být hbití a nenápadní, změní se v kočku anebo mohou být silní a velice odolní, změní se v medvěda. Všechny přeměny se však musí naučit postupně, nemohou se hned naučit všechny, musí mít pro to nejdříve předpoklady a určité zkušenosti. Přeměna v medvěda je základem pro všechny druidy, proto se jí Ell naučila už velice brzy. V přemýšlení jí najednou vyrušil Fandral, který za ní přišel. "Elledriell, mám důležité zprávy. Některé tě asi moc nepotěší..." Ell byla překvapená a poslouchala. Fandral pokračoval ve své řeči: "Ell, musíš opustit řád strážců... Musíš jít do boje..." Elledriell byla vyděšená. Do boje?! Do jakého boje? "Ten vyvolávač, kterého jsi viděla, to nebyl Nemrtvý, jak jsme se domnívali... Byl to někdo z Plamenné Legie! Má nesmírnou sílu, proto porazil toho draka. Co dělal ve Smaragdovém snu, to nevíme, ale když vyšel z portálu, naši tajní špehové ho začali pronásledovat. Došel až k Deamon Fall Canyonu, kde se jim ztratil z dohledu. Musíme se na to místo vydat a zničit ho. Nemůžeme ho zajmout nebo ho nechat jakkoli žít. Musí být zničen, nesmí přivést Plamennou Legii!" Elledriell tomu nemohla uvěřit. Posadila se na postel a podívala se na Fandrala. Není připravena. Ty její schopnosti, o kterých Remolius mluvil... Vždyť je nemá, nenaučil jí je... Neumí se přeměnit v kočku, neumí... Neumí spoustu věcí! "Elledriell, poslouchej. Remolius pro tebe něco má... Neřekl mi co, ale máš se za ním stavit. Bude na tebe čekat na Teldrassilu, ve vesnici Dolanaar. Já už musím jít. On ti řekne co a jak". Otočil se a odešel. Na Ell toho bylo moc, ale po chvíli vstala a šla si pro hippogryfa do Darnassusu. Když tam přilétla, ihned vyrazila k Dolanaaru. Tam na ní Remolius čekal. "Elledriell, pojď za mnou", řekl Remolius a zamířil k jihu k malému jezeru pod Dolanaarem. "Přišel čas jít do boje. Tohle nebylo v plánu a proto na to nejsi vůbec připravena. Nestihla ses naučit vše, co je třeba, ale ty máš velice zvláštní schopnosti, to víš, ale ještě nikdy jsi se o nich tolik nepřesvědčila. Druidi se učí velice pomalu a dlouho. Nejsou schopni přijímat a učit se hodně nových věcí najednou a rychle. Ty ano. Ty jsi schopná naučit se ihned veškeré učení druidů. Tohle uměl dříve jen Malfurion. To je důkaz tvé výjimečnosti. Teď se posaď." Elledriell se posadila a Remolius k ní přistoupil. Svou dřevěnou ruku položil na její rameno, druhou vyzvedl do vzduchu. Zavřel oči a hluboce se soustředil. Náhle se v jeho dlani začalo objevovat jakési stříbrné světlo, které nabývalo tvaru koule a stále se zvětšovalo. Po chvilce se začalo zbarvovat do zelena. Záře začala postupovat do celého Remoliova těla. Elledriell najednou ucítila takový prudký nával energie, jako ještě nikdy. Zavřeli se jí oči... Dřevěnou rukou, kterou měl Remolius položenou na jejím rameni procházela ona záře do jejího těla. Všude kolem byla obrovská přírodní energie. Elledriell upadla do transu. Celé to trvalo asi dvě minuty... Poté energie začala z Remoliova těla vyprchávat. Záře zmizela, Remolius sundal ruku z jejího ramena. Zavrávoral a lehl si na zem. Elledriell upadla do bezvědomí... Když procitla, Remolius nad ní stál a ovíval jí jakýmsi magickým listem, ze kterého padal jakýsi zelený třpytivý prášek, který nádherně voněl. Chvilku ještě ležela, pak se posadila. Trochu se jí motala hlava. "Jen seď. To za chvilku přejde.", povídal Remolius, "Elledriell, předal jsem ti veškeré znalosti druidů. Žádný jiný elf by tento akt nemohl přežít. U tebe jsem věděl, že se to podaří. Navíc se ti jen motá hlava, to je důkaz tvé ohromné moci, která se v tobě skrývá." Elledriell se přestala točit hlava a začala opět cítit energii přírody. "Teď umíš vše, co se druidského umění týče" pokračoval Remolius, "dokážeš se přeměnit v jakékoli zvíře, dokážeš poroučet síle Elune a hvězd. Ovládáš umění boje s holemi a umění boje ve formě zvířat. Jsou ti předvídány veliké činy..." Elledriell byla zase velice zaskočená. Všechno to šlo tak rychle. Pořád slyšela o tom, jak je výjimečná, ale nikdy se o tom nepřesvědčila. Měla se pomalu učit druidismu, ale najednou přišel den a umí vše. Navíc to setkání s tím vyvolávačem. To jí také připomnělo, že půjde s Remoliem, Fandralem a Tyrande do Deamon Fall Canyonu zabít toho netvora. "Elledriell, tlačí nás čas, musíme jednat rychle. Jdi se teď vyspat do Dolanaaru. Já pro tebe potom přijdu a poletíme do Canyonu. Tam si dokážeš svou výjimečnost." Po těchto slovech Remolius zvedl ruce nad hlavu a v záři stříbrného světla zmizel. Elledriell vstala a vyrazila k Dolanaaru, kde si lehla do postele a usnula.

Kapitola 4

Sotva se probudila, už se nad ní skláněl Remolius a pobízel jí, ať si pospíší, že nemají moc času. Venku před domem čekali Fandral a Tyrande. Fandral a Ell se proměnili ve vrány a Remolius na sebe vzal podobu hippogryfa a nesl na svých zádech Tyrande. Ze vzduchu vypadalo vše úplně jinak. Elledriell byla plná pocitu nezkrocenosti a svobody. Přistáli v Darnassusu. Tam se Tyrande ve spěchu pomodlila k Elune a tři druidi požádali přírodu o požehnání. Poté vzlétli opět k věčně hvězdami poseté obloze. Letěli nad širým mořem, které neslo jméno Veiled Sea. Elledriell si všechny ty pohledy užívala naplno. Milovala přírodu a lesy Nočních elfů. Ta nezkrocená svoboda, rovnováha, to jí dodávalo nádherné pocity lásky ke svému kraji. Po chvíli bylo z moře vidět pobřeží. Pobřeží temného lesa Darkshore. Tohle byla krajina, která se Elledriell moc nelíbila. Tmavé jehličnany, suchá tráva, vzduch nesoucí jakýsi zlý nádech. V tomto kraji se nikdy moc nezdržovala. Přeletěli Darkshore a pod nimi se objevil rozlehlý les Ashenvale, její nejmilovanější místo. Les, plný vlků, pavouků, kteří se sice nechovají k elfům přátelsky, ale k přírodě patří. Tady se Elledriell učila, tady před čtyřmi dny nastoupila do řádu strážců, tady se poprvé setkala s démony, které hyzdí tento les. Vždy, když mohla, tak je zabíjela. Ale taky zde před čtyřmi dny narazila na bytost, která vládne ohromnými silami právě démonům, a kterou není schopna zastavit... Tedy alespoň nebyla. Po Remoliově daru v sobě cítila neuvěřitelnou sílu. Letěli nad Astranaarem, její rodná víska. Bylo vidět, že tam sídlí jen obchodníci a strážci. Už se přibližovali k Deamon Fall Canyonu. Letěli nad orkskou základnou, kde Orkové ničili Ashenvale tím, že káceli magické stromy pro dřevo. Nad územím byl kouř a vzduch tam páchl špínou a páleným dřevem. Před nimi byl náhle temný kraj. Remolius zamířil prudce k zemi. Ell a Fandral ho následovali. Přistáli a proměnili se zpět do svých normálních podob. Pomalu vykročili po spálené cestě. Kaňon byl lemován malými zčernalými kopci a obýván nejrůznějšími démony. "Držte se u sebe a buďte potichu", řekl Remolius. Elledriell a Fandral se změnili v kočky a jejich těla zprůhledněla, ba stala se téměř neviditelnými. Byli na prvním rozcestí, kde stál hlouček démonů. Remolius zatroubil jako jelen a vrhl se do hloučku démonů. Ti se k němu seběhli a s ohavnými skřeky jej začali bít. Ell se přiblížila potají k jednomu Infernálovi. Přikrčila se a skočila mu na záda. Drápem mu rozčísla jeho kamenné hrdlo. Vytekla z něj jedovatá zelená krev. Démon padl mrtev k zemi. Elledriell se vrhla na dalšího. Ostrými drápy mu vyjížděla po krku a pak se mu zakousla do hrdla. Zachrčel a skácel se k zemi. Tyrande léčila svatými kouli Elune Remolia, Fandral bojoval stejně jako Elledriell. První skupinka démonů byla rozprášena. Dali se doprava a cestou zabili dalších několik démonů. Zápach přímo čpěl do nosu. Po chvíli se před nimi rozestřela mrtvá pláň, kde se uprostřed tyčil do výše pomník. Byl to onen pomník, který zde nechal postavit Thrall na památku svému padlému příteli Gromu Hellscreamovi. Kolem bylo spousta démonů, Infernálů, Succub, Pekelných psů... Pláň vyčistili. "Naše špionky ho ztratili právě tady na místě tohohle památníku", řekl Fandral. "Myslíte, že tu bude?", zeptala se Tyrande. "To nevíme. Buď půjdeme hledat dál nebo tu můžeme chvíli čekat a pozorovat okolí", řekl Remolius. Sotva však dopověděl, ze shora se náhle snesl jakýsi jedovatý opar, který padl mezi čtyři hrdiny. Během chvilky se vypařil. Všem se začala motat hlava. Na pomníku náhle stála ona postava v plášti, ale bez kápě. Ohavná tvář bez úst a nosu, jakou Elledriell před čtyřmi dny viděla. Elledriell se začala soustředit a přestala se jí točit hlava. Pomohla i ostatním od příznaků jedovatého oparu. Všichni pohleděli nahoru na pomník. Vyzáblá postava s jedovatě zelenou barvou kůže se na ně dívala. Po chvilce zachrčela a vyzdvihla ruce do vzduchu. Vzduchem se začal ozývat psí štěkot, ne však takový, jaký znali, ale ohavný démonický štěkot, štěkot Pekelného psa. Vyvolávač seskočil na zem a vedle něj se objevil jeho démon. Ihned mu přikázal, aby na skupinku zaútočil. Remolius se vzpamatoval jako první a uvěznil démona do kořenů. To samé udělal vyvolavači. Nemohl se hnout, byl tím trochu zaskočen. Tyrande ustoupila do pozadí. Elledriell a Fandral se proměnili v kočky a zneviditelnili se. Pomalu se blížili za záda tomu vyvolávači. Než mu ale stačili vyjet po krku, kořeny povolili a on uskočil stranou. Nad Remoliem se objevila malá lebka s rudýma očima a začali se mu na těle objevovat krvavé rány. Ell se proměnila do normální podoby a odstranila z Remolia to prokletí. Fandral zůstal neviditelný a pomalu se přibližoval k vyvolávačovi. Najednou kořeny povolili i u démona a ten vyjel po Tyrande. Seslala na sebe štít a začala utíkat. Elledriell opět uvěznila démona do kořenů. Začala ho spalovat Moonfirem. Tyrande se dostala z dosahu psa a věnovala se Remoliovi a Fandralovi, věříc, že Ell si s démonem poradí. Ell se proměnila v medvěda a začala s démonem bojovat. Byla velmi odolná, a tak jí démon nepůsobil takové zranění. Vyvolávač byl zaneprázdněn bojem s druidy a kněžkou, a tak nedokázal svého démona ovládat. Elledriell ho snadno porazila. Poté přiběhla na pomoc ostatním. Zatímco vyvolávač byl již v úzkých, náhle se vrcholky kopců začali plnit démony. Elledriell zavolala na ostatní. "Nemůžeme je porazit! Utíkejte!", volal Remolius. Svázal vyvolávače do kořenů a dali se na útěk. Nemohli se však přeměnit v ptáky a uletět... Neměli na to dostatek síly. Byli vyčerpaní. Elledriell běžela jako poslední. Ohlédla se. Viděla, jak se vyvolávač dostal z kořenů a se zástupem démonů se k nim přibližuje. Elledriell zaostávala za ostatními, nestačila jim... Démoni se přibližovali... Náhle vyvolávač vztáhl ruku nahoru a Elledriell padla k zemi... Svět se jí zastřel... Viděla vše rozmazaně a rudě... Bojovala uvnitř sebe... Nesmí padnout, musí běžet dál... Obrysy dvou postav a jednoho jelena zmizely za horizontem... Její tělo bylo celé rozdrásané a z ran prýštila krev. Elledriell pohlédla na nádherné stromy... "Ach... Ashenvale... Nenechávej... Nenechávej...", šeptala... A pak... Víčka zakryla oči a srdce přestalo tlouct... Naposledy vydechla... Démoni se přehnali přes její tělo a pokračovali v honbě za třemi přeživšími... Jim se podařilo utéct. Za nějaký čas, když se situace v Deamon Fall Canyonu zklidnila, se Remolius vrátil na to místo, kde padla Elledriell. Chtěl jí pohřbít. Našel už jen její ostatky... Stál nad ní a hlavou se mu honily myšlenky... "Vždyť ona nic nedokázala... Velké činy, jež jí byly předvídány... Žádné nebyly... Kde byla chyba?... Selhal jsem snad já?..." Remolius byl zdrcený... Mýlil se... Ale některé věci opravdu dokazovali její velikost... Ale proč to dopadlo takhle?... Byl plný otázek a chaosu. Zabalil ostatky do látky. Pohřbil jí na hřbitov u Ashenvale. Pohřbu se účastnili její rodiče, Sallueidin a Allyahiss, Tyrande a Fandral, který truchlil nad její ztrátou... V hloubi duše jí miloval... Nikdy se nedozví, jestli jeho city byly opětovány. Remolius položil urnu s ostatky do země a zakryl ji hlínou. Seslal kouzlo a na hrobě vyrostly květiny. U hlavy jí ležel kámen, na němž bylo řečí Nočních elfů vytesáno: "Tvá duše je nyní volná. Kéž ti jsou lesy Ashenvale stále nablízku." Pohřeb skončil a všichni se odebrali ke svým domovům. Budou truchlit nad ztrátou své milované Elledriell...

Noční tmou se ke hrobu přiblížila jakási nahrbená postava. Chvíli stála na místě a dívala se na kameny, jakoby z nich něco četla. Pak přistoupila k jednomu hrobu a začala hrabat hlínu, až vytáhla malou urnu... Zahrabala hrob a zmizela ve stínech lesů Ashenvale... Příběh nekončí...

Pokračování Příběhu Noční elfky

Kapitola 5

Probudila se. Oči měla zavřené, ale byla vzhůru. Nadechla se. Vzduch byl vlhký a páchl hnilobou. Otevřela oči. Spatřila kamenný strop, který byl vlhký a kapala z něj voda. Ležela na něčem tvrdém a chladném, také to bylo něco kamenného. Najednou jí začalo pískat v uších. Bylo to nepříjemné, zavřela oči a zatnula zuby. Uslyšela jakýsi šepot...: "Ellys, Ellys...", pak bylo slyšet jakési hlasy, které si mezi sebou horlivě šeptali: "Je mrtvá?", "Ne, není, vypadá to, že se to povedlo...", "Výborně...".
Pak byly hlasy čím dál víc zastřené až utichly úplně. Usnula.
Znovu se probudila. Otevřela oči, byla stále na stejném místě. Bylo hrobové ticho, jen kapky vody dopadající na zem byly slyšet. Rozhodla se zvednout a posadit se na postel. Chytla se rukama za kraj té kamenné postele a posadila se. To, co spatřila, bylo něco hrůzostrašného... To tělo... Zažloutlé kosti, tlející maso, na kterém hodovali červi... Odkrytá žebra, místo nehtů ostré, špičaté kosti. Rukama si sáhla na obličej... Jakoby sahala na hnijící kůži. Žádný nos, jen jakýsi důlek, horní čelist tvořila jen kost se zuby. Zplihlé vlasy se dotýkaly ramen. Měla na sobě nějaké tmavě modré špinavé hadry.
Seskočila z toho kamenného stolce. Nemohla se narovnat, obratle páteře jí trčely se zad. V místnosti byla jen jedna místnost, kde byly schody kamsi nahoru. Vydala se tudy. Po chvíli spatřila temnou oblohu. Byla na povrchu. Vyšla ven. Vzduch tu nepáchl hnilobou jako dole v kobce, byl cítit jakýmsi zvláštním pachem... Pachem nějaké nákazy... Najednou na ní zavolal jeden muž:
"A, už jsi tady. Pojď ke mně"
Ellys se ohlédla. Nalevo od ní stál nějaký nemrtvý. Lekla se a začala utíkat. Co tu dělá nemrtvý? A kde vůbec je? Po chviličce doběhla k nějaké vesničce. Byla plná nemrtvých, kteří se za ní hned rozběhli. Po chvíli jí chytli. Padla na zem, otočila se na záda. Svázali jí nohy a ruce. Viděla jen ohavné obličeje. Pak jeden z nich vytáhl nějakou ampulku s šedou tekutinou. Donutil jí ji vypít. Pak se obraz zastřel a usnula.
Probrala se. Ležela v malé místnosti s nazelenalým světlem. Ozvěnou se k ní nesly jakési zvuky. Chvílemi slyšela jakýsi nářek, pak rozbíjející se sklo. Přistoupila k ní postava v plášti a kápi. Nebylo jí vidět do obličeje. Posadila se na dřevěnou stoličku v rohu místnosti. Ellys se chtěla také posadit. Vzápětí však zjistila, že je připoutána k posteli. Postava zasípala.
"Ellys..." začala povídat "jmenuji se Nillvarus. Přišel jsem, abych ti řekl co se děje..."
Ellys se na něj podívala. Sundal si kápi. Měl ohavnou tvář, místo očí důlky, spodní čelist chyběla... Když mluvil, nehýbal ústy.
"Jsi v Undercity," pokračoval, "ve městě, které patří klanu nemrtvých - Forsaken"
Při těchto slovech se zhrozila a začala sebou škubat ve snaze uvolnit se z řemenů, které jí svazovaly ruce.
"Klid... Za chvíli sem přijde pár lidí..."
Sotva to ale dořekl, stěny se rozechvěly a síněmi města se ozvala obrovská rána, poté se rozezněl zvuk rohu, zřejmě na poplach. Postava v kápi náhle upřela svůj zrak ke dveřím. Poté se podíval na Ellys a rychle vyběhl ze dveří. Po chvilce se k jejím uším donesly zvuky mečů, pokřiků, bitvy... Ty se stále stupňovaly, bitva se blížila k její místnosti. V tom do její místnosti vběhl trpaslík! Upřeně se mu zadívala do očí. V jedné ruce třímal velké zlaté kladivo, v druhé stříbrnou sekyru, obě zbraně vykládané drahokamy. Rozpřáhl se, když v tom se náhle zastavil, napřažené zbraně mu vypadly z rukou a dunivě dopadly na zem. Přistoupil k Ellys a odvázal jí řemínky...
"Pojď za mnou, vysvobodím tě"
Ellys se podařilo proniknout do jeho myšlenek a říci mu, kdo doopravdy je... Už jí to došlo... Stala se nemrtvou... Avšak nepamatovala si na život... Na časy, kdy byla živá, nevěděla, kdo doopravdy je.
Vyběhli z místnosti. Jen taktak uskočili před obrovským ohavným stvořením, které bylo jakoby "sešité" z několika tvorů, mělo tři ruce, rozpárané břicho, ve kterém byly vidět vnitřnosti a vytékaly z něj tělní tekutiny... Minul je a hnal se dál chodbou. Ocitli se v jakémsi sále. Dole pod schody, na kterých stály, tekla jakási zelená tekutina, nebyla to voda... Sešli ze schodů a přešli přes most, pak zahnuli doprava. Mířili k malému průchodu, když v tom se z něj vyřítil Nillvarus a za ním noční elf. Zarazil mu dýku do zad. Nillvarus padl, zachrčel a podíval se na Ellys... Pousmál se na Ellys a oči se mu zavřely... Nebyl však mrtvý...
"Vedu zajatce!" zvolal trpaslík na elfa. "Nezabíjej jí, vysvětlím ti to potom!" Elf se na něj divně podíval, nakonec ale souhlasil a spolu s trpaslíkem se probojovali do velké místnosti, uprostřed byla jakási klec. Všude byli nemrtví a lidé, elfové, trpaslíci a gnomové. Skupinka se musela probojovat skrz, k protějším dveřím. Seběhli dolů po schodech. Dole proti nim vyběhl nemrtvý. Elf mu srazil hlavu svým mečem. Proběhli kolem oné klece a před nimi už byly jen schody, vedoucí k průchodu. Ale průchod hlídali dvě příšery, oni dva "rozpáraní" obři, které potkali když vyběhli s trpaslíkem z místnosti, kde Ellys věznili. Z průchodu náhle vybleskla fialová záře a obři zmizeli uvnitř průchodu. Skupinka tam zamířila. V malé místnůstce uviděla jednoho člověka s démonem, který bojoval proti dvěma hrůzným stvořením.
"Honem!" zvolal na ně "pospěšte si do výtahu!"
Rychle vběhli do výtahu, a on seslal jakési kouzlo, při němž obři začali prchat strachy pryč, do velkého sálu před průchodem. Výtah se rozjel, ale on ještě stačil v rychlosti naskočit ke skupince.
"Kdo je to?" zeptal se a podíval se na Ellys.
"Řeknu ti to venku, Gwydione," odvětil trpaslík.
Výtah zastavil. Všichni vyběhli ven. Běželi velikou kruhovou místností s nějakým znakem na podlaze… Ten znak Ellys něco připomínal, snad ho dokonce i někdy viděla… Mezi dvěma průchody ven z místnosti směrem k výtahům se nacházel trůn, zlatý - královský… Všimla si, že je na něm zaschlá krev, která stékala i po malých schodech pod trůnem. Nebyl však čas se tam vracet. Vyběhli z místnosti ven na jakési nádvoří. Celé bylo rozpadlé a zničené. Kdysi ale muselo být obrovské a velmi slavné. Bylo to poznat na těch troskách… Bylo z bílého kamene, který v temném stínu zešedivěl. Teď to místo působilo strašidelně. Skupinka zamířila kamsi do lesa, nešli po cestě. U jednoho stromu náhle zastavili.
"Snad jsme dost daleko od bitvy," řekl Gwydion.
"Myslím, že ano," odpověděl trpaslík. "Poslouchejte. Vzal jsem ji s sebou, protože se něco stalo…"
"Pověz nám co," řekl elf.
"Vběhl jsem do místnosti a uviděl jí připoutanou k lůžku. Chtěl jsem jí samozřejmě zabít, nevěděl jsem, kdo je to, bylo mi to jedno, jen další nemrtvý… Rozpřáhl jsem se, když v tom mé oči zamířili na její… Nájednou se mi obraz zastřel a slyšel jsem něčí hlas, který říkal "Nezabíjej, nezabíjej…" a nějaká síla mi vytrhla mé zbraně z rukou," dopověděl trpaslík.
"Dobře jsi udělal, Durine" řekl elf. "Jistě to nebyla náhoda."
Gwydion ustoupil stranou a zavolal: "Dariusi! Pojď sem prosím."
Gwydion za ním odběhl. Trpaslík zatím složil zbraně a Darius s Gwydionem si něco šeptali. Trpaslík se posadil a Gwydion s Dariusem se za chvilku vrátili k nim. Gwydion přistoupil k Ellys. Ta se na něj podívala, trošku s výrazem strachu v obličeji.
"Řekni něco… naší řečí…," řekl náhle.
"Nejsem nemrtvá" náhle promluvila Ellys. Najednou se zalekla. Vždyť ona promluvila jazykem aliance! Nemluví jazykem hordy, ač vypadá jako nemrtvá…
"Dariusi… Měl jsi pravdu…," pravil zamyšleně Gwydion.
"Cože?" zeptal se překvapeně Durin "O čem se bavíte?"
Slova se ujal Darius. "To, co tady vidíte, není nemrtvý… Je to buď elfka, nebo žena. Někdo z temných knězů ji kdysi musel někde najít… Nebo její ostatky, a existují rituály, při kterých i z ostatků kdysi živé bytosti lze "vytvořit" nemrtvou bytost. Tyto rituály ale nikdo kromě nemrtvých a pár dalších nezná."
Všichni s výrazem úžasu zírali na Ellys. Té ale mozek horečně pracoval… Tak takhle to tedy je. Proto nevěděla, kde je a co se vlastně děje… Není nemrtvá. Ale zase si nepamatuje, co všechno bylo předtím. Snad se to dá nějak vrátit… Když se chtěla zeptat, zrovna tu otázku položil Gwydion.
"Nevím, co se dá dělat… Ale moudré hlavy z řad Nočních elfů si budou vědět rady. Nebo spíše budou vědět, jestli se může vrátit z podoby nemrtvého do podoby živého."
"Dobrá tedy!" zvolal trpaslík, "vezmeme jí do Darnassusu. Tak zenchme sezení a přemýšlení a vyražme na cestu. Na druhý kontinent to není zrovna krátká cesta, tak ať tam jsme co nedříve."
S těmito slovy vstal, sebral své zbraně a strčil si je za opasek.
"Řekni nám ještě," řekl Darius, "své jméno."
Nepamatovala si, jak jí říkali za živa, ale teď to bylo Ellys. "Ellys," Odpověděla krátce.
"Dobrá. Nejdříve nás čeká cesta do Stormwindu, snad tam budou vědět co dělat. Půjdeme opatrně, celý sever Azerothu ovládá horda a Pohroma, není tu bezpečno…", řekl Darius.
A tak vyrazili severním krajem, kterému se říká Tirisfal Glades… Ve vzduchu byl cítit jakýsi pach hniloby a spáleniny. Byla mlha, kolem cesty se občas objevil jakýsi pes s blanitými křídly… Neměl srst. Pochodovali kolem starých, rozpadlých a zapomenutých domů, kde ještě před pár lety bydleli lidé… Procházeli mrtvých královstvím. Po chvíli vešli po cestě do Silverpine Forestu. Byl to podobný les jako Tirisfal Glades, ale již tu nebylo tak moc zatuchlo, a stromy byly většinou staré borovice. Narazili tu však na jakési tvory, zpola vlky, zpola lidi, porostlí srstí a chodící po zadních… Byli to vlkodlaci.
"Je zde sídlo jednoho šíleného čaroděje, moc o něm nevím, ale kdysi se uzavřel v jednom opuštěném sídle, kterému se teď říká Shadowfang Keep, a odtud prý ty příšery pocházejí… Nevím přesně, kde to je, ale občas se pár dobrodruhů odváží se tam vypravit… Někteří se nikdy nevrátí, někteří si z té cesty přinesou zajímavé poklady…", řekl Gwydion.
Po čase vyšli z temného lesa do krásné krajiny, s řídkým stromovým porostem a dlouhými loukami. Nad cestou se nacházela vinice, jedno z mála míst obývané lidmi v Lordaeronu, které obchodem s vínem celkem prosperovalo. Šli po cestě dál, až došli na rozcestí, kde odbočili vpravo, dolů z kopce.
"Jdeme do vesnice Southshore, najíme se a dále poletíme na gryfech", pravil Durin.
"Ty bez pořádného dlabance nevydržíš", řekl s úsměvem Darius.
Když přišli do osady, přišel k nim strážník a ihned se ptal co to má znamenat, že s sebou vedou nemrtvého. Věc celkem rychle vysvětlili, a strážce se nějak moc nevyptával, popravdě ho ani jádro věci moc nezajímalo, a tak povolil pobyt ve městě. Lidé na Ellys samozřejmě zírali a ihned byla zvěst o divné návštěvě roznesena po celém Southshore.
Přišli do hospody, Darius si dal chléb se sýrem (inu elf, střídmá strava), Gwydion požádal o guláš s čerstvým chlebem a Durin si poručil jako předkrm pečené kuře, jako hlavní chod divočáka na smetaně s bramborem a jako dezert malinkou zmrzlinku… Inu trpaslíci.
"Aby tě ten gryfon unesl, Durine", zasmál se Gwydion.
"Wrumf", zabručel trpaslík a výhružně se podíval na Gwydiona, "že vy lidé musíte do každého gurmána rejt", dodal.
"Durine dojez a vyrazíme, čekáme už jen na tebe" řekl Darius.
"Však už dojídám" řekl Durin a slupl poslední kousek zmrzliny a vrávoravě vstal ze židle (nutno podotknout, že kance zapíjel několika tupláky toho nejlepšího trpasličího čtrnáctistupňového chlazeného piva).
Ellys to celé ani nevnímala, jen mlčenlivě seděla a přemýšlela o věcech co jí potkaly… Snažila se vzpomenout na to, co bylo dříve…
"Letěla jsi někdy na gryfovi?", zeptal se Gwydion Ellys.
Kývla hlavou, jednou už letěla na hippogryfovi, v kterého se proměnil její učitel Remolius.
"Výborně, nemusím ti tedy říkat, jak se držet, aby se gryfon nesplašil a nenaštval, žes mu vytrhla peří z krku", dodal se smíchem.
Osedlali si tedy čtyři gryfony a vyrazili. Nejdříve vylétl Gwydion, za ním Darius, Ellys a na konci letěl tlustý Durin. Ellys se nestačila ani pořádně posadit a srovnat, aby se dobře držela a nespadla, když se gryfon prudce rozběhl. Jen taktak se udržela na hřbetě, naštěstí se chytla jen jeho kůže, ne peří na krku, na které jsou gryfoni velice pyšní. Avšak Durin se ani pořádně neposadil, a gryfon se s ním rozběhl a on se převalil přes záda a s výkřikem a řinčením plátů dopadl na zem. Gwydion s Dariem se ze vzduchu smáli a Durin jen něco vztekle zamumlal, nasedl, pořádně se chytil a vzlétl.
Southshore byla přímořská vesnička, takže ihned po startu letěli nad mořem, lépe řečeno zátokou mezi Lordaeronem a Východním Královstvím… V malém, ale velmi důležitém přístavu Menethil Harbor si přesedlají na jiné gryfy a zjistí, jak je to s počasím v horách, jestli je bezpečné letět. Měli totiž v plánu letět do Ironforge a pak metrem do Stormwindu. Přišli by tak do města zezadu a vyhnuli by se rušným částem jako Trade District či Old Town. Navíc cesta metrem je zadarmo a rychlejší, než gryfon.
Po chvíli letu v dálce uviděli zem a když se ještě více přiblížili, poznali kraje Wetlands, velikánské deltě, kterou tvořila voda z jezera Loch. Celé Wetlands byly jedna velká bažina, osídlená samozřejmě Murloky, ohavnými a prapodivnými tvory, kterým lidé říkají Ooze, Gnolly, a na severu žili dinosauři, kteří tam přišli z Arathi Highlands. Blížilo se přistání, Ellys se zapřela, gryfon se přiblížil k zemi a přistál s doběhem, ještěže se Ellys držela, jinak by přelétla gryfonovi přes hlavu. Darius lehce seskočil, Gwydion s přehledem slezl, Durinovo gryfon měl zpoždění.
"Hm, tak s ním ten gryfon asi opravdu padl do moře", zasmál se Gwydion.
"Ale ne, támhle letí", zvolal Darius a ukázal k obzoru.
Na obzoru se objevila malá tečka, která se pomalu přibližovala. Když byla blíže, bylo vidět, že gryfon má potíže a silně se kymácí sem a tam, mává křídly stále zběsileji. Už bylo vidět i Durina, jak sebou hází ze strany na stranu a snaží se zoufale udržet. Už se blížili k bráně, když v tom gryfonovi došly síly, a s Durinovým křikem žuchl na zem. Ozvala se dunívá rána a řinčení plátů a gryfonní křik. Všichni tři se ihned rozběhli k bráně. Tam už nebohého a tlustého trpaslíka tahala z bahna stráž, gryfon měl jen lehce zamazané nohy od bahna a vztekle pobíhal kolem a krákoral. Darius s Gwydionem se smíchy popadaly za břícha, ale po chvíli smíchu přiběhli stráži pomoci s taháním Durina. Byly na něj tři strážní a nemohli s ním hnout! Až po pás byl zapadlý. Darius nakonec použil přírodní kouzlo a bahno menšilo svou hustotu a Gwydion Durinovi ubral dočasně na váze, a nebohého trpaslíka nakonec vytáhli. Ten vztekem z pádu a i z ostudy prkal a nadával a odešel se hospody umýt (každá hospoda v Azerothu měla svou tajnou umývárnu xD). Ostatní tři se šli zeptat šéfa letů na počasí na hřebeni Khaz Modanu. Jen lehce tam snežilo, bez mlhy s dobrou viditelností, takže let bude dobrý. Počkali ještě chvíli na Durina a pak vyrazili.
Durin dostal statnějšího gryfona, který je schopen ho unést a letět s ním i velice strmě, což ostatně cesta přes Khaz Modan je. Ellys i Durin si dali pořádný pozor při startu a již odlétli bez obtíží. Po malé chvilce to vzali gryfoni prudce vzhůru a stoupali po úbočí hory kamsi nahoru, kam ani Ellysino oko nedohlédlo. Byl to dlouhý a velice strmý let, všichni skoro ležely na břiše na gryfonově hřbetu. Ellys si všimla, že na úbočí hory je ve sněhu zapíchlé letadlo. Nikdy dříve takový stroj neviděla, nicméně slyšela o něm ve vyprávění, věděla, že taková letadla vyrábějí gnomové, kteří teď bydlí v Ironforge s trpaslíky. Po chvilce gryfoni zahnuli mírně vpravo a stoupání už nebylo tak strmé, až vylétli na vrchol hřebene a kolem vrcholku hory letěli k bráně Ironforge. Přilétli k ní z pravé strany, prolétli branou, kde vzadu byl z kamene a zlata vytesán obrovský trpaslík a kolem jeho hlavy prolétli malými tunely ve skále do velkého sálu s bankou, a pak letěli ještě jedním tunelem do obrovského sálu, kde ze stropu teklo roztavené železo několika obrovskými proudy a stékalo do dvou obrovských náplní, které dělila široká cesta s obrovskou pecí a kovadlinou, kde pracovali a kutali kováři své výrobky. Byla to kulatá hala, po obvodu tvořená cestou a obchody. Ellys na to zírala s otevřenými ústy, něco tak mohutného vytvořeného rukama ještě neviděla. Ze zaujetí jí náhle vytrhlo prudké zastavení… a už ležela na zádech na tvrdé zemi.
"Potřebujete lekci létání", smál se na ní letový šéf, ale najednou zjistil, že je to nemrtvý a vykřikl.
"Klid, klid!", volal Durin, který se zvedal ze země, padl, když slézal.
Situaci nakonec uklidnil Darius a letový šéf se na něj podíval, ale nakonec se vrátil na své místo a s nedůvěrou pohlížel na Ellys.
"Než se vytrtáte, zajdu za ženou", pravil Durin a odešel.
"Jdeme ke králi", řekl Darius. "Jmenuje se Magni Bronzebeard, nic neříkej, budu mluvit já a Gwydion", dodal. Ellys přikývla, vždyť ještě ani nepromluvila, krom vyřknutí jejího jména.
Prošli cestou mezi tekoucím železem a vstoupili do královské síně. Byla to menší, ale zato vysoká hala, kde se zvuk ozýval silnou ozvěnou. Zdáli pravil silný trpasličí hlas, umocněný onou ozvěnou:
"Kdo sem vstupuje?! Pokud vím, nemrtví jsou zpřáteleni s barbarskou hordou, jejich pobyt na území aliance se trestá smrtí".
"Tohle není nemrtvý, vznešený Magni", ujal se slova Darius.
"Je mi sice stopětadevadesát, ale oči mam jako orel a nemrtvého poznám na sto honů, jak páchnou."
To se Ellys nelíbilo… Však za to nemohla, ale Darius to králi vysvětlil.
"Magni, potřebujeme s tebou mluvit… O samotě, jedná se tu o něco velice důležitého."
"Dobrá… Udělal jakýsi zvláštní pohyb rukou a všechna stráž v jeho síni se otočila ke vchodu a odešla, vchod se zakryl obrovským závěsem. Půjdeme do staré čtvrti, zvané Old Ironforge, nikde jinde v Azerothu nebudete více v bezpečí. Je to však tajné místo a vede tam tajná cesta, takže vám všem musím zavázat oči."
"Ovšemže.", pravil Darius.
Magni sáhl pod svůj trůn pro šátky šité ze zlaté, ale velice jemné látky a zavázal jim oči. Ještěže jsou trpaslíci takoví, ihned poznají klam anebo jestli jde o opravdu velice naléhavou záležitost a ihned to pochopí a moc se neptají a snaží se udělat vše nejlepší pro její vyřešení, a ti, kterých se to netýká tomu nestojí v cestě! Je to dobrý národ!
Magni je opatrně vedl doprostřed místnosti a pak je všechny několikrát zatočil, aby ztratili orientaci. Pak slyšeli chrastění klíčů a mohutný kovový zvuk, když odemkl. Otevřel gigantické dveře a ovanul je studený, avšak jakýsi kovem vonící vzduch.
"Nebojte se, na cestě nejsou žádné překážky, povedu vás", pravil Magni.
A tak šli, aniž něco viděli… Po chvíli cesty ze schodů se zastavili, Magni vytáhl klíče, ale už normální velikosti a odemkl normální dveře. Vešli do místnosti, kde byl vzduch cítit pivem, kamenem a kovem. Sundal jim šátky, a spatřili malinkou komůrku, osvětlenou v každém rohu pochodní a několika svíčky na stole.
"Posaďte se a povězte mi, jak je to tedy s tou nemrtvou, která vlastně není nemrtvá…", řekl, a posadil se do zlatého křesla. Ostatní se posadili do menších stříbrných křesel. A Darius pověděl vše od bitvy v Undercity až po přistání v Ironforge…
"Hm", zavrčel Magni, když Darius dovyprávěl. "Nuže, pošlu rychlou zprávu do Stormwindu, ať se připraví na váš příjezd a pokusí se ho co nejvíce utajit".
"To bychom byli vděčni", pravil Darius. "Nebudeme se nijak zdržovat a ihned vyrazíme, králi Magni", dodal Gwydion.
"Tak to vás nebudu zdržovat, vyvedu vás ven a můžete vyrazit."
Opět jim zavázal oči a vyrazili po schodech nahoru. V královské síni zamkl obrovské dveře, sundal šátky a závěs se sám odkryl a do síně přišli stráže a ihned se postavily na svá místa. Darius poděkoval Magninu a odebrali se ze síně. Obešli obrovskou pec a ulicí se dali ze obrovské haly pryč. Přišli do menší haly, kde se dali vlevo do tunelu, který byl lemován jakýmsi velikým kovem ze zvláštního materiálu. Prošli jím a ocitli se ve čtvrti zvané Tinker Town, čtvrť uprchlých gnomů. Kolem byli malé haly, kde něco bublalo, blikalo a všelijaké zvuky se ozývaly ze všech stran. Uprostřed mezi dvěma menšími koly, které byly kolem vchodu do tunelu, stál vůdce gnomů, high tinker Gelbin Mekkatorque. Vcházeli do tunelu k metru, když v tom se z levé místnosti vedle tunelu ozvala obrovská rána a jakési tekutiny zelené a modré barvy vytekly z té haly. Ihned se ozval poplašný zvonek a do haly klusali dva gnomové s nosítky. Ale Ellys zrovna zacházela do tunelu, a tak už neviděla, co se dělo dál… Měli naspěch.

Kapitola 6

V metru na ně čekal Durin. "To je dost, že jdete", rýpl si ihned. Darius se na něj jen podíval a Durin se přestal spiklenecky smát. Po chvíli přijelo metro a nastoupili. Sedli si na jakýsi schůdek a pevně se chytli a zapřeli. Ellys je napodobila, avšak metrem nikdy nejela a tak nevěděla jak rychle se metro rozjede. Cuklo to a Ellys ač se silně držela, ruce jí vyklouzly a ona se převalila na záda. Ostatní se zasmáli a pomohli jí zase se posadit.
Metro jelo velice rychle typickým gnomím tunelem. Nejdříve po několika stupních sjížděli stále hlouběji, až dojeli k podmořskému tunelu. Jeli v takové skleněné vitríně, nad nimi bylo dno moře. Byly vidět chaluhy, ztroskotané lodě, a pak metro zajelo zase do tunelu, ale teď stupňovitě stoupali.
"Držte se pevně, zastavení je tvrdé", řekl s mrknutím oka Gwydion.
Ellys se pevně chytla, ale přeci to s ní pořádně cuklo.
"Tak honem vystupte, než vás to vezme zase do Ironforge", pravil Gwydion a všichni spěšně vystoupili. Sotva se z metra vykutálel Durin, metro se škubnutím rozjelo, jen taktak to stihl.
Prošli tunelem a vyšli ve velice začouzené části Strormwindu.
"Aaah, čtvrť trpaslíků", pravil radostně Durin a dodal "Dojdu si nabrousit sekyru a opravit kladivo, přijdu za vámi do katedrály."
Všude byl klid, na ulici nikdo nebyl, takže zpráva od Magniho přišla včas. Šli rychle a Ellys stále skrývali mezi sebou. Prošli kolem malého plácku s pecí a kovadlinami, pak ulička zahýbala doprava a pak odbočili vlevo do kamenného tunelu. Když z něj vyšli, vzduch byl čistý a ne tak zakouřený jako v Dwarven District. Stormwind bylo krásné bílé město, s vodními kanály mezi čtvrťemi, slunce se odráželo na každém bílém domě. Bylo to nádherné. Přešli po obloukovitém kamenném mostě a dostali se do čtvrti, kde byly vysoké domy, kolem kterých prošli a před nimi se tyčila do výše ohromná katedrála.
"Tady sídlí knězové, poradí, co dál", pravil Gwydion.
Vystoupali po schodech nahoru a vešli do katedrály. Byla to dlouhá místnost, kde v řadě za sebou stály dvě řady sloupů, podpírající strop, uprostřed se táhl koberec až k výstupku, kde stálo několik lidí a kněz.
Přistoupili ke schůdkům a uklonili se.
"Vím, proč přicházíte, dostal jsem zprávu od krále hory, Magniho Bronzebearda. Vím i o Ellys, řekl mi vše, o čem jste mu říkali v Ironforge", pravil kněz.
"Poradíš nám tedy, co dělat?", jal se slova Darius.
"No… Já nejsem v nekromantismu zrovna učený, nikdy jsem jej nijak nestudoval… Jen vás ujišťuji, že je cesta, jak přivést Ellys zase mezi živé."
To Ellys zvedlo sebevědomí. Takže je cesta jak se vrátit zpět a rozpomenout se na to, co bylo… Ale nebude snadná…
"Vím o někom, kdo si ví rady… Kdo kdysi pradávno bojoval proti Plamenné Legii, ví o nemrtvých a démonech více, než kdokoli z lidí. Znáte ji, je to nejvyšší kněžka Elune, Tyrande Whisperwind. Sídlí v Chrámu Měsíce v Darnassusu. Musíte se za ní vypravit, jestliže chcete Ellys přivést zpět."
"Do Darnassusu je to ale velmi daleká cesta a jsme již velmi znaveni, cestovali jsme až od dalekého severního Undercity", pravil Darius a pokračoval "Mohli bychom si zde odpočinout?"
"Samozřejmě, Niwien, ukaž jim cestu do jejich pokojů", řekl kněz a zezadu přistoupila nádherná žena, čistá, s hnědýma očima a měděnou barvou vlasů. Uklonila se a usmála se na tři dobrodruhy a pokynula jim rukou, aby ji následovali.
"Dáme vám pokoj v dětském domově, jinde tu není volná hospoda, alespoň ne s třemi místy, museli byste spát odděleně", pravila a vedla je ven z katedrály, po schodech dolů a do domu, který se nacházel nalevo od vchodu do katedrály.
Uvnitř bylo několik dětí, sirotků. Hráli si s medvídky a návštěvníků si ani nevšimli. Niwien je zavedla dozadu a tam byly dvě palandy a jedna postel. Ellys si lehla na postel a Darius s Gwydionem si lehli na palandu, Darius nahoru, Gwydion dolu.
"Chcete přinést něco k pití nebo k jídlu?", zeptala se Niwien.
"Děkujem, ale dosti jsme se najedli v Menethilu, s plnými žaludky se moc dobře nespí", odpověděl Gwydion.
"Tak dobrá", usmála se Niwien a dodala "lidé mi říkají Měděnko, můžete mi tak říká také."
"Dobrá, Měděnko, děkujeme ti", usmál se na ni Gwydion.
Měděnka odešla a tři společníci ihned usnuli. Na chudáka Durina zapomněli a ten šel z katedrály rovnou do hospody.
Když se probudili, netušili, kolik je hodin, ani jak dlouho spali. Venku ale svítilo slunce, a děti ještě spaly, takže muselo být brzo ráno. Darius seskočil z palandy a šel probudit Ellys. Gwydion se posadil na postel a mnul si oči. Ellys se probudila ze strašného snu… Byla celá vyděšená a prudce dýchala.
"Dobré Ellys, jsi v bezpečí, byl to sen, neboj. Už je ráno, vstáváme", řekl Darius.
Ellys se uklidnila a zívla. V tom k nim přišla Měděnka.
"Vidím, že jste už vzhůru", usmála se na ně "Zařídila jsem pro vás pár věcí, pojďte za mnou", pokynula jim, a vyšli ven, do nádherného rána, vzduch voněl jarem, vál čerstvý větřík… Ellys zavřela oči a zhluboka se nadechla. Nádherné… Vybavily se jí přitom jakési daleké kraje, s vysokými stromy, věčnou travou, magické lesy, nekonečná příroda…
"Ellys! Pojď!", volal na ní Gwydion. Ellys otevřela oči a popoběhla k nim. Šli do katedrály a tam se dali kolem sloupů doprava. Vešli do menší síně a Niwien ukázala na stůl vpravo vzadu. Byly tam čisté věci.
"Vyměňte své šatstvo za nové, čisté. Staré tu nechte", pravila.
"Děkujeme mnohokrát", pravil Gwydion a sundával si potrhaný hábit a plášť. Darius svlékl své roztrhané kožené oblečení a vzal si nové ze stolu. Ellys se nepřevlékala… Nevěděla, co by dělala s novými šaty, tyhle od nemrtvých ji zatím vyhovovali, stejně by tím nezakryla, že je nemrtvá.
"Ty nechceš čisté věci?", zeptala se Měděnka Ellys. Ta jen zakroutila hlavou.
Darius s Gwydionem už byli oblečeni, a tak odcházeli z katedrály.
"Včera večer jsem potkala vašeho společníka. Je v hospodě v Old Townu. Dojdu pro něj, vy zatím jděte do Mage Quarter, nahoru k té vysoké věži, ty víš kam, Gwydione", pravila Niwien a Gwydion přikývl. Tak tedy vyrazili do čtvrti mágů. Šli rovně pod tunelem, pak doprava a přes most a zadní ulicí v Trade District prošli k dalšímu tunelu, odbočili tedy vpravo a prošli jím, hned naproti nim byl most, přes který se dali, a pak šli doleva a hned doprava a dolů z kopce. Vešli do čtvrti, která nebyla dlážděná kostkami, ale rostla tam tráva, vždyzelená a nikdy neusychající, požehnaná mágy a druidy. Šli nahoru do kopce až stanuli na náměstí s vysokou věží, do níž se šlo po kamenném točitém můstku. Zastavili tedy pod věží a čekali na Durina. Po chvíli se vyvalil obtloustlý trpaslík a po jeho boku šla lehce Měděnka. Přišel k nim celý udýchaný a sedl si na zem vedle nich a hlasitě oddechoval.
"Požádala jsem jednoho mága, aby vám vyčaroval portál do Darnassusu, ulehčí vám to cestu, budete tam za pár vteřin", pravila.
"Vynikající, jsi opravdu moc hodná, Měděnko…", pravil Gwydion.
Z věže právě sestupoval po můstku mág, oděný celý v modrobílém oděvu.
"Zdravím vás", pravil a pokračoval "Měděnka mě požádala, abych vám seslal portál do Darnassusu, něco jí už dlužím z minula, a tak samozřejmě vyhovím."
Dořekl a začal kouzlit. Vytáhl z kapsy jakousi runu, a pevně jí stiskl oběma rukama. Náhle z dlaní vytrysklo tyrkysové světlo a dlaně roztahoval od sebe. Začala se mu mezi dlaněmi tvořit jaká si bublina, která se stále zvětšovala a vál kolem ní vítr ve víru. Pak ruce roztáhl úplně a bublina se uvolnila a držela ve vzduchu… Ozýval se jakýsi tajemný "šepot" a lehce kolem portálu kroužil vítr.
"Pospěšte si, za chvíli portál zmizí!", řekl mág.
Niwien jim požehnala a popřála sbohem. Rozloučili se a naskákali do portálu. Ellys ucítila v žaludku jakýsi škubnutí, svět se kolem ní roztáhl do nekonečna a nesla se šílenou rychlostí jakýmsi prostorem. Pak se svět v jediném okamžiku smrskl a ona se ocitla pod bránou Darnassusu. Současně s ní vyskočili jakoby ze vzduchu zbylí tři společníci.
"Výborně", pochválil si Darius, "jsme v Darnassusu."
Byly ve městě, které Ellys milovala, ale přesto neznala… Šli rovně na velikou terasu, přešli přes ní a šli po velikém mostě na malý ostrůvek uprostřed. Na něm odbočili doleva a postupovali dalším mostem k ohromnému Chrámu Měsíce. Nevyhnuli se však pohledům elfů… Naštěstí elfové jsou modří, a tak věděli, že se jedná o nějakou zvláštní záležitost a nestrkali do ní prsty. Dobrodruzi prošli vchodem do chrámu a před nimi byla kašna, ozářená jakýmsi světlem. Na zemi rostla vždyzelená tráva a květiny. Kolem byly elfí kněžky. Přešli dozadu a tam se po točité plošině dali do prvního patra. Šli po točité chodbě k Tyrande… Zdáli slyšeli jakýsi hlas, jak k nim promlouvá:
"Vím, proč přicházíte… Jdete sem s velmi důležitým posláním… Přivést k životu nemrtvého není jednoduché, ale statečná srdce to dokáží. Přistupte tedy, poradím vám." Byl to hlas Tyrande.
"Ó, Tyrande", řekl Darius a uklonil se jí. Ostatní se také uklonili.
"Ellys", pravila Tyrande a pohleděla jí do očí, "řeknu ti, co bylo… Jmenovala jsi se Elledriell Elunegrace, narodila jsi se v malé vesnici Astranaar v Ashenvaleském lese. Stala jsi se členem řádu strážců Ashenvale. Avšak jednou, když jsi se vypravila s Remoliem, Fandralem a se mnou do Deamon Fall Canyonu, padla si v boji s vyvolávačem. Po nějakém čase jsme našli tvé ostatky a pohřbili tě… A tam se to muselo stát… Někdo musel vyhrabat tvou urnu a odnést tě do Undercity… Je možné, že to byl ten vyvolávač, těžko říci… Každopádně měl ohromnou moc, když dokázal sám zabít zeleného draka a projít do Smaragdového snu portálem…
Oživili tě a udělali z tebe nemrtvou… Kdo ví, jak by tě zneužili, kdyby tě Durin neosvobodil… Naštěstí je cesta, jak se vrátit zpět… Ale bude to velice náročné… Je to zvláštní rituál, při kterém se musí sejít určití lidé, elfové, trpaslíci a trollové… A je k tomu třeba několik věcí, a to bude to nejtěžší, jelikož nejsou záznamy, že by se to někomu někdy podařilo…"
Ellys s naprostým zaujetím poslouchala Tyrande… Je cesta zpět, doopravdy se může vrátit… Udělá pro to vše…
"Co tedy musím udělat… Abych se vrátila…", zeptala se Ellys…
"Musíš donést Kel'Thuzadovu knihu Necromunrus Dilvundrio… Nosí ji vždy u sebe, musíte mu ji vzít a přinést sem do Darnassusu… Ale kniha má nepředstavitelnou sílu, musíte ji nést ve zvláštním vaku, který bude rušit její zničující účinek… Nesmíte se s ní dotknout ničeho živého… Zničili byste to nadobro.
Ale co bude nejhorší, dostat se ke Kel'Thuzadovi… Sídlí v Naxxramasu, a než se k němu dostanete, budete muset projít celou pevností, kolem všech jeho strážců… A i kolem Sapphirona, draka, kterého Arthas zabil a pak oživil… Nyní chrání samotného Kel'Thuzada… Je to těžké… Ale jiná cesta zpět není.", dopověděla Tyrande.
Bylo ticho… Něco takového si nedokázali představit ani v tom nejbizarnějším snu… Naxxramas je sídlo Pohromy v Azerothu, poslední místo, kam by kdokoli šel… Ale přesto se tam musí dostat… Ale Ellys byla odhodlaná. Půjde tam.
"Do Naxxramasu nemůžete jít sami… Musí jít ohromná spousta lidí, nejméně 30ti členné společenstvo… Pomohu vám je najít.
Tak, teď už víte, jak se věci mají… Jděte se vyspat, náš lid se o vás postará, naberete energii, strávíte zde mnoho času, než se připravíte…", dopověděla Tyrande.
Všichni tři měli o čem přemýšlet… Měli toho plnou hlavu a nemohli se soustředit na nic jiného… Jakou náhodou se dostali do koloběhu takových věcí… Ellys měla rozpačité pocity a myšlenky… Nevěděla na co myslet, byla zmatená, přesto však měla naději… Naději, pro kterou udělá vše, aby se vrátila zpět mezi svůj lid, mezi vznešené Noční elfy… Takže další putování jí čeká na východ, na sever Lordaeronu, do pevnosti Pohromy, Naxxramas…




Povídky - Příběh Illiadusa

ol skutočne sychravý deň. Na ruiny Lordaeronu padal slabý dážď. Bolo ticho a kľud. No medzi dávno opustenými múrmi dávno nežil nikto, kto by mohol sledovať zmenu počasia. Bolo ticho. V ruinách býva ticho odkedy bol Lordaeron zničený. A do tohto ticha sa ozvali zvuky krokov. Osamelý krvavý elf kráčal Lordaeronom a spomínal na jeho zašlú slávu. Mohol si pozrieť aj tú terajšiu, pod povrchom. Mohol ísť do mesta Forsakenov, Undercity... Ale nešiel... Dával prednosť Lordaeronu, takému, aký ho poznal. Takému, aký bol, keď si ešte hovoril vysoký elf. Tak ako nemal rád dnešný, znovuvystavaný Silvermoon. Príliš ruchu, príliš iné. Cítil sa na týchto miestach nesvoj, a tak dával prednosť zašlej sláve oboch miest. A dalo sa tu lepšie rozmýšľať, lepšie spomínať. Aj keď nie všetko boli spomienky veselé, a tie z minulých pár rokov už vôbec nie. Pohroma Nemŕtvych... Plamenná légia... Strata Slnečnej studne a príklon jeho ľudu k chaotickým silám, ktorými vládnu práve démoni Plamennej légie. Práve to bol jeden z jeho problémov. Dávalo mu to síce magickú silu, o ktorú prišiel, aj keď bol vlastne bojovníkom. Ale každý elf sa stal na mágii závislý. No už neveril, že toto bola správna voľba. Po čase začal v podvedomý počuť hlasy. Hlasy, ktoré jak zistil, patrili démonom. A potom sa to stalo. Jeho druhovia chytili bytosť zvanú Naaru, z ktorej sa im podarilo odčerpávať sily Svetla, a tak vznikli prví Rytieri krvi, prvý elfský paladini. Illiadus, ako sa volal tento elf, sa k nim ihneď pridal. Bol to predsa bojovník, v spoločnosti svetla vyrastal a aj bojoval. A taktiež dúfal, že keď bude vládnuť mocou svetla, utíši démonov a bude mať zdroj magickej moci, ktorý potrebuje. Ale nebolo to tak. Násilne odčerpávané sily Svetla ničomu nepomohli. Illiadusovi došlo, že im musí vládnuť prirodzene, a neodčerpávať ich násilne zo stvorenia Svetla. S úmyslom požiadať Naarua, aby mu pomohol vládnuť silám Svetla samostatne, sa k nemu vydal. Nikdy ho neprestal ohromovať. Telo mal zdanlivo tvorené kusmi kovu, ktoré spájalo dokopy svetlo a neustále vydával zvonivé zvuky.

Podišiel k nemu, s úctou v srdci pokľakol a už-už otváral ústa k prednesu požiadavky, keď zrazu medzi zvonivými zvukmi započul v mysli jemný, ale napriek tomu autoritatívny hlas "Nehovor na mňa, lebo to, čo ti poviem, a na čo sa budeš pýtať nie je určené pre nikoho, len pre nás dvoch. Viem v akej veci prichádzaš, a som šťastný, že ďalšie stvorenie našlo cestu ku Svetlu. Počúvaj teda, čo musíš spraviť, aby si sa stal jedno so Svetlom, aby si bol jeho skutočný bojovník, skutočný paladin. Počúvaj, aby si sa zbavil démonov, ktorí sú ti čím ďalej tým viac bližšie..." A Illiadus skutočne počúval, učil sa, a cítil, ako sú hlasy démonov stále ďalej, až zmizli úplne. Zmizli, keď ho Naaru naučil, ako slúžiť Svetlu a ako na oplátku Svetlo prepožičia svoju moc tým, čo nasledujú jeho učenie. Je tomu rok, pomyslel si... Mizivý časový úsek v živote elfa, ale predsa mu to dalo mnohé. Sám zažil desiatky rokov, ale rok, čo bol skutočným paladinom ho povzniesol, dal mu veľa. Ako rozmýšľal nad časom, nad rokmi, nemohol sa pousmiať. Na elfa bol v dobrých rokoch, v prepočte na ľudské merítko staroby tak tridsať, ale i tak boji jeho vlasy plné šedi, a v tvári sa zračili skúsenosti ďaleko presahujúce jeho vek. A skúseností mal naozaj viac, ako ktokoľvek z jeho rovesníkov. Vyznamenal sa jak v bitkách proti Pohrome, tak proti Légii, bol uznávaný medzi druhmi, a dokonca aj medzi veliteľmi. Bol osobným priateľom regenta Quel'Thalasu, a bol mnohokrát ocenený za svoju zručnosť aj generálom elfských hraničiarov, lady Sylvanas, ktorá vedie oslobodený nemŕtvy ľud, Forsakenov, v ústrety novej budúcnosti. Dokázal veci ďaleko za chápaním množstva elfov- dokázal sám prežiť uprostred územia okupovaného Pohromou. Keď sa vrátil po tejto skúsenosti do Silvermoonu, bol niekoľko dní v kóme a zo smrteľného strachu, ktorý prežíval dokopy dva dni na území Pohromy mu vlasy zošedli. Po tom, ako sa prebral, si nepamätal prakticky nič z tých dvoch dní. Zrazu však bol Illiadus vytrhnutý zo svojich myšlienok, pretože započul niečo, čo nikdy na svojich prechádzkach Lordaeronom nepočul.

Kroky. A to kroky dokonca dvoch osôb. Spozornel a potichu vytiahol meč. "Kto by sa mohol prechádzať uprostred Lordaeronských ruín?" pýtal sa sám seba v duchu. Posledné roky, odkedy sú elfovia spojencami Forsakenov sa starými ulicami prechádzal viac než často, ale vždy bol sám. A teraz hneď dve osoby? Ako ticho vyčkával, započul hlasy. Hlasy nemŕtvych. Mohli by to byť nemŕtvy z radov Forsakenov, ale musel si byť istý. Vyčkával, a medzitým načúval ich rozhovoru. Zistil že sú to muž a žena. Najprv začal rozmýšľať, či aj nemŕtvy dokážu cítiť lásku, či to nie je len zamilovaný párik, ale nemal čas na to prísť, lebo to v tú chvíľu nebolo dôležité. Tí dvaja sa rozprávali o zrade. O zrade a pomste. "Skrátka im vadil náš prístup.", hovoril ten mužský hlas "Vadilo im, že sme boli sami sebe pánmi, nemali nad nami žiadnu moc, tak sa nás museli zbaviť". "Áno, ale taká zrada? Veď sa spolčili s Hordou, aby nás zabili! Nemali v krvi ani toľko cti, aby nás porazili sami! A naše telá nechali hniť tam kde sme skonali." Doplnila rozprávanie tá žena. "Máš pravdu Hel, a preto jediné čo od nás pocítia bude pomsta!". "Naše bratstvo je na vzostupe, už na to nie sme sami a každým dňom sme bližšie k pomste. Avšak stále nie sme dostatočne...". Čokoľvek chcel ten muž povedať tej žene, tej Hel, nepovedal to, lebo už boli Illiadusovi blízko a on už vedel, že nie sú súčasť Pohromy, preto vrátil meč späť na jeho miesto a vykročil spoza steny, za ktorou stál. "Zdravím vás, ctený Forsakeni. Nebojte sa, neprišiel som s nepriateľskými úmyslami." Po týchto slovách síce zbrane, ktoré sa z čista-jasna objavili obom v rukách, sklonili, ale ani jeden ich nedal späť do pošvy. "Dovoľte, aby som sa predstavil." pokračoval "Som Illiadus, paladin z rodu sin'dorei." Všimol si, ako oboch pri tom mene mierne trhlo. "Illiadus?" spýtala sa s nedôverou Hel. "Áno, toto meno mám po jednom vzdialenom predkovi, ktorý zostal medzi nočnými elfami. Veteránovi Vojny Prstarých a ako som sa dozvedel, tak aj hrdinovi vojny s Plamennou légiou, Illiadovi.

Otec mi o ňom rozprával, a ja dúfam, že ho raz stretnem, aj keď teraz, keď sme s nimi vo vojne je to nepravdepodobné.". " Myslím, že to je nielen nepravdepodobné, ale aj nemožné, drahý sin'dorei.", poedala Hel, pričom slovo sin'dorei vyslovila s poriadnou dávkou sarkazmu. "Ten Illiad o ktorom hovoríš je totiž mŕtvy. "Ako sa to stalo?!" skríkol prekvapene Illiadus. "Viem, že vojnu prežil, a prirodzenou smrťou zomrieť nemohol. O nesmrteľnosť predsa nočný elfovia prišli až po vojne." "Prirodzene, bola to násilná smrť. Zabitý rovnakou zradou, ktorá zabila aj nás. Zabitý zradou Aliancie viac než našimi novými druhmi z radov Hordy." "Vy ste ho poznali?" spýtal sa Illiadus, tento krát on nedôverčivo. "Áno, poznali. Bol naším najlepším priateľom, koniec koncov tak ako každý člen našej kapituly, kapituly Tisíc synov. Bol to skvelý bojovník a musím ti povedať že skonal smrťou hrdinskou." "Takže ty si vlastne jeho rodina?" spýtala sa Hel. "Áno, som. Ale stále ste mi nepovedali vaše ctené mená.". "Iste. Ja som...". " Hel", dokončil za ňu Illiadus. "Áno, Hel, vidím že si zachytil časť našej konverzácie. A tento milý spoločník.." dodala Hel s úsmevom "je Ismael. Bývalý primarcha kapituly. Teraz spoločne vedieme bratstvo Ničitelia Záhuby, ktoré povstalo z popola kapituly. Naším cieľom je pomstiť zradu Aliancie a zároveň smrť našu, aj našich priateľov. Vrátane tvojho predka, Illiada.". Illiadus nepotreboval počuť viac "V tom prípade mi dovoľte pridať sa k vám. Už dávno som nepocítil chuť pravej bitky a je mojou povinnosťou pomstiť preliatu krv môjho predka...Teda aj moju krv, ktorá je vyliata tam kde skonal." Hel sa spikleneckým pohľadom pozrela na Ismaela a potom povedala jedinú vetu: "Neočakávala som nič iné. Vidím, že ste si s Illiadom skutočne podobný. A to najmä správaním. Ako keby som ho počula. Prosím, nahraď jeho miesto po našom boku, verím, že zanedlho bude medzi nami rovnaké puto, aké sme chovali k Illiadovi". "Áno", prisvedčil Ismael. "Už nevládnem mocou Svetla, no stále cítim, že v tebe je usadené. A to nie tak, ako v ostatných krvavých elfoch.

Si jedinečný. Cítim, že ty ho nevyužívaš ako tvoji bratia, ale máš s ním vzťah. A ten je potrebný zo všetkého najviac, pretože ak chceš byť požehnaný, nemôžeš len brať. Musíš aj dávať, ale s radosťou dávať. Tak ako ty. Preto ťa vítam v našom bratstve, ctihodný paladin, spoločne pomstíme smrť nášho spoločného známeho, ktorého telo hnije v zemi pod Plamennými Stepami. Avšak než sa k nám pridáš, musím ti ešte dať prostriedok tvojej pomsty. Nasleduj nás.". Šli do Undercity. Cestou mu Hel s Ismaelom vyrozprávali príbeh ich kapituly, zradu zo strany Aliancie a následne vznik bratstva, ktorého sa Illiadus stal súčasťou. Cesta uličkami bola dlhá, ale príbeh tiež. Keď sa dostali na miesto, k domu Ismaela, dopovedala Hel príbeh sama. Keď skončila, objavil sa v izbe Ismael a v ruke držal obojručný meč. A bol to meč nádherný. Ismael podišiel k Illiadusovi a podal mu ho so slovami: " Tento meč mi jedného dňa dal Illiad. Slúžil mu dlho, no našiel zaľúbenie v jednoručných mečoch, a množné číslo tu je na mieste, pretože bojoval dvomi mečmi, podobnými tomuto. Tento meč mi dal, ako svojmu primarchovi s tým, že keď nájdem niekoho, kto by ho bol hoden, nech mu ho dám darom. A toho som už našiel, pretože kto by bol viac hoden, než jeho vlastná krv?". Illiadus sa úctivo uklonil a prijal tento dar. "Ďakujem ti, je to skvelá práca, jednoznačne nočných elfov. Vidím, že aj po tie roky je udržiavaný...". Na to prepukol Ismael v smiech. "Ha! Práveže vôbec. Po posledný rok bol ukrytý na tajnom mieste, pretože som tušil zradu, a bolo mojou povinnosťou uchovať ho pre bojovníka, ktorému bol určený. Asi sa čuduješ, ako mohol zostať po tak dlhú dobu zachovaný. Odpoveď je prostá: tento meč nesie požehnanie Elune, preto je stále v dokonalom stave, stále dokonale ostrý. Je určený len pre bojovníka s rovnakým srdcom, aké mal pôvodný majiteľ, preto som si teraz už istý, že si hoden prevziať Illiadove miesto. Keď ťa tento meč prijal za nového pána, znamená to, že si rovanký ako starý dobrý Illi: plný cti.

Preto prijmi aj moje požehnanie, aj keď dávno nevládnem silami, ktoré mi boli prirodzené. Vďaka tebe naša vec prijala človeka, ktorý má skutočný dôvod na pomstu. Preto ťa nazývame od tohto momentu našim priateľom, ako sme volali aj Illiada. Preto poď, dnes budeme oslavovať návrat druha, o ktorom sme do dnešného dňa nevedeli. A už zajtra znovu zmaľujeme zem a naše meče krvou nepriateľa!" A tak sa aj stalo. A bratstvo ktoré pojí krvavá pomsta bolo zase bližšie k pomsteniu zrady, vykonanej na nich Alianciou. 



...Hledání Pravdy...

e krásný slunečý den a po stranglethornské jungli mezi stromy potichu našlapuje oranžový válečý raptor s mladou krvavou elfkou v sedle. Elfka byla oblečena do velice kvalitního a propracovaného černého brněí které bylo dost pevné aby zastavilo i ránu mečm a dost lehké aby se v něm mohla co nejlépe pohybovat. Raptor klidně prochází mezi stromy a elfka ostražitě pozoruje okolí z jeho hřetu. V keři opodál se něco pohne a elfka okamžitě vypálí tím směrem šíp ze svého luku. Šíp vletí do keře, ozve se jen velice nepřjemné zaskuční a z keře vypadne mrtvý murlock. Murlock nebylo to co elfka hledala ani to kvůli čemu si dávala takový pozor i když potkat murlocka uprostřd jungle není nic bezpečého ani pro tak schopného válečíka jako byla ona. Elfka seskočila z raptora a přistoupila k mrtvole murlocka, který odporně páchl rybinou. Vytáhla si tedy svůj šíp z jeho mrtvoly, otřela ho do spadaného listí a vrátila zpátky do toulce, který měla na zádech. Šípy musela šetřit, protože od nejbližšího města byla pomněrně daleko a pomalu jí začínali docházet. Vyskočila tedy zpátky na raptora a pokračovala v pátrání.
       Hledala zde jednoho válečíka aliance, kterého pronásleduje už po několik dní, ukradl jí totiž náhrdelník který měla za úkol donést jednomu ze svých informátorů v Undercity výměnou za informace o bitvě která se přehnala přes její rodný kraj. Elfka se jmenovala Zare a pocházela z jedné malé vesničky v Quel’thalasu. Jednoho dne se vracela z dlouhé cesty do Orgrimaru a když dorazila zpátky do své vesnice, nečkalo ji zrovna milé přkvapení. Vesnici našla vypálenou a zpustošenou, všude byl cítit nepřjemný zápach hniloby a po zemi se povalovala spousta mrtvých elfů. Zare nemněla ve vesnici rodinu, její otec a matka žili ve městě krvavých elfů v Silvermoon city a vedli obchod s bylinkami. Rodiče se Zare zřekli když se rozhodla, že se vyučí být lovcem, chtěli totiž aby se z ní stal kouzelník stejně jako z jejího bratra ale Zare na to měla odlišný názor. Její bratr žil v Tanarisu a dělal průzkum v jižních oblastech pouště a pomáhal zde vytvářet nějaké magické bariéry jako obranu proti čím dál častějším útokům podivných nestvůr. Ve vesnici měla spoustu přátel a vesnice jí velice přirostla k srdci. Ve vesnici nalezla pouze jedno tělo toho kdo to udělal, něčeho co dosud nikde neviděla a ani o tom neslyšela. Vypadalo to jako člověk ale na těle té nestvůy byla spousta podivných znaků které vyzařovali slabě modré svělo a měla podivné temně modré oči. Zare se tehdy rozhodla že vypátrá co se v její rodné vesnici stalo a patráni ji zavedlo až do stranglethornske jungle...
       Teď zpátky do jungle kde Zare stále pátrala po náhrdelníku. Právě procházela okolo velice známé Gurubashi arény, která se proslavila velice krvavými bitvami mezi všemy rasamy když najednou se na ni vyřítil zpoza stromu nějaký velice páchnouci a odporně vypadající tvor. Byl to ghoul, Zare rychle seskočila z raptora a když k ní ghoul přiběhl nestihl ani zareagovat a skončil na zemi rozseknuty na dve poloviny. Ghoulove sou mala nemrtvá a neinteligentní stvoření takže zabít je není nic složitého ale dovedou být nebezpeční. Zare se vrátila k roptorovy, uvázala ho ke stromu opodál a dál pokračovala pěšky protože na zemi kousek od místa odkud na ni zaůtočil ghoul nalezla stopy v písku které tam zanechal neopatrný válečník kterého pronásledovala. Vydala se tedy po stopách a pátráni ji zavedlo až na pobřeží kde najednou stopy končily. Zare se posadila ke stromu a rozhodla se něco malého sníst i když věděla, že zlodějíček tu někde je. Jen se posadila a opřela se o strom v tom okamžiku měla na krku pritisknutou čepel dýky. Tu dýku poznala patřila tomu válečníkovy kterého pronásledovala. Byl to malý gnom, zlodějíček ze Stormwindu, který se živil okrádáním různých lidí jak od hordy tak od aliance. Zlodějíiček vyklonil hlavu zpoza stromu a s dýkou stále pevně přitisknutou na krku elfky jí zašeptal do ucha:"Myslela sis, že mně dostaneš co elfko? Zřejmě si udělala velkou chybu, že jsi si začala zrovna se mnou." Zare zůstala klidná a odpovědela mu:"Já si nemyslím, že jsem udělala chybu. Myslím, že chybu si udělal ty..." S těmito slovy Zare velice obratně vyrazila zlodejíčkovy dýku z ruky a uskocila stranou. Gnom na nic nečekal a vyrazil proti ní. Zare nestihla včas uskočit dost daleko stranou protože gnom byl sotva polovični než ona a velice rychlý. Tak zare skončila s velkou ranou na boku ktera šíleně pálila ale v tuto chvíli měla jinou starost a tak Zare rychle vytáhla své dva meče a jen tak tak stihla odrazit další gnomův utok. "Mně nikdy nedostaneš elfko!" zakřičel gnom a znovu se rozebehl proti zare. Elfka byla velice oslabená ranou kterou utrpela a která silně krvácela ale myšlení měla pořád čisté. Když byl gnom těsne u ní vykopla mu do obličeje pěknou dávku plážového písku který byl všude kolem. Gnom se zapotácel a zakopl o kámen. Zare jen stihla odbehnout o kousek dál a připravila si luk a šíp. Když se gnom zvedl ze země vystřelila po něm a jednou velice dobře mířenou ranou mu způsobila ošklivou ránu na krku. Gnom padl na zem a velice krvácel. Zare k němu přistoupila a zaklekla ho aby se nemohl bránit. "Kde je ten náhrdelník co jsi mi ukradl?" zašeptala gnomovi do ucha. Gnom ze sebe nevydal ani hlásku a dělal že Zare ignoruje. "Dobře, zeptám se ještě jednou. Kam si dal ten náhrdelník?" Gnom znovu dělal že elfku ignoruje ale když mu nasypala písek do rány na krku zaskučel ale přesto řekl:"Klidně mě zabij ale ja ti stejně nic neřeknu!" a znovu odvrátil hlavu na stranu aby se vyhnul pronikavému pohledu elfky. "Copak ti stojí za to takhle trpet kvůli jednomu náhrdelniku?Stačí když mi ho vrátíš a já tě nechám jít, není na tom nic tak složitého ne?"Gnom nereagoval a stále s odvracenou hlavou hleděl někam přres moře. Zare už to nebavilo. Vytáhla z toulce jeden šíp a bodla ho gnomovi do boku. "Dobře!Klidně si ho vem jenom me prosím nech být!Tu pitomou věc mám tady v kapse..." zaječel gnom a vytahl zlaty náhrdelnik s velkým červeným drahokamem uprostřed. "No vidíš že to šlo..." řekla Zare a nechala gnoma jít...Gnom si rychle ovázal ránu na krku a utekl do jungle. Asi o půl minuty později byl z jungle slyset jen řev raptorů a gnomův jekot. Raptoři ucítili krev z jeho zranení a gnoma roztrhali. Bylo to celkem drsné ale Zare teď mšla jiné starosti. Velice krvácela z rány kterou utržela při boji s gnomem. Spěšně ovázala zranění a opatrne se proplížila jinglí zpět ke svému raptorovy. Vydala se do nejbližšího města které bylo ůplně na jihu stranglethornske jungle.
        V přístavním městečku Booty Bay které bylo obydlené gobliny a různými obchodníky jí léčitel vyléčil ránu na boku a ona tedy mohla pokračovat do Undercity. Když už byla na odchodu z Boody Bay zastavil ji jeden troll zřejmě kouzleník. Byl oblečen v temně rudé róbě a na zádech měl pridělanou nějakou hůl. "Zdravím Tě elfko, jmenuji se Zalaran, nevíš kde by jsem mohl najít nejakého obchodníka s těmito vecičkami?" a vytáhl nejakou kost která byla celá pokryta ruznými runami a nápisi v jazyce kterému Zare nerozumněla. "Pokud hledáš nějaké takovéto kosti myslím, že je najdes jedine na jednom místěe.V Undercity, zrovna tam mám cestu jestli chceš můžu tam jít s tebou a pomoci ti hledat."odpověděla Zare. Troll se jen pousmál a řekl:"Bylo by mi ctí kdyby jsi mně doprovázela a pomohla mi s hledáním. Myslím, že do Undercity znám menčí zkratku."."Zkratku?":zeptala se Zare. Troll se zase jen šibalsky pousmál a začal kouzlit. Po chvili se mezi nimi objevila veliká svítíci koule. "Až po vás madam." řekl troll a ukázal na kouli. Zare tedy zavřela oči a vstoupila do té koule. Kdyz je znovu otevřela stála uprostřed Undercity a vedle ní troll. "Jen tak mimochodem, jmenuji se Zare." řekla a vykrocila smerem k obchodnikovi s ruzným exotickým zbožím. "Myslím, že tady by se mohlo nejít něco z toho co hledáš Zalarane.Já se nyní vydám vlastní cestou třeba se ještě někdy setkáme, sbohem.""Sbohem Zare rád jsem tě poznal.":řekl troll a pustil se do rozhovoru s obchodníkem. Zare vyrazila ke svému informátorovy. Jmenoval se Alfi, byl to jeden z dobře informovaných zlodějíčků kteří vědí snad o vsem co se kde stane.
        "Nazdárek Zare, rád tě zase vidím.Máš to co jsem chtěl?"spustil Alfi hned jak videl, že se k němu Zare blíží. Zare očekávala jeho otázku a tak pouze vytáhla z kapsy náhrdelnik a rekla: "Já mam a co ty, Alfi?" Netrpelivý nemrtvý skočil po náhrdelníku ale Zare uhnula takže Alfi pouze tvrdě dopadl na zeď a urazil si kus nosu. "No vidíš co děláš!Nejdřív informace potom odměna Alfi tak povídej." řekla se smíchem Zare. Nemrtvému chvíli trvalo nez našel uraženou část nosu ale nakonec tedy řekl, že jí poví všechno co ví.
        Alfi zavedl Zare do jeho malé chatrče někde v Trisfall Glades, zemi nemrtvých. Jeho chatrč byla malá a ztrouchnivělá. Byla skromně zařízená akorád tak pro potřeby nemrtvého. Dá se tedy říct, že skoro vůbec, všude se povalovala jen spousta všelijakého bordelu. Alfi přistoupil k jedné malé skříni v rohu místnosti, odsunul ji stranou a otevřel malý poklop, který byl pod ní. Oba dva společně sestoupili dolů do malé jeskyně.Byla temně osvícená dvěma svícny a téměř prázdná ažz na dve židle,stůl a truhlu, která byla v úplném rohu jeskyně kde světlo ze svícnu nevrhalo skoro žádné světlo takže nebyla téměř vidět. Zare už tu jeskyni znala, Alfi do ní vodil své hosty když s nimi uzavíral ruzné dohody.
        Zare se tedy usadila na starou, rozvrzanou židli a Alfi si sedl naproti ní.Chvíli jen tak seděli a ani jeden nic neříkali.Potom Alfi parkrát zakroutil ve vzduchu rukama a na stole se objevila nějaká kniha. Kniha vypadala velmi staře, byla celkem široká a v kožené vazbě."Tohle jsem nedávno koupil od jednoho obchodníka a stálo mě to pekný balík peněz proto jsem potřeboval ten náhrdelník aby jsem mohl zaplatit dluh který jsem si kvůli tomu udělal. Ten chlápek byl fakt divnej už zpočátku se mi nějak nezdál.Nejspíš to byl nejaký kouzelník asi warlock nebo tak něco."začal Alfi. "Potkal jsem ho náhodou v Eastern Plaguelands nedaleko Stratholmu když sem byl navštívit jednoho starého přítele. Nejdřív jsem ho chtěl radči obejít a nevšímat si ho ale zastavil mě a zeptal se mě jestli nechci něco koupit. No a tomu jsem prostě neodolal. Nabídl mi tuhle knihu, že prý se jí potrebuje zbavit. Nevím proč ale myslel jsem, že by se mohla hodit a pak si přišla ty a ptala ses na ty modrý lidi no a tak sem ji koupil." a podal knihu Zare. Zare knihu odevřela a začala v ní listovat. Z počátku nenašla nic zajímavého jen nějaké zápisky a různé čmáranice. Když už jí to pomalu přestávalo bavit a pomalu to vzdávala našla v knize ohořelý kus papíru. Na tom papíru byla nekreslená jedna z těch věcí kterou našla mrtvou ve své rodné vesnici v Quel’thalasu. Z druhé strany toho papíru bylo něco napsaného písmem podobným písmu v celé té knize ale kterému bohužel nerozumněla. "To mi je k ničemu když nevím co je tady napsáno. Alfi ty nevíš co by to mohlo být?"zeptala se Zare se zklamaným výrazem ve tváři.
Alfi si od ni papírek vzal a prohlédl si písmo na druhé straně. "Ne promiň s tím ti opravdu nepomůžu ale možna vím kdo by mohl." a položil papírek na stůl.
"Kdo?" zeptala se Zare.
Alfi se na chvíli odmlčel a pak řekl: "Pokud vím tak tvůj bratr studoval staré magické úmění a mohl by znát i stará písma.Jak dlouho už se s ním nebavíš?Měla by si se s nim zase usmířit nemyslíš?" Zare byla ticho a promluvila až po pěkně dlouhé době. "Možná máš pravdu možná by jsem mšla ale proč?Najdu jiného kouzelníka který mi ty nápisy přeloži."Alfi se na ni jen zamracil a rekl: "Víš proč?Už jen z toho duvodu, že je to tvůj bratr a nemůžeš se s ním pořád jenom hádat.A taky proto, protože pochybuju že některý jiný kouzelník by ti tyto nápisy přeložil, neměl by pro to totiž důvod a kouzelníků kteří se v tomto vyznají na světě moc není."Zare sebrala knihu i s papírkem, hodila na stůl náhrdelník a odešla. Když už byla u dveří Alfi na ni ještě křikl. "Kdyby jsi si to přece jenom rozmyslela můžu ti zařídit cestu. Zepelin tš odveze až do orgrimaru a odtud wyverna až do Tanarisu. Staci kdyz rekneš své jméno. Oni už budou vědět co mají udělat."
       O pár hodin později už byla Zare na cestě do Tanarisu a prolétala právě na hřbetu wyverny nad Barrens když najednou za sebou slyšela známý nepříjemný zvuk. Letěl za ní gryf s trpaslíkem v sedle. Zare rychle strhla wyvernu stranou. Trpaslík na gryfovi po ní právě hodil blesk z kladiva jak to tito jezdci na gryfech obvykle dělají a zasáhl wyvernu do boku. Wyverna ztěžka doletela až do Crossroads kde propadla i s elfkou střechou místního obchůdku s oděvy. Když se Zare probrala okolo ní stáli rozrušení orkové a taureni kteří nechápali co se děje. Wyverna byla mrtvá ale Zare měla celkem štěstí měla pouze pohmožděné levé zápěstí a menší odřeniny. Chvíli na to padl jeden z přihlížejících orků mrtvý k zemy po tom co ho zasáhl do hlavy blesk z kladiva toho trpaslíka co sestřelil Zare. V malé vesničce ihned propukl pořádný zmatek. Všichni se chtěli někam schovat ale nekteří to štěstí neměli a trpaslík je zabil. Zare se rychle vyhrabala z trosek ze zbourané střechy a vyběhla na strážní věž. Při tom pádu se jí zlomil luk což byla docela škoda protože teď by se jí opravdu hodil. Zare si počkala na vhodnou chvíli a když gryf prolétal kolem věže hodila po něm jeden z vrhacích nožů které měla vždy u sebe. Měla štěstí. Trefila gryfa přesně pod křídlo a způsobila mu velice nepříjemné a bolestivé zranění. Gryf se vyplašil, schodil trpaslíka a uletěl. Trpaslík měl smůlu. Spadl totiž přímo mezi dav strážných kteří se sebehli, a okamžitě ho nekolika ranami zabili. Zare v Crossroads zůstala ještě několik dní dokud se jí alespoň trochu nezhojila zranění která utrpěla při pádu. Chvíli jí trvalo než se znovu mohla vydat na cestu protože musela nejdřív sehnat nový luk a nejlépe také nejakou novou wyvernu a nebo alespoň něco co nelítá. Luk nakonec sehnala v pristavnim mestecku Ratchet které leži na pobreží východne od crossroads a take si tam vypůjčila vlka. Nebyl to zrovna nejrychlejší dopravní prostředek ale stačilo to. Byla už skoro noc a Zare právě dorazila k výtahům do Thousand Needles. Přijela už bohužel pozdě Z bezpečostních důvodů jsou výtahy na noc zastaveny. Zare se tedy utábořila opodál u nějakých skal, rozdělala oheň a opekla si králíka kterého chytila cestou sem. Netrvalo to dlouho a Zare usnula.
        Nespala ale dlouho když ji z ničeho nic probudila obrovská rána a záblesk, který ji na několik vteřin oslepil. Když se vzpamatovala a rozhlédla se po okolí zjistila že právě začala jedna z bitev mezi hordou a alianci které jsou na denním pořádku po celé zemi.Opodál u výtahů stálo několik nojujících postav. Zare v nich rozpoznala asi 6 velkých taurenů, zřejmě válečíky kteří byli přpadeni aliancí. Ti taureni bojovali s asi 10ti válečíky z aliance mezi kterými bylo i nekolik kouzelníků Zare rychle vstala, uchopila do ruky luk a na záda si hodila toulec s šípy. Rozeběla se k nedalekému stromu odkud měla dobrý výhled na celý souboj. Přpravila si šíp a zrovna když se chystala vystřelit všiml si jí jeden z mágu který stál opodál bojujíci skupinky. Zare po ně rychle vypálila jeden šíp který za letu obklopila modrá zář a šíp si našel svůj cíl. Trefila mága přmo do hrudníku. Šíp se do ně zabodl a zář která ho obklopovala se pomalu vytratila. Mezitím co zabila jednoho z mágů si jí všimli další dva a tentokrát měla Zare věší problém. Jeden z nich byl totiž warlock, mág který se zabývá démonologií a černou magií. Mág po ní okamžitě vypálil velkou ohnivou kouli která jí naštětí netrefila a místo toho skácela strom za kterým se Zare schovávala. Zare obratně vytáhla z toulce další šíp který opět našel svů cíl. Warlock který stál opodál mezitím přvolal jednoho ze svých démonů, felhuntera a to byl pro Zare opravdu problém. Felhunter okamžitě vyrazil za Zare a ta jen tak tak stihla uskočt stranou aby se vyhnula jeho ostrému zobáku. Warlock který stál vzadu se jen dal do smíchu, něco zamumlal a Zare najednou zača zžírat nějaká kledba. Po celém těle se jí začli vytvářt ošklivé hnilobneé rány. Zare se snažila vystřelit na warlocka další šíp ale už bylo pozdě Felhunter jí srazil k zemi a zakousl se jí do ramene. Najednou se ozvala další rána a felhuntera smetla ohnivá koule. Na Zare se snesl paprsek bílého svěla a ta okamžitě cítila jak se jí hojí všechna zraněí. Po chvíli byla Zare znovu schopná vstát a bojovat ale už bylo pozdě Všichni alíci už byli mrtví včtně warlocka. Zare se posadila k ohořlému pahýlu stromu a rozhlížela se po okolí. Nikde už nikdo nebyl kromě dvou postav stojících opodál a něolika mrtvol. Všichni zřejmě odešli portálem který musel vytvořt nějaký mág a který se zrovna uzavíral. Postavy které dosud stály opodál kde Zare nemohla poznat kdo to byl teďvykročli směem k ní. Jak se pomalu přbližovali rozeznala v nich pouze to že jeden z nich je tauren a druhý nejspíš troll podle toho jak byl nahrbený. Teprve až když byli přmo u ní poznala Zare že ten troll je Zalaran kterého potkala v Booty Bay a který jí pomohl dostat se do Undercity ale toho taurena neznala.
       Troll se zasmál a řekl:"Jsem rád, že se znovu setkáváme mladá Zare i když za těhto nepříjemných okolností.Dovol abych ti přdstavil svého přítele Midnighta, je to shaman."
"Taky jsem ráda, že tě znovu vidím Zalarane a děkuji za pomoc."odpověděla Zare. Zare se od svích zachránců dozvěděa že shodou náhod také cestují do Tanarisu a dokonce i, že hledají stejného čověka takže se rozhodli, že budou cestovat spolu.Druhého dne ráno když se výtahy do Thousand Needles znovu rozjeli vyrazili na cestu...



Vagelis

mrt. Vagelis věděl, že to co vidí je poslední věc, kterou jeho mozek zpracuje. Dříve si myslel, že smrt je něco rychlého, bezbolestného a klidného. Teda alespoň on se o to snažil, když ji působil jiným. Ale nyní věděl, že tomu tak není. Jeho lidské tělo se zmítalo v křečích a jeho duše na tom nebyla o mnoho lépe. Nekonečné šílenství mu drásalo mysl, pekelné plameny mu z kostí odlepovaly maso a do toho všeho se ozýval řezavy smích Nemrtvého Warlocka, který toto vše způsobil. Bolest pomalu ustupovala. Zrak temněl. Přicházel nekonečný klid posmrtného života. Konec všeho. Nebo taky ne.

KAPITOLA 1

,To by se ti libilo, co?" ozvalo se najednou jakoby odnikud. ,Ale to ne! Zadnej klid nebude! Budes zit dal!" pokracoval hlas. Nahle se Vagelisuv zrak zacal opet rozjasnovat.Prekvapilo ho to, ale zatim nedaval nic najevo. Dal lezel na spalene trave a cekal co se bude dit. Po chvili mu uz vrazedna mlha pokryvajici cele Eastern Plaguelands zacala vadit a tak se zacal opatrne rozhlizet. Pote co zjistil, ze v okoli uz neni zadne nebezpeci, rozhodl se ze vstane a vyleci se pomoci svych lecivych kouzel jako obvykle. Kdyz zacal kouzlit, zjistil vsak ze to nejde. Po tomto zjisteni pojal podezreni, ze je nekde chyba a poprve od sve smrti a oziveni se podival sam na sebe. Jakmile uvidel nohy na kterych bylo jen o trochu vic masa nez na holych kostech, ruce ktere vypadaly obdobne a trup tvoreny kostmi a cary masa, malem omdlel ale po kratke chvili se se svou soucasnou podobou zacal srovnavat. Take premyslel, proc mu to ten Warlock udelal. Kdyby alespon znal jeho jmeno a mohl se ho na to zeptat a pripadne se mu pomstit. Protoze nevedel co ma delat, rozhodl se ze se vyda do Undercity, jeho noveho, nedobrovolneho, hlavniho mesta.
       Po nekolika hodinach volne chuze Vagelis konecne dosel do Tirisfal Glades, v jehoz stredu lezi Undercity. Protoze nechtel zabloudit do Scarlet Monastery, tak se zeptal blizkostojici straze na cestu. ,,Do Undercity? Tos' tam jeste nikdy nebyl?"
,,Vite me se stala takova nehoda.''
,,Nehoda jo? Ze ty si potkal Negrala?''
,,Jestli to je Warlock, tak asi jo.''
,,Tak teda hodne stesti ve tvoji Nemrtvy kariere. A do Undercity se de tudy,'' zatrasl strazny hlavou a mavl rukou smerem na jihovychod.
Vagelis kratce podekoval a vydal se naznacenym smerem, kdyz vtom na neho strazny jeste jednou zavolal.
,,Pockej! Muzu se te jeste na neco zeptat?''
,,Jiste.''
,,Co jsi byl pred TIM?'' ,,No byl jsem Priest. Ale kdyz jsem se chtel po oziveni vylecit, tak to neslo.''
,,Protoze jsi byl Zvraceny. Ted je z tebe Warlock.''
,,Aha. Tak proto. Ale to znamena, ze...''
,,Ze vsechno co si umel ti je ted na nic,'' skocil mu do reci strazny a temne se zachechtal.
,,Takze kdyz sem ten Warlock, tak to bych mel jit za trenerem. Nevis, kde bych ho v Undercity nasel?''
,,Myslim, ze je v magicke ctvrti. Ale kde presne tam je..To ti nepovim. Na to se budes muset zeptat tam..
,,Dobre. Dik moc,'' rozloucil se Vagelis a jiz podruhe se vydal do Undercity. Asi po pulhodine cesty dosel k ruinam Lordaeronu, kdysi majestatnimu mestu lidi, nyni troskam v jejichz hlubinach se rozviji centrum Nemrtvych.
       Pote co Vagelis prosel skrz rozborene vnejsi mesto, dosel do byvaleho trunniho salu, kde je porad slyset ozvena posledniho rozhovoru Nemrtveho prince Arthase s jeho otcem, kralem Therenasem, ktery skoncil kralovo smrti. Odtud se vydal smerem ke hrobce, ve ktere podle popisku spocivaji Therenasovy ostatky, az dosel ke dvema hnusum, chranicim jeden ze ctyr vstupu do Undercity.
,,Ty Priest?'' zeptal se najednou jeden z hnusu.
,,Byl jsem. Jaks' to poznal?''
,,Ty mit Transcendence a Benediction.''
,,Aha..Ale ted uz je mi to vsechno na nic.''
,,Proc?''
,,Stala se mi takova nehoda..''
,,Mhmm,'' ukoncil hnus rozhovor a jednou ze svych rukou si sahl do brisni dutiny, aby si urovnal vnitrnosti. Vagelise tento pohled znervoznoval, a proto byl velmi vdecny za prijezd vytahu vedouciho do hlubin mesta.

KAPITOLA 2

,,Sakra, kde ten Vagelis je?'' pronesl Dawg a nervozne se rozhledl z plosiny pred branami Ironforge.
,,Co ja vim. Ale jak ho znam, tak se zasek nekde v Plaguelands,'' odpovedel Glat a sedl si na zabradli obklopujici plosinu.
,,Dobre, tak ja ho vyvolam,'' pronesl Marblus, polozil pred sebe Soul Shard a zacal s vyvolavanim. Po par vterinach se k nemu pridali Dawg s Glatem, ale za chvili se portal sam od sebe zavrel, a Vagelis se neobjevil.
,,Do haje. To vypada, jako by byl mrtvej,'' zmatene pronesl Marblus.
,,Nebo taky hur,'' doplnil ho Dawg.
,,Co? Jak hur?'' zdesene vykrikl Glat a zvedl hlavu, aby pohledl svemu Elfskemu priteli do oci.
,,Ty si jeste neslyšel o tom Nemrtvym Warlockovi, kterej ze vsech z Aliance dela taky Nemrtvy?'' temne rekl Nocni Elf Rogue a prejel svym pohledem po svych pratelich, Trpaslicim Warriorovi a Gnomskem Warlockovi, kteri se zacli nervózne rozhlizet od Ironforgeske jestli se nahodou zmineny Warlock nerozhodl premenit celé Aliancni mesto.
,,Hele, co kdyby ted prisel sem?'' zeptal se Marblus a pro jistotu se ocaroval kouzlem umožnujíci mu zahlednout i neviditelné bytosti.
,,Podle mne ho to kouzlo hodne vycerpava. Takze ho nemuze pouzit moc casto,'' pokoušel se ho uklidnit Glat.
,,No. Mozna to tak bude. Vite co? Podte sehnat dva Priesty a pudeme do Plaguelands kouknout se po Vagelisovi,'' rekl Dawg a spolu se svymi prateli prosel skrz obrovskou branu do prastaré trpaslici pevnosti Ironforge. Pomalu prosli po moste vedoucím nad roztavenym zelezem a stoupli si pred banku.
,,Cau. Hledate nekoho?'' ozvalo se najednou za nimi. Kdyz se otocili, uvideli za sebou Trpasliciho Priesta opirajiciho se o legendarni Anathemu a obleceneho ve Field Marsalskem setu.
,,No. Potrebovali bysme dva Priesty,'' odvetil Glat.
,,Tak to sem pro vas ten pravej. Pockejte tady, ja zabehnu za kamosem,'' prohlásil Trpaslik a nekam odbehl. Po par minutach se vratil a privedl sebou dalsiho Trpaslika Priesta s uplne stejným oblecením, akorát misto Anathemy mel Grand Marsalskou hul.
''Tak 'sme tady. Jo! Sem zapomnel. Ja se menuju Envirion. A tohle je Beyk,'' predstavil sebe a sveho pritele Priest a znovu se oprel o svou hul.
,,Tesi nas. Ja sem Dawg. Tohle je Glat a Marblus,'' rekl Elf jmena svych pratel a pri vyslovovani jejich jmen na kazdeho ukazal.
,,Dobre. A kam teda pudem?'' nedockave se zeptal Beyk.
,,No. Mysleli sme, ze pujdeme do Plaguelands,'' odpovedel Marblus a pohlédl na sve pratele.
,,Dobre. Tak dem ke Gryfonum. A poletime do Light's Hope Chapel. Tam se rozhodnem kam pudem pak," rozhodl Dawg a vydal se smerem na Sever ke Gryfon Masterovi.
„Tak kam, panove?" zeptal se jich postarsi obtloustly trpaslik.
„Light's Hope Chapel," odpovedela skupina.
„Dobre. Tak to bude xxxxx od kazdyho," rekl trpaslik a od kazdeho si vzal recenou sumu. Pote se nahl ke skupine peti Gryfonu, neco jim poseptal a pokynul dobrodruhum, aby nasedli.
„Mate stesti, ze nebudete muset presedat," stihl na ne jeste zakricet trpaslik, nez mu stacili zmizet z dohledu.
„Nevite nekdo jak dlouho poletime?" snazil se Envirion prekricet poryvy vetru.
„Nevim, ale doufam ze moc dlouho ne. Tohle stvoreni prece jenom neni delany pro mne," odpovedel Dawg, pevne se chytil Gryfona kolem krku a doufal, ze se udrzi az do konce cesty.

KAPITOLA 3

Po krátké jízde výtahem Vagelis vystoupil mezi dvojicí stráží a protože
nevěděl, kam má jít, rozhodl se, že se zeptá, kde je Warlocký trenér. ,,Ahoj. Moh bych vedet, kde najdu Warlocky?" otocil se Vagelis na hnusa po jeho pravici. ,,Ty sou v Magické ctvrti. V tý vysoký budove. Dole," odpovedel hnus a dál o Vagelise nejevil zájem.
,,No jo, ale kudy do tý ctvrti?" zeptal se Vagelis sám sebe a vydal se chodbou vedoucí do centra mesta. Naproti mu šel hnilobný zápach, ale protože to vypadalo, že Vagelisovi chybí cást obliceje i s nosem, tak mu smrad vubec nevadil. Prošel kolem dvou dalších hnusu a již byl v centru nemrtvého mesta. Pred ním se tycila budova banky, od které vedly troje schody do horního patra, ve kterém stál Vagelis a další troje, vedoucí do patra spodního. Banka, vedená duchem a dvema Nemrtvými, Vagelisovi pripomnela, že na trénink bude potrebovat peníze. Rychle si prošacoval kapsy, všechny peníze si vzal do jedné ruky a prepocítal si je. ,,Sakra. Tak 30 zlatáku mi na trénink stacit nebude. Proc sem si jenom ty peníze dával do tý banky!"
Vtom se za ním ze stínu vynoril Nemrtvý Rogue v Bloodfangu a pomalou, ostražitou chuzí prešel pred Vagelise.
,,Vypadá to, že potrebuješ peníze. Chrrm. Když mi z nich necháš tretinu, tak ti pro ne do Ironforge zajdu," chrchlavým hlasem rekl Rogue, zatímco precházel pred Vagelisem.
,,Dobre. Mám tam v bance 835 zlatáku. Takže mi z nich dáš 580 a budeme vyrovnaný. Bereš?" ,,Beru. Vrátim se tak za tri hodiny. Sejdeme se ve Ctvrti Roguu. Nekde tam bud a já si te najdu. Zatim sbohem," rekl Rogue, a zmizel. Protoze Vagelis nevedel kam ma jit, rozhodl se, ze se jen tak projde po podzemnim meste a v pripade, ze najde Warlocky, pokusi se zapamatovat si kde jsou, aby tam po setkani s tajemnym Roguem, ktery mu prinese penize, trefil. Sesel tedy po schodech k bance, minul se s nemrtvym strazcem, specialne ocarovanym ke zjistovani neviditelnych nepratel a minul bankovni prepazku u ktere stala skupina Nemrtvych, Orku, Trollu a Tauru. Vagelis pokracoval v chuzi, prosel okolo muze, ktery podle vseho, prodaval ochocene svaby a po moste vedoucim nad kanalem vesel do tunelu vedouciho kolem vsech ctvrti mesta. Primo pred nim byly cedule ukazujici smer do ruznych casti, ale Vagelis jazyk Nemrtvych jeste nedokazal precist. Zastavil tedy okolo prochazejiciho Maga. ,,Ahoj. Muzu te o neco poprosit?"
,,Ne, ne, ne.. Vodu ani chleba nedelam," rekl Mag a pokracoval v chuzi. ,,Stuj. Ja nechci zadnou vodu ani chleba. Potrebuju pomoct." ,,Aha. Promin,"omluvil se Mag a vratil se k Vagelisovi, ,,co bys potreboval?"
,,No..Nevim cim to je, ale nejak se stalo, ze nemuzu precist co je napsano na tech cedulich...Pomuzes mi, prosim?" ,, ,Nejak se stalo`? Takze Negral zase blbnul. Jemu by meli magii zakazat. Nu coz. Kdyz ted pudes doleva, tak postupne projdes kolem Valecne ctvrti, Apothecaria, Ctvrti Roguu a Magicke ctvrti. A muzu se zeptat, co si byl, nez si potkal toho blbce?"
,,No...Priest." ,,Hm. Takze Warlock. Kde je trener vis?" ,,Jo. Uz jsem se zeptal strazi. Ale nejak mi to nepomohlo." ,,No jo. Nasi Hnusove. Vubec nechapu, proc si je tu Lady Sylvanas nechava. Byt to na mne, tak uz sme je davno poslali na Alianci a mesto si hlidali sami. A myslim, ze i smer do urcitych mist bysme dali lip nez ty sesivany zrudy. Ale co s tim nadelam. Chces doprovodit za trenerem?" ,,Ne. To je v pohode. Stejne sem se chtel jeste projit." ,,Dobre. Tak snad nekdy nashledanou."
,,Nashle," rozloucil se Vagelis s Magem a vydal se smerem, kterym pujde k Magicke ctvrti delsi cestou. A navic kolem Ctvrti Roguu. Na prvni krizovatce zabocil doprava, prosel kratkou ulici a na jejim konci, u stoky, ktera, podle toho jak vypadala, musela smrdet vic nez Stomwindske a Ironforgeske stoky dohromady, se pustil doleva do Valecne ctvrti. Pomalym krokem prosel kolem kovaru, treneru a obchodniku se zbranemi a pokracoval dal do Apothecaria, ctvrti, ve ktere se trenuji Priesti a ze ktere se jde k mistnosti, odkud vladne Lady Sylvanas svym vernym Nemrtvym, a konecne vstoupil do Ctvrti Roguu. Chvili se rozhlizel a pak vesel do budovy, kde stali treneri Roguu. Zacal premyslet jak dlouho mu mohla cesta trvat a jak dlouho bude jeste muset cekat, kdyz vtom se za nim ozval zvuk, ktery vetsinou znamenal velke potize. Zasumeni, ktere znacilo ze Rogue se rozhodl na chvili se prestat skryvat a zapojit se do okolniho deni.
,,Chrmm.. Tak sem tady, Prieste." ,,Warlocku. A dekuju. Bylo to docela rychle." ,,Myslis? Dyt to bylo vic nez tri hodiny." ,,Fakt? No nevadi. Kde mas ty penize?" ,,Tady," naprahl ruku Rogue a podal Vagelisovi vacek plny zlata. ,,Dik moc. A.. Muzu se na neco zeptat?" ,,No, na co?" ,,Proc si mi z Ironforge prines jenom tolik, kolik sem ti rek?" ,,Protoze o vic sis nerek. A. Taky sem si tam zjistil, kolik zlata mas na ucte."
,,Proc?Vzdyt takhle by sis moh prijit k hezkym penezum." ,,No. Vis. Ja mam v Ironforgesky bance jednoho...no rekneme znamyho z dob, kdy sem nebyl az tak moc Nemrtvej. A on je nastesti jeden z tech, kterym lehka zmena v telesny konstituci," rozpovidal se Rogue, ale hned se zastavil. Viditelne nechtel, aby Vagelis vedel vic, nez potrebuje, coz je v idealnim pripade nic. ,,Hm. No dobre. A muzu se zeptat cim to je, ze kdykoliv reknu, ze se mi ,neco' stalo, tak vsichni hned vi kdo to udelal?" ,,Protoze tohle dela zijicim bytostem jenom jedinej Nemrtvej. Jeho nenavist k zivotu a vsemu zivymu dosla dokonce az tak daleko, ze se vypravil do Scholomance aby se od tamejsich mistru naucil umeni Nekromancie a s temahle vedomostma ted, ze vsech co zijou a proti kterym nam nase Lady dovolila bojovat, dela to, cim je on sam." ,,Aha. A co se stalo, ze se rozhodl k teto ceste?" ,,Jo, na to se me neptej. To budes muset jit primo za nim. Ale varuju te. Nikdo, koho ozivil neprezil druhy setkani.'' ,,Hm. Tak dik. A dekuju moc za ty penize.'' ,,Jo. To..Neni zac. Sbohem, a..Hodne stesti.'' ,,Nashle,'' rekl Vagelis a vydal se na opacnou stranu, nez mizejici Rogue, do Magicke ctvrti.




Comments on this page:
Comment posted by AnCunk( kros.toniyandex.com ), 04/11/2017 at 6:16am (UTC):
Jason Aldean is a famous country singer, so don't miss the possibility to visit <a href=http://jasonaldeantourtickets.com/>Jason Aldean concert tickets 2017</a>

Comment posted by BrosCunk( karpovka13yandex.com ), 04/01/2017 at 1:44pm (UTC):
Green Day is an acclaimed nation vocalist, so don't miss the likelihood to visit <a href=http://greendaytourdates.com/>Green Day tour nc</a>



Add comment to this page:
Your Name:
Your Email address:
Your website URL:
Your message:

World of Warcraft
 
Info


Pŕibyla nová sekce Mapy.
Pŕibyla nová sekce Povídky.
Advertisement
 
 
Dnes již byli 29 visitors (128 hits) zde!
=> Do you also want a homepage for free? Then click here! <=